ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1624.2018.3
sp. zn. 29 Cdo 1624/2018-363
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně H. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, PSČ 796 01, proti žalovanému P. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Adamem Batunou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 409/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2017, č. j. 5 Cmo 209/2017-324, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2017, č. j. 5 Cmo 209/2017-324, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 11. ledna 2011, č. j. 23 Cm 409/2010-9, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 250.000 Kč s 6% úrokem od 18. února 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 833 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 61.544 Kč.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný včas odůvodněné námitky, v nichž především uvedl, že směnku, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní, vystavenou v Praze 17. února 2006 ve prospěch R. B., znějící na směnečný peníz 250.000 Kč, splatnou 17. února 2008, kterou měla žalobkyně nabýt rubopisem – dále též jen „sporná směnka“) jako její výstavce nepodepsal. Dále namítal, že na směnce označený výstavce ani remitent neexistují, neexistující osobou je i žalobkyně, práva ze směnky jsou promlčena, směnka je neplatná pro neurčitost místa placení, neplatný je rovněž rubopis vyznačený na směnce, žalobce nabyl směnku ke škodě dlužníka a konečně že směnka byla remitentovi zaplacena.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2012, č. j. 23 Cm 409/2010-91, ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že námitka nepravosti podpisu žalovaného byla vyvrácena výpovědí svědků R. B. (remitenta) a P. K. Důvodnými pak neshledal ani ostatní námitky žalovaného.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 15. dubna 2013, č. j. 9 Cmo 73/2013-139, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, s tím, že si nezajistil dostatek skutkových zjištění pro vyhodnocení námitky nepravého podpisu a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Soudu prvního stupně přitom vytknul, že závěr o nedůvodnosti této námitky založil pouze na výpovědi remitenta a svědka, který je s remitentem v příbuzenském vztahu (je jeho bratrancem).
Městský soud v Praze (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 13. srpna 2013, č. j. 23 Cm 409/2010-163, ponechal směnečný platební rozkaz ve výroku o věci samé v platnosti, zrušil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 130.762,39 Kč (výrok II.). Podle soudu prvního stupně nevyšly v řízení najevo žádné okolnosti, které by zpochybňovaly věrohodnost slyšených svědků, jiný závěr ohledně námitky (ne)pravosti podpisu žalovaného pak nebylo možné učinit ani na základě účastníky předložených znaleckých posudků zpracovaných JUDr. Jiřím Strakou a JUDr. Mgr. Bc. Kamilem Pospíšilem, znalci z oboru písmoznalectví, z nichž se jednoznačné závěry nepodávají, navíc znalci neměli k dispozici originál směnečné listiny.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 21. ledna 2014, č. j. 9 Cmo 376/2013-182, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. srpna 2013 zrušil a věc vrátil opět tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu bude nezbytné k odstranění pochybností o pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce zadat zpracování znaleckého posudku soudem ustanoveným znalcem.
Městský soud v Praze (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 15. března 2017, č. j. 23 Cm 409/2010-295, zrušil směnečný platební rozkaz v celém rozsahu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
Soud prvního stupně (po změně v obsazení soudu jednající a rozhodující již na místo soudce JUDr. Petera Trebatického, Ph.D., LL.M., který ve věci vydal předchozí dvě rozhodnutí soudu prvního stupně, nově soudkyní JUDr. Kateřinou Doležalovou) vyšel zejména ze závěru znaleckého posudku vypracovaného dne 29. září 2016 soudem ustanoveným znalcem (Mgr. Marií Beňovou), z něhož se podává, že sporné podpisy na zkoumané směnce a uznání dluhu ze dne 17. února 2006 nejsou pravými běžně užívanými podpisy žalovaného, přičemž nelze objektivně posoudit, zda nejde o podpis komolený žalovaným nebo vyhotovený jiným pisatelem. Takové závěry podle soudu prvního stupně odpovídají i dvěma znaleckým posudkům předloženým v řízení účastníky.
Výpovědi slyšených svědků (remitenta a P. K.) nepovažoval soud prvního stupně za věrohodné, a to jednak s ohledem na jejich zainteresovanost na výsledku sporu, jednak z důvodu jejich „souladných v podrobnostech, plynulých a přesvědčivých výpovědí“.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně neunesla ohledně pravosti podpisu výstavce na sporné směnce důkazní břemeno, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný se vznesenou námitkou nepravosti podpisu ubránil povinnosti uložené mu vydaným směnečným platebním rozkazem.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. prosince 2017, č. j. 5 Cmo 209/2017-324, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. března 2017 (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu na sporné směnce, když v řízení provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by žalovaný podepsal směnečnou listinu jako její výstavce. V této souvislosti zdůraznil, že již ve svých předchozích dvou kasačních rozhodnutích „poukázal na postavení svědků v podstatě s tím, že na výslechu těchto svědků nelze rozhodnutí postavit“. Nebylo proto ani nutné tyto svědky „vidět“ či je znovu vyslýchat.
K výhradě žalobkyně, že rozhodnutí pro ni bylo překvapivé a že soudem prvního stupně nebyla ani poučena podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), o tom, že neunesla důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce, odvolací soud uvedl, že žalobkyně byla seznámena s názorem odvolacího soudu „na postavení svědků a z toho vyplývající neprůkaznost těchto svědeckých výpovědí“, rozhodnutí soudu prvního stupně proto nemohlo být pro žalobkyni překvapivé.
Podle odvolacího soudu lze pak sice přisvědčit výhradám žalobkyně potud, že soud prvního stupně (v novém obsazení) nemohl odůvodnit (ne)věrohodnost svědeckých výpovědí jejich „plynulostí a přesvědčivostí“, jestliže svědky sám přímo nevyslechl, toto pochybení však nemělo žádný vliv na výsledek sporu. Opakování výslechů těchto svědků totiž nemohlo v poměrech dané věci „pojmově nic nového přinést“.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tyto otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle dovolatelky odvolací soud pochybil především tím, že v rozporu se zásadou ústnosti, přímosti, volného hodnocení důkazů na jedné straně a zásadou zákazu svévole na druhé straně „bez jakéhokoli provádění důkazních prostředků konstatoval, že určité důkazní prostředky (výslechy svědků) a důkazy z nich soudem prvního stupně získané, nemohou prokázat skutečnost, jejímž přímým pozorovatelem svědkové byli“. K tomu dovolatelka zdůrazňuje, že občanský soudní řád zásadně nestanoví, jakým konkrétním důkazním prostředkem má být určitá skutečnost prokázána. Jestliže se v civilním procesu neuplatňuje legální teorie důkazní, nemůže soud ani určité důkazní prostředky vyloučit z možnosti prokázání konkrétní skutečnosti.
Odvolací soud se podle přesvědčení dovolatelky snaží prostřednictvím uvedeného názoru zhojit nesprávný postup soudu prvního stupně, který po změně samosoudce při svém v pořadí již třetím rozhodování o věci samé hodnotil provedené důkazy (výslechy) svědků, aniž by je sám znovu provedl. V této souvislosti poukazuje též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4290/2007 (jde o rozhodnutí ze dne 31. března 2010). Soud prvního stupně nemohl odmítnout provést (zopakovat) navržené důkazy svědeckou výpovědí jen proto, že považuje svědky za nevěrohodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázek dovolatelkou otevřených, týkajících se dokazování, když v tomto směru napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Dle ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Ustanovení §125 o. s. ř. pak určuje, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud se s odvolací námitkou dovolatelky, že 1/ soud prvního stupně (po změně v obsazení soudu) hodnotil výpovědi slyšených svědků (oproti předchozím dvěma rozhodnutím, jimiž ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v platnosti) odlišně, aniž by sám tyto svědky vyslechl, a že 2/ neposkytl žalobkyni poučení o neunesení důkazního břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce, vypořádal argumentem, že již v předchozích kasačních rozhodnutích v dané věci vyslovil názor, že na výslechu svědků, z nichž jeden je remitentem sporné směnky a druhý jeho bratrancem, nelze v poměrech dané věci „rozhodnutí postavit“.
Nejvyšší soud především uvádí, že soudní praxe je (ve vztahu k dovolatelkou předestřeným otázkám) ustálena v závěrech, podle kterých:
1/ Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Soud tak neprovede především důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), dále důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné), jakož i důkazy, jejichž provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn (jinými) dříve provedenými důkazy.
K tomu srov. především rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, a ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněné pod čísly 39/1999 a 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998 a ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, uveřejněné pod čísly 80/1995, 122/1999 a 254/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
2/ Důvodem k odmítnutí důkazu nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu §132 o. s. ř., přičemž nelze hodnotit důkaz, který soud neprovedl.
K tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 176/2017.
3/ Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“)].
4/ Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. poskytne soud nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech projednávané věci se takto ustavené judikatorní závěry promítají následovně:
Úsudek odvolacího soudu, podle něhož nebylo nutné v dané věci provést důkaz výslechem označených svědků (prvního majitele sporné směnky a jeho bratrance), případně tyto důkazy jakkoli hodnotit, neboť jde o důkazy, které nejsou vůbec způsobilé prokázat pravost podpisu žalovaného na sporné směnce, zjevně nemůže obstát. Okolnosti, že navržení svědci mají vztah k projednávané věci, jakož i to, že jsou v příbuzenském poměru, mohou být zohledněny při hodnocení těchto důkazů (jež může případně vyústit v závěr o jejich nevěrohodnosti), nelze však jimi odůvodnit závěr o nezpůsobilosti takových důkazních prostředků přispět ke zjištění skutkového stavu věci.
Zjevně nejde ani o nadbytečné důkazy, jimiž by se soudy nižších stupňů nemusely při posuzování důvodnosti vznesených námitek zabývat, neboť tvrzení dovolatelky, k jehož prokázání byly výpovědi obou svědků navrženy, jiným způsobem prokázáno nebylo.
Důvodnou je i námitka dovolatelky, že se jí nedostalo řádného poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že provedenými důkazy neunesla důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaným dne 15. března 2017, ani z protokolu o jednání před odvolacím soudem konaným dne 6. prosince 2017 se nepodává, že by příslušné poučení žalobkyni bylo poskytnuto.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Současně Nejvyšší soud upozorňuje, že důvody, pro které zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, nejsou (nemohou být) v poměrech odvolacího řízení důvody, pro které by odvolací soud mohl bez dalšího zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně; kdyby tomu tak bylo, přijal by Nejvyšší soud příslušné rozhodnutí sám (dle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.). V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu se především náležitě vypořádat z otázkou svědeckých výpovědí remitenta a P. K. (vycházeje z toho, že nepochybně jde o důkazy obecně vzato způsobilé přispět k objasnění otázky pravosti podpisu výstavce na sporné směnce) a případně poskytnout dovolatelce při novém odvolacím jednání řádné poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. (srov. R 59/2012).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu