ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1632.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1632/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Aktivafin s. r. o. se sídlem Kroměříž, Tovačovského 318/18, zastoupené Mgr. Vladimírem Kubíkem, advokátem se sídlem Kroměříž, Tovačovského 318/18, proti žalovanému MVDr. P. O. , zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 354.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 190/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2016, č. j. 47 Co 128/2016-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.148,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vladimíra Kubíka, advokáta se sídlem Kroměříž, Tovačovského 318/18.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 440.000 Kč (s příslušenstvím) s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 26. 6. 2013 smlouvu o úvěru, přičemž poskytnutý úvěr vyplatila na základě dohody se žalovaným jeho zástavnímu věřiteli CK finance, s. r. o.; smlouvu o úvěru následně finanční arbitr shledal neplatnou.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 20 C 190/2015-131, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku 354.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za období od 21. 7. 2014 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 46.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zastavil řízení co do částky 40.000 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IV.).
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. 47 Co 128/2016-180, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II., ve výroku IV. jej změnil tak, že žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobkyni se právo na jejich náhradu nepřiznává (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaný spatřuje přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, a ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2868/2009, jakož nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2617/11 (případně - dospěje-li dovolací soud k závěru, že uvedená rozhodnutí se na daný případ nevztahují - na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena); za takovou označil otázku, zda je podstatná pro posouzení nároku věřitele na plnění uplatněného vůči spotřebiteli vědomost věřitele o tom, že peněžní prostředky z úvěru vyplácí na úhradu neexistujícího dluhu spotřebitele k rukám jeho fiktivního věřitele (a současně zprostředkovatele úvěrové smlouvy), a nikoliv k rukám spotřebitele, a zda tedy je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru spotřebitel nebo fiktivní věřitel spotřebitele (zprostředkovatel).
Odvolací soud otázku pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy o úvěru uzavřené účastníky dne 26. 6. 2013 posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu; ta je ustálena v názoru, podle něhož závazkové vztahy z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo plněním z neplatné nebo zrušené (popřípadě zaniklé) smlouvy, vznikají pouze mezi stranami takové smlouvy bez zřetele na to, zda se plnění ze smlouvy týkalo majetku třetí osoby (zda se v souvislosti s plněním z takové smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného), že vzájemnou restituční povinnost podle §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), mají toliko účastníci neplatné (či zrušené) smlouvy a že věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy. Proto plnění z neplatné, popřípadě zrušené (zaniklé) smlouvy lze vymáhat pouze po tom, kdo byl jejím účastníkem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, a ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, jež Ústavní soud odmítl nálezem ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 366/05, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněné pod č. 31/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1125/2004, ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 32 Odo 1733/2006, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2084/2010, a ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011). Od těchto závěrů, které se prosazují též v oblasti obchodních závazkových vztahů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 5170/2008, a ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5160/2009), nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v souzené věci. Otázku pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy tak nelze mít za dosud dovolacím soudem neřešenou.
Odkazy žalovaného na judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, nejsou přiléhavé, neboť se týkají skutkové podstaty vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu, tedy odlišných případů, než je posuzovaná věc. Rovněž závěry, které Ústavní soud přijal v nálezu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I ÚS 2617/11, se na daný případ nevztahují. Nelze totiž dovodit, že žalovaný plnění z neplatné smlouvy neobdržel, jestliže žalobkyně na základě smluvního ujednání účastníků plnila na účet zástavního věřitele žalovaného, tedy na jím označené místo plnění, za účelem úhrady dluhu žalovaného u jiného věřitele.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že žalovaný své právní závěry prosazuje procesně neregulérním způsobem. Argumentací, že žalobkyně musela vědět o tom, že dluh vůči CK finance, s. r. o. byl nepravdivě vyčíslen, neboť této skutečnosti nasvědčovaly mnohé indicie, vytýká odvolacímu soudu nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění. Pomíjí tím, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1.2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Právní závěry o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, jakož i výtky ohledně absence právního posouzení souladnosti výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy, které žalovaný na vlastní skutkové konstrukci založil, se z uvedených důvodů nemohou prosadit.
Úspěšnost nelze přiznat ani výhradě, že odvolací soud měl věc poměřovat z pohledu základních zásad zákona č. 89/2012 Sb. V tomto ohledu postačí odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v tomto případě nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. července 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu