ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.933.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 933/2020-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalované R. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janou Chotětickou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Řetězová 195/2, o 336.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 386/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. září 2019, č. j. 14 Co 86/2019-338, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.960 Kč k rukám advokátky Mgr. Jany Chotětické do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č. j. 25 C 386/2015-301, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 336.000 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalovaná koupila dne 26. 12. 2012 vozidlo XY od prodávajícího AAA auto, a. s. Akontace byla zčásti „uhrazena“ vozidlem žalované XY, ve zbytku ji pak zaplatil žalobce. Žalovaná dále téhož dne uzavřela se společností Autoleasing, a. s., úvěrovou smlouvu, na základě níž úvěrující uhradil nezaplacenou část kupní ceny zmíněného automobilu XY. Peněžní prostředky na splátky tohoto úvěru pak žalobce pravidelně posílal žalované na její účet. O popsaných skutečnostech nebylo mezi stranami sporu, žalobce však uvedl, že sporné sumy žalované poskytl v rámci vratné „finanční výpomoci“, zatímco žalovaná tvrdila, že dané plnění od žalobce obdržela darem, který ji přislíbil na Štědrý den roku 2012. Soud se na základě shodujících se svědeckých výpovědí přiklonil k verzi, že žalobce projevil vůli předmětné finanční prostředky žalované darovat. Mezi procesními stranami tak byla uzavřena darovací smlouva [§628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dale jen „obč. zák.“)], jež sice trpí neplatností z důvodu nedodržení zákonem stanovené písemné formy, v souladu s §455 obč. zák. však žalobci přesto nevzniká právo na vrácení poskytnuté částky jako bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.). Žalobu proto bylo namístě zamítnout.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 14 Co 86/2019-338, rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku I. [výrok I. a)], ve výroku II. jej změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil [výrok I. b)] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud podotkl, že bylo na žalované, aby prokázala, že jí žalobce poskytnuté prostředky daroval, přičemž závěr okresního soudu, dle něhož žalovaná své důkazní břemeno v tomto směru unesla, je opodstatněný. S přihlédnutím k tomu, že žalobce žalované v průběhu jejich vztahu opakovaně věnoval hodnotné dary a finančně ji zabezpečoval vysokými peněžními obnosy, k načasování koupě vozidla na období vánočních svátků i ke shodným svědeckým výpovědím konstatoval odvolací soud, že vůlí žalobce bylo žalovanou obdarovat, naopak úmysl požadovat poukazované částky zpět žalobce nijak nenaznačil. Mezi stranami tedy byla vskutku uzavřena darovací smlouva, jež je neplatná pro porušení požadavku na písemnou formu. Částky poskytnuté žalobcem jsou tak plněním na základě neplatného právního úkonu; v souladu s §455 odst. 1 obč. zák. se však nepovažují za bezdůvodné obohacení, a žalobní požadavek proto není po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku sp. zn. 25 Cdo 246/2001) týkající se rozložení důkazního břemene mezi účastníky při posuzování otázky, zda vzniklo bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu. Žalobce připomíná, že bylo na žalované, aby prokázala, že je zde právní důvod, který ji opravňuje, aby si poskytnuté prostředky ponechala. Takový důkaz však žalovaná nepodala, jelikož darovací vůle žalobce nebyla v řízení nikterak doložena. Dovolatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 208/2019, v souladu s nímž by bylo nesprávné usuzovat, že každý, kdo plní na cizí dluh, který nezajišťuje, aniž by si předem vymínil postoupení pohledávky, nevyhnutelně jedná v darovacím úmyslu. Podobná intence na straně plnitele by musela být v řízení tvrzena a prokazována (tím, kdo se jí ke svému prospěchu dovolává).
Podle žalobce rovněž nelze přehlédnout porušení práva na spravedlivý proces, jehož se dopustil odvolací soud. Žalovaná totiž v řízení nikdy netvrdila, že by jí byly darovány finanční prostředky za účelem pořízení vozidla XY, ale přímo tento automobil samotný (zmíněný vůz přitom žalobce nemohl žalované darovat, neboť jej ani na okamžik nevlastnil a nebyl účastníkem kupní smlouvy). Tvrzení, že se darování týkalo finančních obnosů poukazovaných žalobcem na její účet, žalovaná nepřípustně uplatnila až v odvolacím řízení. Pakliže soud z tohoto přednesu vycházel, porušil zásadu rovnosti účastníků řízení a právo žalobce na spravedlivý proces. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce však přípustné není.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu o dělení důkazního břemene ve sporech o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (jím citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, respektive navazující judikatury, představované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, nebo jeho rozsudky ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, a ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2420/2019), přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene kteroukoli z procesních stran, nýbrž na zjištěném skutkovém stavu. Žalobce přitom zjevně nebrojí proti způsobu, jakým odvolací soud nahlížel na rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení (v odůvodnění napadeného rozsudku se výslovně uvádí, že důkazní břemeno ohledně titulu pro získání předmětného plnění tížilo žalovanou, jak tomu i podle dovolatele má být), ale proti závěru, že žalovaná prokázala uzavření darovací smlouvy, která představovala titul pro poskytnutí sporného peněžitého plnění (napadá tedy úsudek, že žalovaná své důkazní břemeno o právním důvodu k nabytí majetkového prospěchu unesla). Zde se pak sluší připomenout, že závěr o unesení či neunesení důkazního břemene účastníkem řízení má skutkovou povahu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sen. zn. 33 ICdo 79/2019, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1268/2019, a judikaturu v těchto rozhodnutích citovanou), zatímco přezkumné pravomoci dovolacího soudu podléhají výhradně otázky právní (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ani se žalobcem zmíněnou pasáží rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019 (uveřejněného pod č. 21/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v níž se odmítá teze, že by každý, kdo plní na cizí dluh, který nezajišťuje, aniž by si předem vymínil postoupení pohledávky ve smyslu §1936 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nevyhnutelně musel jednat v darovacím úmyslu, právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu není. Přehlédne-li dovolací soud fakt, že žalobce podle nesporných skutkových tvrzení účastníků neplnil za žalovanou, nýbrž žalované (která částky obdržené od žalobce následně poukazovala úvěrující společnosti), je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud nevyslovil žádný obecný, abstraktní úsudek, dle něhož by každá osoba poskytující plnění v obdobném postavení jako žalobce musela mít darovací úmysl, nýbrž pouze na základě v řízení provedených důkazů dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě žalobce vůli žalovanou obdarovat projevil. Taková úvaha se s posledně citovaným judikátem v žádném napětí neocitá.
Námitka, dle níž žalovaná účelově změnila svá tvrzení, neboť dříve uváděla, že jí bylo darováno přímo vozidlo XY, zatímco před odvolacím soudem uvedla, že darem obdržela finanční prostředky na jeho pořízení, neodpovídá obsahu spisu. V žalobě byl požadavek žalobce vymezen jako právo na vydání peněžité částky, kterou žalobce poukázal na účet žalované za účelem úhrady spotřebitelského úvěru, s jehož pomocí žalovaná zaplatila kupní cenu automobilu. Ještě před přednesem žaloby na jednání okresního soudu dne 14. 11. 2016 žalovaná prostřednictvím svého zástupce vyjádřila procesní stanovisko, že „všechny peníze, resp. auto, byl dar ze strany žalobce“ (č. l. 152 p. v.). Nikdy však nezpochybnila skutkové přednesy dovolatele, že automobil zakoupila od společnosti AAA auto, a. s., s tím, že tuto koupi financovala prostřednictvím úvěru, na jehož splátky jí poskytoval prostředky žalobce. Nejvyšší soud připouští, že zástupce žalované v průběhu řízení před soudem prvního stupně operoval též s tvrzeními o darování automobilu, ta je však v daném kontextu nutné vnímat jako pouhé nepřesné (spíše laické) pojmenování transakce, jež mezi účastníky proběhla. Chápat uvedená vyjádření advokáta žalované doslova, ulpívat na jejich jazykovém vyznění, a interpretovat tak jádro procesního stanoviska žalované jako (se žalobou vymezeným nárokem na vrácení peněžité sumy se zcela míjející) tvrzení, že jí žalobce daroval automobil, který nikdy nevlastnil, by znamenalo vykládat její obranu zcela absurdním a neúčelným způsobem. Lze proto naopak akceptovat závěr, že se obrana žalované, založená na uzavření darovací smlouvy mezi účastníky, vztahovala k poskytnutí finančních prostředků, jež byly převedeny z účtu žalobce na účet žalované a o něž se vede tento spor. Nejvyšší soud tudíž ani nemá za to, že by žalovaná v naznačeném směru nepřípustně změnila svá tvrzení v průběhu odvolacího řízení, pakliže v pozdějších fázích sporu formulovala své stanovisko precizněji a vztahovala darovací úmysl žalobce k předmětnému peněžnímu obnosu.
Z výše uvedených důvodů nezbylo než dovolání žalobce v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Dovolací soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o odmítnutí tohoto mimořádného opravného prostředku se stal bezpředmětným (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1814/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 499/2019, a ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 48/2020).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.660 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.960 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu