ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5328.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5328/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce D. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, proti žalovanému R. V. , zastoupenému Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, o zaplacení částky 978.085,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 333/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 24 Co 136/2015-248, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.149,- Kč k rukám Mgr. Pavla Vintra do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 2. prosince 2014, č. j. 4 C 333/2013-211, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 978.085,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka představovala ušlý zisk vzniklý tím, že žalovanému banka neposkytla úvěr, protože ručil za úvěry žalobce, který hradil některé splátky se zpožděním. Posléze žalobce zjistil, že částku uhradil žalovanému bez právního důvodu, a domáhal se vydání bezdůvodného obohacení. Soud předně zkoumal splnění podmínek vzniku odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalobce plnil na základě smyšleného tvrzení o odpovědnosti za škodu a toto plnění je plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. Námitku promlčení soud shledal nedůvodnou. Jelikož žaloba byla podána dne 28. 6. 2013, běh subjektivní ani objektivní promlčecí lhůty neskončil. Žalovaný žalobci nevydal bezdůvodné obohacení ani v dodatečně poskytnuté lhůtě, čímž se dostal do prodlení, soud proto žalobci přiznal i úrok z prodlení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. května 2015, č. j. 24 Co 136/2015-248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně ze správně zjištěného skutkového stavu dovodil správné závěry o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalobce a vznikem škody na straně žalovaného, jakož i o tom, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o zaplacení částky ani k uznání dluhu žalobcem. Plnění poskytnuté žalobcem bylo plněním bez právního důvodu, protože žalobce plnil na základě pouhého tvrzení žalovaného o jeho odpovědnosti za škodu, kterému s ohledem na vzájemný přátelský vztah uvěřil. Soud prvního stupně posoudil správně i námitku promlčení, když konstatoval, že běh tříleté objektivní promlčecí lhůty neskončil, a počátek běhu subjektivní lhůty stanovil k okamžiku, kdy žalobce dospěl k závěru, že není dána jeho odpovědnost za škodu (a následně vyhledal právní zastoupení). Vycházel-li žalobce do té doby jen z tvrzení žalovaného o tom, že svým jednáním způsobil neposkytnutí úvěru žalovanému, nebyl mu znám rozhodný skutkový stav nutný pro posouzení právního důvodu plnění.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že otázka vzniku bezdůvodného obohacení má být dovolacím soudem posouzena jinak a že v otázce běhu subjektivní promlčecí doby se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce totiž uhradil dovolateli veškeré částky zcela dobrovolně s vědomím, že mu způsobil nepříjemnosti. Co se týče posouzení běhu promlčecí doby, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, se týká možnosti běhu subjektivní promlčecí lhůty od sdělení právního zástupce při přípravě na soudní řízení. V dané věci došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu již samotným plněním, přičemž žalobce nabyl s každou splátkou vědomost o rozsahu případného bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, a nikoliv pouze možnost se tyto skutečnosti dozvědět. Vědomost ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. neznamená znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cz 19/74). Závěr o neexistenci dohody mezi účastníky, na základě které by žalobce poskytoval dovolateli plnění, je v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Žalobce je dostatečně finančně gramotný, věděl proč a kolik dovolateli platí. Jeho následná změna postoje odůvodněná poučením právního zástupce nemůže obstát.
Žalobce ve vyjádření k dovolání trval na tom, že jedinou nepříjemností, kterou dovolateli způsobil prodlením s úhradou splátek úvěru, bylo doručení upomínky ze strany stavební spořitelny. Z žádných důkazů nelze dovodit, že důvody, pro které banka dovolateli odmítla poskytnout předmětný úvěr, jakkoli souvisely s osobou žalobce, naopak po prodlení bylo žalobci různými bankami poskytnuto několik dalších úvěrů a dovolateli bylo odmítnuto poskytnutí několika úvěrů i před prodlením žalobce. Dovolatel také směšuje objektivní a subjektivní promlčecí lhůtu. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil žalobce před uplynutím tříleté objektivní promlčecí lhůty, přičemž subjektivní promlčecí lhůta začala žalobci běžet až po poradě s právním zástupcem, a zároveň nemohla začít běžet dřív než po dni 22. 5. 2013, kdy žalobce ještě projevoval úmysl poskytnout dovolateli finanční prostředky. Poukázal na to, že na rozdíl od nyní projednávané věci se ve věci sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 jednalo o situaci, kdy žalovaná měla k dispozici veškeré listinné podklady prokazující existenci bezdůvodného obohacení před poradou s advokátem, a věc sp. zn. 2 Cz 19/74 se týká promlčení práva na náhradu škody, nikoliv práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel předně tvrdí, že otázka vzniku bezdůvodného obohacení má být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť žalobce mu uhradil veškeré finanční prostředky dobrovolně s vědomím, že mu způsobil nepříjemnosti. Uvedenou argumentací však dovolatel brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, a to přestože je dovolacímu soudu zapovězeno přihlížet k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem a nemohou jím být ani vady či omyly při hodnocení důkazů, které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. V nyní projednávané věci odvolací soud řádně předestřel úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů o vzniku bezdůvodného obohacení i o existenci dohody mezi účastníky, a učiněné závěry dostatečně odůvodnil. Vyloučil vznik odpovědnosti za škodu na straně žalobce z důvodu absence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalobcem a vznikem škody tvrzené dovolatelem, jakož i existenci ústní dohody mezi účastníky a uznání dluhu žalobcem. Po zhodnocení uceleného souboru relevantních důkazů učinil odvolací soud logický závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně dovolatele na úkor žalobce, který poskytl plnění na základě pouhého tvrzení dovolatele.
Co se týče otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a počátku běhu subjektivní lhůty, podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo ( §107 odst. 2 obč. zák.).
Promlčením se rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže se povinný v soudním řízení promlčení dovolá (uplatní námitku promlčení práva). Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však nevymahatelným.
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009).
V otázce běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §107 odst. 1 obč. zák. je judikatura dovolacího soudu ustálená v tom smyslu, že z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. března 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. dubna 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C 442), a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, srov. též Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník, I, Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2009, s. 609). Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu dozvědět mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, a rozsudek sp. zn. 33 Odo 766/2002, cit. výše). Takovou vědomostí přitom §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 33 Odo 528/2006).
Pro posouzení dané věci je podstatné, kdy žalobce skutečně zjistil všechny potřebné skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit, že dovolateli poskytl plnění bez právního důvodu, jde tedy o žalobcovo subjektivní zjištění, že předmětná škoda na straně dovolatele nevznikla v důsledku jeho jednání (případně nevznikla vůbec).
Dovolatel po žalobci požadoval zaplacení ušlého zisku z titulu odpovědnosti za škodu, neboť v důsledku prodlení žalobce s placením splátek úvěru, u kterého byl dovolatel v pozici ručitele, měl být dovolatel veden v registru dlužníků, a proto mu neměl být poskytnut úvěr, a nemohl tak investovat a zhodnotit prostředky, které z něj zamýšlel získat. Žalovanou částku žalobce uhradil dovolateli v domnění, že mu svým jednáním (když se měl dostat do registru dlužníků) skutečně přivodil škodu. O vnitřním subjektivním přesvědčení žalobce o povinnosti plnit dovolateli svědčilo jeho celkové jednání, kdy dlouhodobě a trvale projevoval úmysl nahradit škodu tvrzenou a vyčíslenou dovolatelem. Bylo tomu tak až do okamžiku, kdy požadovaná částka překročila hranici únosnosti a přiměřenosti vzhledem k charakteru jednání žalobce. Žalobce po celou dobu vycházel z tvrzení odvolatele (o jednání banky a důvodech neposkytnutí úvěru), o nichž až později vyšlo najevo, že byla nepravdivá, či nadnesená (a sice že dovolatel nebyl veden v registru dlužníků, ale toliko v databázi Bankovního registru klientských informací; nebo že skutečným důvodem neposkytnutí úvěru dovolateli byla jeho nedostatečná bonita dle metodiky banky; jakož i skutečnost, že vyčíslený ušlý zisk z nerealizovaného pronájmu dovolatel uváděl ve zřejmě hypotetické rovině). Ve smyslu výše citované judikatury není významné, že žalobce nevynaložil dostatečné úsilí k tomu, aby si ověřil správnost a pravdivost tvrzení dovolatele dříve (pokud by mu vůbec banka potřebné informace poskytla). Ostatně s ohledem na velmi blízký přátelský vztah účastníků řízení neměl žalobce pádný důvod nevěřit tvrzením žalovaného.
O subjektivním momentu, kdy si žalobce uvědomil rozhodné okolnosti potřebné k uplatnění svého práva u soudu, lze uvažovat nejdříve k okamžiku, kdy vyhodnotil stupňující se požadavky dovolatele vzhledem k rozsahu porušení své povinnosti jako nepřiměřené. Takový moment, s ohledem na specifické skutkové okolnosti případu, z nichž vycházel důsledně odvolací soud, nepochybně nemohl nastat během období, kdy dobrovolně uhrazoval různými způsoby postupně jednotlivé částky domnělé škody, tedy během období před měsícem září 2012, a rozhodně jej nelze vázat již k okamžiku zaplacení první části žalované částky v červnu 2010 (bylo nesporné, že k úhradě první částky došlo 30. 6. 2010), kdy byl žalobce zjevně bytostně přesvědčen, že způsobil škodu. Přesný okamžik skutečného nabytí vědomosti žalobce o tom, že dovolateli vzniklo jeho plněním bezdůvodné obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, nelze určit jednoznačně a vzhledem ke konkrétním okolnostem souzené věci a datu podání žaloby (28. 6. 2013) to ani není potřeba. Je totiž nepochybné, že tento okamžik nastal v období mezi tím, co žalobce přestal dovolateli poskytovat finanční prostředky (září 2012) a vyhledáním právního poradenství (květen 2013). Lze tedy uzavřít, že i kdyby tato lhůta začala běžet již v září 2012, dokdy byl žalobce prokazatelně subjektivně přesvědčen o existenci své odpovědnosti za údajnou škodu, v době podání žaloby dne 28. 6. 2013 nemohlo být právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno, protože subjektivní promlčecí doba (a ovšem ani objektivní) neuplynula.
Nelze dát za pravdu ani námitce dovolatele, že žalobce nabyl s každou splátkou vědomost o rozsahu případného bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného. V rozsudku ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, sice Nejvyšší soud konstatoval, že při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení, i když jde o stejné subjekty a stejné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. Citované závěry však nelze aplikovat na nyní projednávanou věc, protože skutkově se případ týkal odlišné situace. V uvedeném případě se žalobkyně domáhala vydání částek nákladů řízení přiznaných k rukám jejího advokáta v šesti samostatných soudních řízeních, jež si advokát ponechal, aniž na to měl právo. Dovolací soud uzavřel, že subjektivní promlčecí lhůta začala běžet ode dne, kdy se žalobkyně dozvěděla o úhradě nákladů toho kterého řízení na advokátův účet. Případ však v jakémkoliv momentu postrádá rovinu subjektivního přesvědčení žalobkyně o tom, že advokát by byl oprávněn ponechat si předmětné finanční prostředky. Vzhledem k odlišným okolnostem projednávané věci podrobně popsaným výše nelze považovat částky hrazené žalobcem dovolateli z hlediska posouzení subjektivní promlčecí lhůty za samostatné a žalovanou částku je nutné vnímat v souhrnu. Subjektivní promlčecí lhůta totiž začala běžet ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že dovolateli není odpovědný za údajnou škodu, přičemž skutečné a prokázané nabytí subjektivní vědomosti žalobce ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. ohledně celé částky spadá do jednoho okamžiku, resp. období, jak je rovněž rozvedeno výše.
Dovolací soud proto uzavírá, že subjektivní promlčecí doba nezačala běžet dříve než v září 2012, nárok žalobce, uplatněný žalobou dne 28. 6. 2013, není promlčen, a tudíž ani tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně a v souladu s judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. května 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s §7 bodu 6 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12.220,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a DPH, má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.149,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu