ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.601.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 601/2020-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. J. M. , identifikační číslo osoby (IČO): XY, se sídlem XY, jako insolvenční správkyně dlužníka XY, IČO: XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, proti žalované Občanské demokratické straně , IČO: 161 92 656, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1106/9, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení 1 750 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 129/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2019, č. j. 51 Co 252/2019-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 876 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Tomana, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 31 C 129/2017-54 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 11. 2018, č. j. 31 C 129/2017-62), zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen jako „soud prvního stupně“) žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uhrazení částky 1 750 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku soudu prvního stupně), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 51 Co 252/2019-85, rozsudek soudu prvního stupně (v odvoláním napadeném rozsahu) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“), spatřujíc přípustnost dovolání v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení dovoláním předestřených právních otázek, jež dle názoru dovolatelky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu bezezbytku vyřešeny; za nesprávné v tomto směru dovolatelka označuje právní posouzení otázky týkající se počátku promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení a hodnocení námitky promlčení jako souladné (či rozporné) s dobrými mravy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř., je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je primárně založeno na závěru, že v posuzovaném případě nedošlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť v řízení byly prokázány skutečnosti odůvodňující posouzení, že mezi insolvenčním dlužníkem jako dárcem (stranou žalující) a žalovanou (obdarovanou) byla uzavřena platná darovací smlouva, podle které dlužník poskytl žalované dar „formou převodu peněžních prostředků“ dne 9. 4. 2013 v částce 1 750 000 Kč (tedy že převod této částky je podložen jsoucím právním důvodem a nejde proto o bezdůvodné obohacení).
Nadto odvolací soud (podpůrně) vyložil, že i kdyby snad převodem peněžních prostředků došlo k bezdůvodnému obohacení, byl by nárok žalobkyně na jeho vydání promlčen uplynutím jak subjektivní dvouleté, tak objektivní tříleté promlčecí lhůty ve smyslu §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Za počátek běhu dvouleté subjektivní lhůty soud označil den převodu finančních prostředků (9. 4. 2013). V daném případě přitom dle názoru odvolacího soudu nelze uvažovat ani o „úmyslném bezdůvodném obohacení“, odůvodňujícím běh desetileté promlčecí doby (§107 odst. 2 obč. zák.). Námitku promlčení odvolací soud také neshledal v rozporu
s dobrými mravy.
Při zkoumání přípustnosti dovolání nemohl dovolací soud přehlédnout, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu – jak výše rekapitulováno – stojí na více, z hlediska úspěšnosti žaloby na sobě nezávislých důvodech. Spočívá-li takto rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3508/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Jestliže tedy podaným dovoláním nebyl napaden ten závěr odvolacího soudu (z hlediska právního posouzení věci nosný), že převod peněžních prostředků byl podložen jsoucím právním důvodem (platnou darovací smlouvou) a žalované tudíž nevzniklo bezdůvodné obohacení (jak uvedeno výše), jenž sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, nemůže být dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázek týkajících se promlčení nároku dovoláním nastíněných (otázka počátku běhu promlčecí lhůty a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, jež odvolací soud zmiňuje případně jako další důvod pro zamítnutí žaloby, a to spíše jako důvod podpůrný).
Nadto nelze přehlédnout, že na nesprávné právní posouzení věci (v subsidiárně řešené otázce počátku promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení, event. dobrých mravů) – dle dovolání posuzovaného potud i z obsahového hlediska – dovolatelka usuzuje zejména prostřednictvím kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, když současně brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá ani s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici způsobilý dovolací důvod. (Se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., nelze hodnocení důkazů úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tedy ani samotná skutková zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nebyly neplněny.
Přípustnost dovolání není dána ani ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozhodnutí (uvádí-li dovolatelka, že dovolání podává proti oběma výrokům rozhodnutí odvolacího soudu); k tomu srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované, jež se k podanému dovolání vyjádřila prostřednictvím svého zástupce za řad advokátů, patří odměna advokáta ve výši 15 300 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3 276 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 7. 4. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu