ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.458.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 458/2020-448
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti K. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 417/2017, o dovolání účastníka řízení proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2018, č. j. 29 Co 432/2018-98, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2018, č. j. 29 Co 432/2018-98, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhá určení, že účastník řízení a Z. K., K. M. aj. S. nejsou vlastníky příslušných spoluvlastnických podílů na žalobou specifikovaných pozemcích v katastrálním území Č. M. (dále „předmětné pozemky“), a nahrazení výroku I. rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 23. 10. 2017, č. j. SPU 482776/2017Kav (PÚ 99/91) – dále „předmětné správní rozhodnutí“.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 6. 2018, č. j. 52 C 417/2017-60, zamítl návrh žalobce na odklad právní moci předmětného správního rozhodnutí dle ustanovení §248 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Uvedl, že žalobce nikterak neprokázal, jakým konkrétním způsobem by mohl být závažně ohrožen na svém vlastnickém právu, a tudíž návrh na odklad právní moci dle ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. není důvodný.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 11. 2018, č. j. 29 Co 432/2018-98, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se právní moc předmětného správního rozhodnutí odkládá do právní moci rozhodnutí o věci samé vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 417/2017. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal závažné ohrožení práv žalobce, neboť je-li v katastru nemovitostí účastník řízení zapsán jako vlastník příslušného spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích a došlo-li by k případné majetkové dispozici, je žalobce vystaven hrozbě, že jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům nebude respektováno, pokud by výsledek řízení o věci samé následně svědčil v jeho prospěch, protože nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ je dle ustanovení §984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), chráněno dobrou vírou v zápis ve veřejném seznamu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal účastník řízení dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro existenci otázek dovolacím soudem dosud neřešených, respektive pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně odvolacímu soudu vytýká, že právní moc předmětného správního rozhodnutí odložil v celém jeho rozsahu, tedy včetně žalobou nenapadeného samostatného výroku. Dále má za to, že za vážné ohrožení práv žalobce nelze považovat riziko převodu vlastnického práva „nevlastníkem“ v případě zrušení správního rozhodnutí soudem, neboť se jedná o zákonný následek právní moci rozhodnutí správního orgánu. Nadto se domnívá, že odložit právní moc podle ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze jen v případě, kdy pro ochranu práv dotčeného účastníka řízení není dostatečné nařízené předběžné opatření, týkající se zákazu nakládání s nemovitostmi, ani vyznačená poznámka spornosti dle ustanovení §986 o. z. Důležitý důvod pro neodložení právní moci předmětného správního rozhodnutí spatřuje rovněž v nepřiměřené délce správního řízení a v legitimním očekávání, že o témže restitučním nároku bude rozhodnuto stejně jako u ostatních oprávněných osob, jimž byly předmětné pozemky, respektive jejich spoluvlastnické podíly, již vydány. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce vyjádřil nesouhlas s argumentací dovolatele vylučující odklad právní moci předmětného správního rozhodnutí z důvodu existence jiných právních institutů (předběžného opatření a poznámky spornosti) a z důvodu nepřiměřené délky správního řízení. Ztotožnil se však s námitkou, že odvolací soud měl odložit právní moc předmětného správního rozhodnutí pouze v žalobou napadené části. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastníka řízení přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání účastníka řízení je možno nahlížet jako na přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Byť otázka posouzení aplikačních předpokladů ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu explicitně – vázána toliko na citované ustanovení – řešena, plně se i v případě odkladu právní moci (či vykonatelnosti) správního rozhodnutí prosadí ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež reflektují užití významově totožných institutů odkladu právní moci (či vykonatelnosti) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243 o. s. ř.). S těmito závěry pak usnesení odvolacího soudu není v souladu.
Podle ustanovení §243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Podle ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. soud na žádost žalobce odloží právní moc rozhodnutí správního orgánu až do právní moci rozhodnutí o žalobě, jestliže je žalobce závažně ohrožen ve svých právech a odklad se nedotkne nepřiměřeným způsobem práv nabytých třetími osobami.
K předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §243 písm. a) o. s. ř., se dovolací soud vyjádřil již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), v němž uvedl, že mezi předpoklady pro odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jež musí být splněny kumulativně, patří, že dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo nařídit exekuci, neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné a odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby). Závažnost újmy se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů dovolatele, a to i se zřetelem k rozsahu majetku dovolatele a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu odkladu právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §243 písm. b) o. s. ř. a která je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. použitelná i v poměrech tohoto ustanovení, dále dovodila, že uvedená kritéria splnění předpokladů je namístě aplikovat i pro odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Nd 268/2017), byť možnost odložit právní moc dopadá na případy, kde dovoláním napadené rozhodnutí neukládá vynutitelnou povinnost – např. určení práva nebo nahrazení projevu vůle (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3470/2019).
Ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř., stejně jako ustanovení §243 písm. b) o. s. ř., patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V této souvislosti je nutno uvést, že Nejvyšší soud jako instance toliko přezkumná, a nikoliv nalézací není povolán korigovat skutková zjištění soudů nižších stupňů, od nichž se úvaha o náležité aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou z podstaty věci odvíjí, a zmíněné závěry nalézacích soudů by mohl revidovat výhradně v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v něm odkazovanou).
V nyní projednávané věci nelze jako korektní akceptovat kategorické úvahy odvolacího soudu stran posouzení závažnosti ohrožení práv žalobce dle ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř., vychází-li tyto v podstatě pouze ze skutečností, jež jsou nutně spjaty s neúspěchem ve sporu. Odvolací soud se náležitě nevypořádal s tím, zda míra ohrožení práv žalobce dosahuje značné intenzity. Jinak řečeno, odvolací soud se nezabýval tím, zda existují konkrétní okolnosti případu, jež by umožňovaly uzavřít, že práva žalobce jsou ohrožena ve značné intenzitě (např. skutečnosti takového rázu, jež by odůvodňovaly obavu, že před meritorním rozhodnutím soudu bude s příslušným spoluvlastnickým podílem na předmětných pozemcích ze strany účastníka řízení disponováno, že bude zatížen právy jiných osob nebo že dojde k jinému snížení či ztrátě jeho hodnoty), pročež se závěr odvolacího soudu jeví jako přinejmenším předčasný, a tudíž právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku posouzení závažnosti ohrožení práv žalobce dle ustanovení §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. – správné není. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl účastníkem řízení uplatněn právem.
Přisvědčit však nelze námitce dovolatele o nepřiměřené délce správního řízení jakožto důvodu pro nevyhovění návrhu na odklad právní moci správního rozhodnutí, jelikož z hlediska předpokladů pro odklad právní moci správního rozhodnutí je relevantní, že se odklad právní moci nedotkne nepřiměřeným způsobem právních poměrů jiných osob než účastníků řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“). Toto omezení se tedy netýká práv ostatních účastníků [srovnej Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 1116]. Argumentace vyzdvihující legitimní očekávání dovolatele, že o restitučním nároku po zemřelém K. K., původní oprávněné osobě, bude rozhodnuto se stejným výsledkem jako v případě dalších oprávněných osob, jež uplatnily restituční nárok totožný s restitučním nárokem dovolatele, respektive jeho právního předchůdce, se pak upíná k meritornímu posouzení projednávané kauzy, tedy nikoli k podmínkám odkladu právní moci správního rozhodnutí.
Přiléhavost postrádá též polemika dovolatele o prioritě předběžného opatření a poznámky spornosti dle ustanovení §986 o. z. před odložením právní moci rozhodnutí správního orgánu, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Na okraj Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí nařizující předběžné opatření se nevylučuje s rozhodnutím odkládajícím právní moc, ačkoli u obou těchto rozhodnutí jde o rozhodnutí, která mají charakter předběžných a dočasných opatření, jež mají do doby konečného rozhodnutí ve věci zatímně zajistit poměry účastníků tak, aby nebyl ohrožen výkon vlastního soudního rozhodnutí (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. IV. ÚS 296/04, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Co se týče poznámky spornosti dle ustanovení §986 o. z., sluší se připomenout, že uvedené ustanovení je určeno k řešení situací, kdy je do veřejného seznamu proveden zápis bez právního důvodu, přičemž pokud je podkladem pro zápis do veřejného seznamu rozsudek soudu či rozhodnutí správního orgánu lze stěží uvažovat o tom, že by zápis provedený na jejich podkladě mohl být zápisem bez právního důvodu [srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 55], a tudíž ani poznámku spornosti nelze v dané procesní situaci upřednostnit před návrhem na odklad právní moci správního rozhodnutí.
Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud rovněž tím, zda nebylo řízení před soudy nižších stupňů postiženo zmatečnostmi či jinými vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř. ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud totiž rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; doslovným návrhem žalobce na znění výroku není vázán, avšak musí dbát, aby jeho výrok vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky – viz §153 odst. 2 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 909/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006 sp. zn. 22 Cdo 659/2005).
V posuzovaném případě žalobce brojil žalobou proti výroku I. předmětného správního rozhodnutí a současně podal návrh na odložení právní moci tohoto správního rozhodnutí. S ohledem na smysl institutu odkladu právní moci, jenž spočívá v ochraně práv žalobce či předcházení vzniku závažné újmy před rozhodnutím o podané žalobě (ve věci samé), je nutno v případě podání návrhu na odklad respektovat rozsah, v němž je žalobou navrhováno nahrazení rozhodnutí správního orgánu. Odvolací soud tedy v napadeném usnesení řádně nezohlednil žalobou vymezený předmět řízení, od něhož se odvíjí rozsah, v němž by bylo možno (při splnění shora předestřených podmínek) návrhu na odklad právní moci vyhovět.
Protože usnesení odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než usnesení odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Sluší se pro doplnění uvést, že dovolací soud nepřehlédl, že soud prvního stupně vyzval usnesením ze dne 6. 2. 2019, č. j. 52 C 417/2017 – 295, dovolatele k zaplacení soudního poplatku z dovolání v (nesprávné) výši 14.000,- Kč, přičemž dovolatel tuto částku také zaplatil (viz záznam o složení ze dne 19. 2. 2019 (č. l. 305). Soudní poplatek z dovolání neměl být soudem prvního stupně vyměřen podle položky č. 23 bod 1. písm. d) Sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „Sazebník“), ale podle položky č. 23 bod. 2 Sazebníku. Dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo totiž rozhodnutím o věci samé; výše soudního poplatku z dovolání tak činí částku 4.000,- Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu