ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.649.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 649/2020-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského , identifikační číslo osoby 005 30 204, se sídlem v Praze 1, Šporkova 321/12, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci oprávněné osobě, o přípustnosti vedlejšího účastenství, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 2/2016, o dovolání hlavního města Prahy , identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, č. j. 4 Co 103/2019-96, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 1. 2020, č. j. 4 Co 103/2019-118, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, č. j. 4 Co 103/2019-96, se mění tak, že se potvrzuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, č. j. 27 C 2/2016-87, jímž soud připouští , aby hlavní město Praha vstoupilo do řízení jako vedlejší účastník na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu.
Odůvodnění:
Žalobkyně – coby oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb., o vypořádání majetkových vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – se domáhá vydání pozemku parc. č. 1241/1 v katastrálním území Řepy a v tom rozsahu nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 2. 11. 2015, č. j. SPU 306928/2015, sp. zn. SPU 320770/2014.
Usnesením ze dne 8. 1. 2019, č. j. 27 C 2/2016-87, Městský soud v Praze (dále jen jako „soud prvního stupně“), připustil, aby do řízení vstoupilo hlavní město Praha jako vedlejší účastník na straně účastnice řízení, České republiky – Státního pozemkového úřadu (dle §93 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“).
O přípustnosti vedlejšího účastenství soud prvního stupně rozhodoval k návrhu žalobkyně, jež se vstupem hl. m. Prahy do řízení nesouhlasila. Ke vstupu do řízení bylo hlavní město Praha vyzváno účastnicí řízení, Českou republikou (návrhem ze dne 25. 10. 2018), s čímž následně vyslovilo souhlas (podáním ze dne 27. 11. 2018). Současně soud shledal právní zájem hl. m. Prahy na výsledku řízení o vydání věci – předmětného pozemku, v situaci, kdy je hlavní město investorem veřejně prospěšné stavby č. VPS 91|DK|44 – Praha 17 – Břevnovská radiála, kterou je předmětný (k vydání nárokovaný) pozemek dotčen, přihlížeje i k tomu, že při realizaci plánované stavby se předpokládá bezúplatný převod nárokovaného pozemku do vlastnictví vedlejšího účastníka. Jako neopodstatněné soud odmítl i ty námitky žalobkyně, že přistoupením vedlejšího účastníka do řízení by došlo ke změně okruhu účastníků řízení oproti správnímu řízení před Státním pozemkovým úřadem.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 3. 2019, č. j. 4 Co 103/2019-96 (ve znění opravného usnesení ze dne 29. 1. 2020, č. j. 4 Co 103/2019-118), změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se nepřipouští vstup hl. m. Prahy do řízení jako vedlejšího účastníka na straně České republiky.
Odvolací soud přitakal námitkám žalobkyně, že pouhý stav územního plánování a určení předmětného, k vydání nárokovaného pozemku pro určitou formu výstavby či jiný způsob hospodaření na tomto pozemku podle územně plánovací dokumentace nezakládá právní zájem hl. m. Prahy na výsledku řízení o vydání tohoto pozemku. Zájem na výsledku řízení dle odvolacího soudu nemůže založit ani pouhá spekulace o nejistých budoucích skutečnostech, jež odvolací soud spatřuje v eventuálním možném nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku hl. m. Prahou.
Proti usnesení odvolacího soudu podalo dovolání hlavní město Praha (dále též jako „dovolatel“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení relevantní otázky procesního práva napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, event. že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Za nesprávný označuje dovolatel ten závěr odvolacího soudu, že na výsledku řízení nemá právní zájem, potažmo že není splněna podmínka dle §93 odst. 1 o. s. ř. pro jeho vstup do řízení jako vedlejšího účastníka. Přitom zdůrazňuje okolnost, že žalobcem nárokový pozemek má být dle územně plánovací dokumentace dotčen veřejně prospěšnou stavbou, jejímž investorem je právě dovolatel a že tato skutečnost pak zakládá i jeho nárok na bezúplatný převod pozemku dle §7 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Neúspěch státu v řízení (vydání pozemku žalobkyni) vedl by k zániku práva obce na bezúplatný převod pozemku. Výstavbu Břevnovské radiály přitom (na rozdíl od odvolacího soudu) považuje za jistou, ba dokonce v řízení okolnost nespornou, jestliže ani žalobkyně tuto nezpochybňuje (namítá-li, že výstavba Břevnovské radiály vydání pozemku nebrání, ovšem pro její výstavbu postačí toliko zřízení věcného břemene). Dovolatel navrhl zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ani další účastnice řízení, Česká republika, se k podanému dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum.
Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (k oprávnění vstupujícího vedlejšího účastníka podat dovolání proti rozhodnutí o jeho nepřipuštění srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2990/2014, ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1850/2016, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1045/2019), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem vyžadované povinné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva [otázka zda dovolatel má ve smyslu §93 o. s. ř. právní zájem na výsledku řízení o vydání sporného pozemku, v situaci, kdy mu zastavěním sporného pozemku (jehož vydání se žalobou žádá) veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury vymezenou v platné územní plánovací dokumentaci vzniká vůči účastnici (České republice) právo na jeho bezúplatný převod podle §7 zákona č. 503/2012 Sb.], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v rozsahu napadeném dovoláním (§242 odst. 1 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány ani se z obsahu spisu nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §93 o. s. ř. se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku (odst. 1). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu, nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odst. 2).
Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu).
Vedlejší účastník má za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství jím podporované strany. O takový právní zájem se zpravidla jedná, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2616/2019 a judikaturu v něm odkazovanou, z judikatury Ústavního soudu přiměřeně srov. usnesení ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06, a usnesení ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11).
Smyslem institutu vedlejšího účastenství je zároveň posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy řečeno, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5954/2016).
Ve světle výše uvedeného (a vycházeje ze skutečností v řízení dosud doložených) je zřejmé, že odvolacím soudem učiněné posouzení přípustnosti vedlejšího účastenství hlavního města Prahy v tomto řízení neobstojí. Účastnicí (Českou republikou) do řízení povolávaný vedlejší účastník (hl. m. Praha, jež se svým vstupem souhlasí), totiž – jak plyne ze současně doložených skutečností – prokazatelně nepostrádá ani právní zájem na výsledku tohoto řízení, v němž se žalobkyně vůči účastnici domáhá rozhodnutí o vydání předmětného pozemku a kdy by případný neúspěch účastnice ve věci (tj. vyhovění podané žalobě) zřetelně dopadl i do právních poměrů (postavení) dovolatele, nejméně v podobě zániku práva na bezúplatný převod sporného pozemku do jeho vlastnictví (dle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.), jde-li o pozemky (jak plyne i z platné územně plánovací dokumentace) určené k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (č. VPS 91/DK/44 – Praha 17 – Břevnovská radiála), jejíž investorem je právě hlavní město (k žádosti obce o bezúplatný převod pozemku do vlastnictví dle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., za splnění zákonem stanovených podmínek jako nárokové, srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, v němž jako vedlejší účastník rovněž vystupovalo hlavní město).
Jelikož právní posouzení odvolacího soudu – co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá – není správné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, tedy potvrdil věcně správné usnesení soudu prvního stupně o přípustnosti vedlejšího účastenství hlavního města Prahy v tomto řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ) .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 4. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu