ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4184.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 4184/2019-498
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. Č. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalované E.ON Distribuce, a.s. , IČ 280 85 400, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o 60.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 331/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2019, č. j. 22 Co 600/2019-441, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalované částku 4.598 Kč k rukám advokáta Mgr. Františka Klímy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 16 C 331/2013-398, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žádosti žalobce o zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, jíž se domáhal jako bezdůvodného obohacení žalované získaného užíváním pozemků v jeho vlastnictví bez právního důvodu. Soud prvního stupně zjistil, že se na specifikovaných pozemcích žalobce nachází plynovod ve vlastnictví žalované. Byť žalované nevzniklo věcné břemeno opravňující ji k využití žalobcových pozemků ze zákona (ve smyslu zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů – plynárenského zákona, a zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny – elektrisačního zákona), bylo-li stavební povolení k realizaci řečeného plynovodu zrušeno, svědčí jí právo odpovídající věcnému břemeni užívání předmětných pozemků, neboť bylo jejím právním předchůdcem vydrženo podle §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). V souvislosti s tím odkázal podpůrně na názory přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2680/2017 v obdobné věci. Zdůraznil současně, že byly-li pozemky zatížením dotčeny již v okamžiku jejich nabývání žalobcem, jenž měl o situaci plné povědomí, měl se tento jejich charakter (zátěž v důsledku umístění plynovodu) odrazit v pořizovací ceně. S ohledem na existenci právního důvodu užívání přistoupil okresní soud, aniž by prováděl navrhované dokazování stran výše požadované náhrady, k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 16. 7. 2019, č. j. 22 Co 600/2019-441, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Přisvědčil jeho úvaze o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež žalovanou (resp. již jejího právního předchůdce) k užívání pozemků žalobce v rozhodném období opravňovalo. Kromě již okresním soudem jmenovaného rozsudku Nejvyššího soudu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 729/2018 a sp. zn. 30 Cdo 940/2017, zdůrazňuje přitom aspekt předvídatelnosti soudního rozhodování a nutnosti analogické kauzy posuzovat obdobně. Nabyl-li žalobce vlastnické právo k pozemkům již limitované, nemůže se nyní za totéž omezení domáhat náhrady. Za pro rozhodnutí věci nevýznamné označil otázky stran nabytí vlastnického práva k plynovodu žalovanou či možnosti žalobce seznámit se s projektovou dokumentací k jeho stavbě, jakož i žalobcem namítané nesplnění zákonné povinnosti uložené §58 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetického zákona). Pro vyslovené rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí brojí žalobce dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odchýlení se odvolacím soudem od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Po rozsáhlé rekapitulaci včetně kritiky kauzálně obdobných řízení proti téže žalované, jakož i souvisejícího řízení stavebního, na něž navazoval spor řešený správními soudy, zpochybňuje zejména vlastnické právo žalované k plynovodu, jakož i dobrou víru jí samé a jejího právního předchůdce, jež dle soudů měla vést k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2825/2018 a další připomíná, že veřejnoprávní povolení ke stavbě nelze zaměňovat se soukromoprávním titulem opravňujícím stavebníka užívat cizí pozemek. Napadené rozhodnutí pokládá za nepřezkoumatelné a vykazující i jiné procesní vady – především opomenutí navrženého důkazu, či užití odkazů na jiná rozhodnutí a rezignaci na osvětlení svých vlastních úvah (poukazuje přitom na ustálenou judikaturu; z rozhodnutí Nejvyššího soudu zejména sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, z rozhodovací praxe Ústavního soudu jmenuje například jeho nález sp. zn. IV. ÚS 3902/11 a nález sp. zn. I. ÚS 615/17). Nepřijímaje skutkové závěry nalézacích soudů, označuje je za extrémně nesouladné s provedeným dokazováním. Řečeným způsobem defektními akty tak soudy zasáhly do jeho základních práv, zvláště práva na spravedlivý proces, jakož i práva vlastnického chráněného čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/02). Vzhledem k uvedenému žalobce požaduje zrušení napadeného rozhodnutí.
K dovolání se negativně vyjádřila žalovaná, navrhujíc je pro nepřípustnost odmítnout.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však přípustné není.
Žalobce primárně brojí proti úsudku o dobré víře žalované, respektive jejího právního předchůdce, jež vedla k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. K vymezené otázce se Nejvyšší soud již komplexně vyjádřil ve svých dřívějších rozhodnutích (rozsudku ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2680/2017, a usnesení ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 729/2018, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 2004/18), vydaných ve skutkově notně obdobných sporech (lišících se toliko v zatíženém pozemku a osobě žalobce – jeho vlastníka). Nejvyšší soud v nich přisvědčil úvahám soudů o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni (dle §134 obč. zák.), při nichž vyšly ze závěru o dobré víře právního předchůdce žalované v nastoupení dispozice §22 odst. 1 písm. a) a odst. 5 plynárenského zákona spolu s §22 odst. 3 elektrisačního zákona, byť předmětné stavební povolení nikdy nenabylo právní moci. S ohledem na věcnou podobnost a do velké míry se protínající i dovolací argumentaci lze v podrobnostech na náhled přijatý k souvisejícím otázkám, jejž Nejvyšší soud neshledává důvodu revidovat ani v nyní projednávané kauze, pro stručnost odkázat. Na citovaná rozhodnutí ostatně poukázaly již soudy nižších stupňů, jež z nich zcela korektně rovněž vycházely. Uvedené se pak nepříčí ani požadavkům na odůvodnění rozhodnutí, neboť za procesní pochybení není obecně považováno, odkáže-li soud na odůvodnění jiných rozhodnutí. Ostatně dovolatelem naříkaný postup odpovídá zájmu na obdobném rozhodování skutkově podobných sporů, jež by mělo být založeno na shodných úvahách, vyjádřenému mimo jiné v §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (k přípustnosti odkazů na odůvodnění rozhodnutí viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2501/2011, a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3741/2015).
Napadené rozhodnutí se rovněž nepříčí dovolatelem citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, či v něm uváděné judikatuře, akcentujícímu při úvaze o oprávněních stavebníka nutnost rozlišovat mezi soukromoprávním titulem a povolením (zde stavebním) ve smyslu veřejného práva. Samo poukazované rozhodnutí připouští jako soukromoprávní titul k užívání pozemku věcné břemeno, pročež jím může být i právo jemu odpovídající, jež uživatel vydrží. Jde-li pak o titul jakožto podmínku samotného vydržení, jeví se případným uvést na pravou míru, že podle uvažování nalézacích soudů jím nebylo dovolatelem zpochybňované stavební povolení bez další souvislosti, nýbrž sloužilo jako hledisko při posuzování dobré víry stavebníka. Oprávněná držba práva (zde odpovídajícího věcnému břemeni; v daném případě nešlo o dovolatelem uváděnou držbu pozemku ve smyslu držby vlastnického práva k němu, již ani jeden z rozsudků nalézacích soudů nezmiňuje) může být založena i na omluvitelném omylu v existenci titulu (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5372/2014), jak tomu ostatně bylo v nyní projednávané věci (srov. též shora připomínaná rozhodnutí v obdobných sporech sp. zn. 28 Cdo 2680/2017 a sp. zn. 28 Cdo 729/2018), přičemž jím byla primárně ustanovení plynárenského a elektrisačního zákona v příslušném znění spolu s později zrušeným stavebním povolením. Argumentaci žalobce omezující se toliko na výtky vyzdvihující veřejnoprávní povahu stavebního povolení proto nelze mít za relevantní.
Naznačuje-li dovolatel, že by měl mít právo na náhradu za omezení vlastnického práva, sluší se připomenout, že i s touto problematikou se soudy nižších stupňů zcela vypořádaly, konstatovaly-li shodně, že žalobci právo na náhradu, jež byla dovozována například ve výše citovaném rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2680/2017, nepřísluší, koupil-li pozemky již stavbou plynovodu zasažené, tedy vlastnické právo k nim již takto omezené nabyl a popsanou zátěž mohla reflektovat například kupní cena pozemků. Nynější spor se tak v tomto aspektu liší od věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 2680/2017, neboť aktuálně je vyloučeno dovodit nárok na eventuální náhradu za omezení vlastnického práva původního vlastníka skrze obdobu zákonného věcného břemene, je-li žalobce nabyvatelem již zatížených pozemků. S ohledem na vyslovené pak nelze úspěšně uvažovat ani o tom, že by v důsledku napadeného rozhodnutí došlo k zásahu do vlastnického práva žalobce ze strany soudů, pročež ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 482/02, není možné pokládat za přiléhavý.
Projevuje-li dovolatel nesouhlas se způsobem odůvodnění naříkaného rozhodnutí, považuje je za nepřezkoumatelné či defektní především tím, že opomíjí jmenované jím navržené důkazy, poukazuje toliko na vady řízení, k nimž může dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlížet pouze v případě přípustného dovolání (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4222/2015). Kromě toho nejde o výtky přiléhavé. K domnělé nepřezkoumatelnosti sluší se zopakovat, že neznemožnily-li namítané nedostatky žalobci efektivně rozvinout jeho dovolací argumentaci (k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013), přičemž současně způsob odůvodnění konkluzí krajského soudu plně odpovídá požadavkům vymezeným v §157 odst. 2 o. s. ř., lze o rozhodnutí stěží uvažovat jako o nepřezkoumatelném. K údajnému opomenutí důkazu sluší se pak odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016, v němž bylo s poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu akcentováno oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů provede, a které nikoliv, přičemž tento jeho postup automaticky nepředstavuje vadu řízení, neboť obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména považují-li je za nadbytečné. Povinnost, jež je tíží, je zvolený postup řádně zdůvodnit (zde srov. bod 11 rozsudku krajského soudu, v němž osvětluje zamítnutí dalších žalobcem navržených důkazů). Nevykazuje-li naříkané rozhodnutí deficity žalobcem namítané, nepříčí se ani jím citované judikatuře (jmenovitě viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, či nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3902/11, a ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 615/17), a nejsou tak případné ani jeho výtky o eventuálním zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
Brojí-li dovolatel konečně proti samotnému úsudku o vlastnickém právu žalované k předmětnému plynovodu, činí tak pouze prostřednictvím kritiky hodnocení provedených důkazů nalézacími soudy, jež vlastnické právo žalované měly za doložené informacemi z katastru nemovitostí. Naznačenou argumentací shodně jako námitkami vůči skutkovým závěrům soudů nižších stupňů žalobce neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř., za všechny též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Avizuje-li žalobce, že rozhodnutí krajského soudu napadá v celém rozsahu, tedy včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, činí tak ve vztahu k dotčeným výrokům toliko jako výrokům akcesorickým, aniž by uplatňoval samostatnou argumentaci. Nehledě na to, že dovolání proti nim není již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Z vylíčeného se podává, že dovolatelem vymezené problémy byly ze strany odvolacího soudu vyřešeny zcela v souladu s konstantní judikaturou. Nepředložil-li žalobce ve svém podání jinou otázku, z níž by bylo možné na přípustnost dovolání usuzovat, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §7 bodu 5 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.500 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 advokátního tarifu a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.598 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 6. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu