ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4224.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 4224/2019-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. Š. , IČO: XY, se sídlem v XY (jako insolvenčního správce dlužníka V. S., narozeného XY), zastoupeného JUDr. Mgr. Milanem Dočkalem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalované Č.S. Luby s.r.o. , IČO: 26355248, se sídlem v Hazlově, Výhledy 78, zastoupené JUDr. Petrem Bayerem, advokátem se sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího z Poděbrad 507/6, o zaplacení 8.481.401,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 48/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2019, č. j. 64 Co 162/2019-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 4. 2019, č. j. 12 C 48/2019-98, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 8.481.401,60 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“].
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (o níž lze doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) a jejíž absence představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
V posuzované věci uvedl dovolatel k přípustnosti dovolání tolik, „že jsou splněny podmínky uvedené v §237 o. s. ř., jelikož napadeným rozsudkem se řízení končí a rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dle názoru žalobce dovolacím soudem posouzena jinak“.
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014). Mělo-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění §237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [k tomu dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citované), usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, nebo usnesení ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3946/2019]. Ani takový údaj se však z dovolání (posuzovaného dle jeho obsahu) nepodává.
K současně vymezenému důvodu dovolání (potažmo k atributům přípustnosti) sluší se snad uvést i tolik, že při řešení rozhodné otázky hmotného práva týkající se rozsahu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání cizí věci bez právem aprobovaného důvodu se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit a podle níž se výše bezdůvodného obohacení odvozuje od prospěchu, jenž vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2000). Pro posouzení bezdůvodného obohacení (včetně jeho kvantifikace) není rozhodné, jak je užívací právo k věci konzumováno, respektive do jaké míry je držba zhodnocována a přináší-li konzumentovi zisk (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, jakož i další v něm citovaný rozsudek ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 882/2006, nebo usnesení ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3159/2016). Z uvedeného vyplývá, že dovolání – posuzováno prizmatem vymezeného dovolacího důvodu – nebylo by možno považovat ani za přípustné.
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá u ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady, jež v dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání (jež nebylo lze věcně projednat již pro vady dovolání), nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu