ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1904.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 1904/2019-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Plzeňský Prazdroj, a. s. , se sídlem v Plzni, U Prazdroje 64/7, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 45357366, zastoupeného JUDr. Martinou Lintnerovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) J. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY a 2) J. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkou Slaměníkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1569/2c, PSČ 170 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 14/2015, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2018, č. j. 2 Cmo 11/2017-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.712,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. dubna 2015, č. j. 45 Cm 14/2015-96, Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 12. února 2015, č. j. 45 Cm 14/2015-15, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 265.903 Kč s 6% úrokem od 21. listopadu 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 886,34 Kč, dále částku 1.200 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 48.478,40 Kč (výrok I.). Dále zavázal žalované k náhradě nákladů námitkového řízení ve výši 35.138,40 Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování provedené již soudem prvního stupně a dále doplnil dokazování žalobcem předloženými listinami – přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalovaným se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní vystavenou prvním žalovaným 1. října 2009 na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 265.903 Kč, se splatností 20. listopadu 2014, za jejíž zaplacení převzal druhý žalovaný směnečné rukojemství – dále jen „sporná směnka“), byla původně vystavena jako blankosměnka, přičemž žalobce při jejím vyplňování postupoval v souladu s (účastníky uzavřenou) dohodou o vyplňovacím právu (jež byla součástí smlouvy o zajištění reklamních a propagačních služeb č. 2009/153675/102/PZRP71 ze dne 1. října 2009), a to ve vztahu k oběma chybějícím údajům, tj. jak k údaji směnečné sumy, tak k údaji data splatnosti. Žalovanými vznesená námitka excesivního vyplnění blankosměnky proto není opodstatněná.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje za to, odvolací soud se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž dovolatel se prostřednictvím podaného odvolání domáhá pouze nového hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, jelikož přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolatel ostatně ve vztahu k nákladovým výrokům ani (způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.) nevymezil důvod přípustnosti dovolání (neuvádí, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna). K vymezení přípustnosti dovolání jako jeho nezbytné náležitosti srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Ve zbývajícím rozsahu (ohledně prvního výroku napadeného rozhodnutí v části týkající se věci samé) pak Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. jsou především právně bezcenné všechny námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel brojí proti skutkovým závěrům, na jejichž základě soudy nižších stupňů shledaly námitku excesivního vyplnění blankosměnky nedůvodnou (výhrady, podle kterých měl odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospět na základě provedených důkazů k závěru, že spornou směnkou zajištěná pohledávka se nestala splatnou, neboť nebyla „vyčíslena“ a žalovaným „oznámena“). Těmito námitkami, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, totiž dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., jež se nepochybně uplatní i v řízení, ve kterém žalobce uplatňuje pohledávky ze směnky) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [k tomu srov. opět důvody stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16].
Poukaz dovolatele na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 2031/2009 (jde o rozsudek ze dne 26. dubna 2011) a sp. zn. 29 Odo 280/2005 (jde o rozsudek ze dne 1. března 2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2006, pod číslem 118) shledává Nejvyšší soud vzhledem k poměrům projednávané věci nepřípadným. Odvolací soud totiž zjevně nezaložil své rozhodnutí na závěru, že žalobce byl oprávněn vyplnit chybějící údaje na blankosměnce a směnku následně uplatnit u soudu i přesto, že dosud nebyly naplněny předpoklady pro vyplnění vystavené blankosměnky ujednané v dohodě o vyplňovacím právu (jinak řečeno, domáhat se zaplacení sporné směnky navzdory tomu, že směnkou zajištěná pohledávka nebyla dosud splatná). Nejvyšší soud přitom nemůže posuzovat správnost právního posouzení věci odvolacím soudem na základě skutkových závěrů, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (v poměrech dané věci na závěru, podle kterého se směnkou zajištěná pohledávka nestala splatnou) a které pro potřebu svých odlišných právních závěrů v dovolání zformuloval dovolatel sám.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že jeho rozhodovací praxe je navíc ustálena v závěru, podle kterého důkazní břemeno ohledně namítaného nesprávného (neoprávněného) vyplnění blankosměnky nese žalovaný (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 5999/2017, jakož i judikaturu tam označenou). Proto ani kdyby Nejvyšší soud shledal opodstatněnými výhrady, jimiž dovolatel zpochybňoval správnost závěrů soudů nižších stupňů, podle nichž byl postup žalobce při doplňování chybějících údajů na směnce souladný s uděleným vyplňovacím právem, neznamenalo by to (bez dalšího), že dovolatel unesl ohledně namítaného nesprávného vyplnění blankosměnky důkazní břemeno a že je na místě vydaný směnečný platební rozkaz zrušit.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 21. listopadu 2018), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 9.380 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.032,80 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11.712,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu