ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3973.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3973/2019-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. K. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Kouty, se sídlem Kouty 97, IČ 00139696, zastoupenému JUDr. Milanem Nováčkem, advokátem se sídlem v Budišově, Kamenná 27, o zaplacení částky 65.166 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 239/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2019, č. j. 37 Co 61/2019-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4888,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Luboše Klimenta, advokáta se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného výrokem I. rozsudku ze dne 3. 9. 2019, č. j. 37 Co 61/2019-219, potvrdil ve výrocích I., IV. a V. rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. 11. 2018, č. j. 12 C 239/2016-198 (jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 65.166 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a na nákladech řízení částku 39.832 Kč, a dále rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit
České republice - Okresnímu soudu v Třebíči na nákladech státu částku 19.409 Kč) a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 11.662 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.). Rozhodnutí odvolacího soudu je shodně se soudem prvního stupně založeno na závěru, že žalovanému vzniklo v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 bezdůvodné obohacení (§2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) tím, že bezesmluvně užíval pozemky ve vlastnictví žalobce v celkové výměře 11.023 m2 nacházející se v oploceném areálu a zastavěné stavbami žalovaného, resp. sloužící jako přístupové komunikace a manipulační plochy, přičemž žalobci za to zaplatil jen částku 14.200 Kč (ohledně níž bylo řízení zastaveno). Za situace, kdy oba účastníci předložili soudu prvního stupně znalecké posudky o ceně obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků v uvedeném období se zcela odlišnými závěry (dle znaleckého posudku znalce Ing. Kohoutka předloženého žalobcem se jednalo o částku 200.000 Kč a dle posudku znalce Ing. Dostála předloženého žalovaným o částku 14.200 Kč), vyžádal soud prvního stupně revizní znalecký posudek znaleckého ústavu STAVEXIS s. r. o., kterým byla výše obvyklého nájemného v rozhodném období za užívání předmětných pozemků vyčíslena částkou 79.366 Kč; o správnosti tohoto revizního znaleckého posudku neměl soud prvního stupně pochybnosti, a proto z jeho závěrů při svém rozhodnutí o výši bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému vycházel. Závěry tohoto posudku nevzbuzují ani dle odvolacího soudu žádné pochybnosti, jsou zcela srozumitelně vysvětleny a znalecký ústav se rovněž vypořádal se všemi námitkami (viz jeho písemné vyjádření ze dne 11. 6. 2018), které proti němu uplatnil žalovaný. O výši bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému v uvedeném období proto ani odvolací soud neměl pochybnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se podle něj při řešení otázky výše náhrady za bezdůvodné obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1056/2003, sp. zn. 28 Cdo 2412/2014, a sp. zn. 28 Cdo 1155/2015, a dále od rozsudků tohoto soudu sp. zn. 28 Cdo 2562/2010 a sp. zn. 28 Cdo 4162/2015), jelikož to nebylo stanoveno ve výši, jaká je v místě obvyklá, a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „se nevypořádal s jeho výhradami ohledně nesprávně stanovené výše bezdůvodného obohacení, když poukazoval na nesprávně zpracovaný znalecký posudek STAVEXIS“, neboť při jeho zpracování bylo „vycházeno z cen lokalit v těsné blízkosti Brna, kde ceny pozemků i nájmu jsou nesrovnatelně vyšší, než v lokalitě Kouty, jež se nachází ve zcela rozdílných klimatických podmínkách v okrajové části okresu Třebíč v nadmořské výšce nad 500 m“; dále „zdůraznil, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení je třeba vyjít z nájemného obvykle vynakládaného v daném místě a čase za užívání takové věci“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolací soudu ve výrocích I. a II. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání (jež podle svého obsahu směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé) rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“ Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek vyžádaný soudem či znalecký posudek předložený účastníkem řízení s doložkou podle §127a o. s. ř. jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018).
Dovolací soud ve své judikatuře dále dovodil, že zákon (§127 odst. 2 o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku pak bude přicházet v úvahu zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010,
a ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1141/2015). Rozhodne-li přitom soud o vypracování revizního znaleckého posudku, musí znalec v takovém posudku nejenom věc znovu posoudit, ale vyjádřit se rovněž ke správnosti přezkoumávaného posudku (srov. Zpráva Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1981, číslo 2 - 3, pod č. 1).
Zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).
V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému užíváním pozemků ve vlastnictví žalobce v rozhodném období ze závěrů uvedených v revizním znaleckém posudku znaleckého ústavu STAVEXIS s. r. o. ze dne 9. 4. 2018, podkladem pro jehož vypracování byly - přirozeně - i jím revidované znalecké posudky (předložené soudu prvního stupně oběma účastníky řízení) znalců Ing. Kohoutka a Ing. Dostála, k jejichž kvalitě i správnosti jejich závěrů se revizní znalecký posudek zcela dostatečně vyjádřil, jakož i z následného písemného vyjádření zpracovatele tohoto revizního znaleckého posudku ze dne 11. 6. 2018 (viz čl. 159-160 p. v.), v němž se vypořádal se všemi námitkami žalovaného proti tomuto posudku, a to včetně jeho námitek, jež znovu opakuje v dovolání, že při jeho zpracování bylo „vycházeno z cen lokalit v těsné blízkosti Brna, kde ceny pozemků i nájmu jsou nesrovnatelně vyšší, než v lokalitě Kouty, jež se nachází ve zcela rozdílných klimatických podmínkách v okrajové části okresu Třebíč v nadmořské výšce nad 500 m“, k nimž výslovně uvedl, že „žalovaný zcela zřejmě přehlédl členění posudku na jednotlivé kapitoly, že výše uvedené lokality se týkají dostupných informací o realizovaných pronájmech, kdy tyto se pohybují v částkách 5,70 Kč až 56,08 Kč/m2/rok, že žalovaným uváděná částka 120 Kč/m2 je stanovena komparací na základě srovnávacích nemovitostí na str. 16 až 18 posudku, které se nachází jednak přímo v oceňovaném areálu nebo v blízkém okolí, že metoda přímého porovnání byla použita pouze jako dílčí (pro stanovení prvotní představy o hodnotové úrovni) s tím, že znalec si je vědom rozdílnosti lokalit, a že proto byla následně použita metoda odvození nájemného z obvyklé ceny pozemků, která je zcela běžně odbornou veřejností používána a uznávána“.
Jestliže tedy v dané věci soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu STAVEXIS s. r. o. ze dne 9. 4. 2018, byl takový postup zcela v souladu s výše citovanou judikaturou. Napadá-li dovolatel způsob, jímž soudy hodnotily tento znalecký posudek, zpochybňujíc tak závěr o výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, směřují jeho výtky toliko do roviny skutkové (nikoliv právní), jež však předmětem přezkumu v dovolacím řízení být nemůže. Jejich prostřednictvím tudíž nelze založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015, či usnesení téhož soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2017.
Protože dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Námitkami žalovaného v dovolání směřujícími proti rozsudku soudu prvního stupně (viz strana 2 až 5 dovolání), zcela převzatými z jeho odvolání, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť dovolání je mimořádný opravný prostředek, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. opětovně §236 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu