ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1924.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 1924/2018-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce České zbrojovky a. s. , se sídlem v Uherském Brodě, Svat. Čecha 1283, PSČ 688 01, identifikační číslo osoby 46345965, proti žalované S. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem v Uherském Brodě, Hradišťská 213, PSČ 688 01, o zaplacení částky 1 263 444 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2104 C 27/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2017, č. j. 15 Co 259/2017-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25 010,70 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 14. srpna 2017, č. j. 2104 C 27/2017-118, Městský soud v Brně:
1/ Zastavil řízení (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
3/ Určil, že poměrná část soudního poplatku ve výši 50 538 Kč bude žalobci vrácena do 30 dnů od právní moci usnesení (bod III. výroku).
4/ Vyzval žalobce ke sdělení čísla účtu, na nějž mu má být soudní poplatek vrácen, do 10 dnů od doručení usnesení (bod IV. výroku).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. září 2017, č. j. 15 Co 259/2017-124:
1/ Potvrdil usnesení soudu I. stupně (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud - cituje §103, §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a §109 odst. 1 písm. a/, §141a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že řízení v této věci je třeba zastavit, když jde o „souběžně vedené řízení o pohledávce věřitele proti úpadci“, které bylo zahájeno žalobou podanou až po zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužnice (žalované).
K tomu poukázal na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2756/2013 (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, které je - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), z něhož citoval závěr, podle kterého „řízení o žalobě podané věřitelem po zahájení insolvenčního řízení soud zastaví po právní moci rozhodnutí o úpadku, je-li předmětem žaloby pohledávka, kterou věřitel mohl přihlásit do insolvenčního řízení“.
Proti výroku usnesení odvolacího soudu o zastavení řízení (posuzováno podle obsahu dovolání) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel uvádí, že žalovaná mu způsobila škodu úmyslným protiprávním jednáním při výkonu sjednané práce, za které byla rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 14. března 2017, č. j. 6 To 15/2017-2415 (jenž nabyl právní moci 14. března 2017), uznána vinnou zločinem podvodu ve formě spolupachatelství, byl jí uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců a žalobce byl (jako poškozený) odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zdůrazňuje, že se řídil pokyny trestního soudu a podal civilní žalobu. Z uvedeného dovozuje, že nemohl podat přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení v zákonem stanovené lhůtě, jež uplynula dne 26. února 2014. Namítá, že ani nebyl povinen uplatnit svou pohledávku za žalovanou v době stanovené §173 insolvenčního zákona, jelikož trestní řízení nebylo v souladu s §266 insolvenčního zákona přerušeno a rozhodování o jeho nároku vůči žalované bylo také předmětem trestního řízení, jehož součástí je i řízení adhezní.
Vyřešení otázky procesního práva spočívá podle dovolatele v tom, že rozhodnutím trestního soudu a dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu je dovolateli znemožněno domáhat se svých práv soudní cestou, a dále „ve skutečnosti, že soudní systém v právním státě nemůže odepřít rozhodnutí o právu jednoho subjektu vůči druhému, a to s odkazem na jiný institut procesního práva, který je však vzhledem k předešlým skutečnostem objektivně nemožný“.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout. K věci samé uvádí, že pohledávky žalobce existovaly již v době rozhodnutí o úpadku žalované, neboť vznikly v letech 2009 až 2010. Žalobce tedy měl možnost tyto pohledávky přihlásit do insolvenčního řízení. Skutečnost, že žalobce „přihlásil pohledávky pouze do řízení trestního“ jde k jeho tíži.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016, uveřejněného pod číslem 128/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 128/2018“). V něm Nejvyšší soud vysvětlil (mimo jiné), že uplatní-li věřitel vůči dlužníku u obecného soudu žalobou pohledávku, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (aniž by šlo o incidenční spor), nebo pohledávku, na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášenou (aniž by šlo o incidenční spor), anebo pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§170 insolvenčního zákona), teprve v době, kdy již trvají účinky rozhodnutí o úpadku (po okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku), jde o porušení zákazu formulovaného v §140c insolvenčního zákona. Za předpokladu, že stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku obecný soud povinen řízení o žalobě neprodleně zastavit podle §141a insolvenčního zákona, bez zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je následně řešen konkursem, reorganizací nebo oddlužením. Přitom není vyloučeno, že obecný soud bude aplikovat (musí aplikovat) ustanovení §141a insolvenčního zákona (coby důsledek porušení zákazu plynoucího z §140c insolvenčního zákona) v situaci, kdy žaloba o pohledávce bude nepřípustně podána dokonce až po právní moci rozhodnutí o úpadku (kdykoli později, dokud trvají účinky rozhodnutí o úpadku).
K závěrům vysloveným v R 128/2018 se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 3559/2017, usnesení ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 3651/2017, usnesení ze dne 28. srpna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4453/2018, nebo v usnesení ze dne 30. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2881/2019.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání správně vystihla, že vznikly-li pohledávky žalobce v letech 2009 až 2010 (což žalobce tvrdí i v žalobě datované 3. července 2017), měl být žalobce dbalý svých práv a tyto pohledávky přihlásit v insolvenčním řízení dlužnice nejpozději ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o zjištění úpadku dlužnice (viz usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. února 2014, č. j. KSBR 29 INS XY), nikoli (pouze) uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Přitom v době podání žaloby v této věci bylo rovněž zjevné, že nejde o situaci, kdy by žalobce mohl přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení i po uplynutí propadné lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku (srov. §173 odst. 1 větu třetí insolvenčního zákona a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 14/2015, uveřejněné pod číslem 25/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jen pro úplnost (a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že v mezidobí (po podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu) bylo insolvenční řízení dlužnice skončeno (usnesením ze dne 9. července 2019, č. j. KSBR 29 INS XY, insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice, určil odměnu a hotové výdaje insolvenční správkyně, zprostil insolvenční správkyni funkce a osvobodil dlužnici od placení pohledávek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád řádu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 4. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu