ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2151.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 2151/2019-483
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Sev.en EC, a. s. , se sídlem ve Chvaleticích, K Elektrárně 227, PSČ 533 12, identifikační číslo osoby 28786009, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovanému Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupenému Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 344.387.575,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 316/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2019, č. j. 35 Co 4/2019-399, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2019, č. j. 35 Co 4/2019-399, se v části prvního výroku, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. října 2018, č. j. 24 C 316/2017-349, ve výroku II. co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 93.722.575,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 26. srpna 2017 do zaplacení, a dále ve druhém výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. října 2018, č. j. 24 C 316/2017-349, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 250.665.000 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 22. července 2017 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 93.722.575,50 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 8. července 2017 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 250.665.000 Kč za dobu od 8. července 2017 do 21. července 2017 (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.698.013 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
1/ Na žádost společnosti KRÁLOVOPOLSKÁ RIA, a. s. (dále jen „společnost K“) vystavil žalovaný (dále též jen „banka“) dne 1. července 2015 ve prospěch žalobce (zapsaného v té době v obchodním rejstříku pod obchodní firmou Elektrárna Chvaletice a. s.) neodvolatelné bankovní záruky č. PRAGGO0011684 (dále též jen „bankovní záruka č. 1“) a č. PRAGO0011683 (dále též jen „bankovní záruka č. 2“), v nichž se zavázal zaplatit (podle každé z nich) bez námitek jakoukoliv žalobcem požadovanou částku až do celkové výše 250.665.000 Kč, a to po obdržení řádně podepsané první písemné výzvy žalobce k plnění, která bude v souladu se všemi podmínkami této bankovní záruky a bude obsahovat písemné prohlášení žalobce, že společnost K nesplnila své smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo uzavřené dne 21. července 2015 mezi společností K (jako zhotovitelem) a žalobcem (jako objednatelem) [dále jen „smlouva o dílo“]. Výzva k plnění měla podle obou bankovních záruk obsahovat specifikaci zhotovitele a smlouvy o dílo s tím, že musí být doručena na adresu žalovaného nejpozději k datu platnosti záruční listiny ve formě dopisu doručeného provozovatelem poštovních služeb, kurýrem nebo osobně a podpisy žalobce na výzvě musí být ověřeny úředně nebo žalovaným. Obě záruční listiny byly platné do 31. prosince 2016.
2/ Platnost obou bankovních záruk byla nejprve dopisy žalovaného ze dne 29. prosince 2016 prodloužena do 31. března 2017 a následně dopisy ze dne 29. března 2017 došlo k prodloužení platnosti do 15. července 2017.
3/ Podle záruční listiny bankovní záruka č. 2 „nabude účinnosti po připsání zálohové platby v částce CZK 250.665.000,00 Kč na účet zhotovitele č. 194306939/0300“ vedený u žalovaného „s uvedením reference 11683 a dnem podpisu smlouvy o dílo ze strany objednatele“.
4/ Žalobce poukázal dne 4. září 2015 na účet označený v záruční listině (tj. na účet společnosti K) částku 250.665.000 Kč, a to bez uvedení referenčního čísla. Platba byla identifikována pouze jako „obnova bloku B3 a B4“.
5/ Dopisy ze dne 30. června 2017 a 13. července 2017 žalobce prohlásil, že společnost K nesplnila své povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo a vyzval žalovaného k zaplacení částky 250.665.000 Kč z titulu bankovní záruky č. 1 a částky 93.722.575,50 Kč z titulu bankovní záruky č. 2.
6/ Žalovaný v dopisech ze dne 11. července 2017 a 20. července 2017 odmítl plnit podle vystavených záručních listin (mimo jiné) s odůvodněním, že bankovní záruka č. 2 nenabyla účinnosti, jelikož na účet společnosti K označený v záruční listině nebyla připsána částka 250.665.000 Kč s uvedením reference 11683.
Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §2029, §2034 odst. 1, §2035 odst. 1 a §2038 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – ve vztahu k bankovní záruce č. 2 uzavřel, že žalobou uplatněný nárok není důvodný.
Přitom zdůraznil, že bankovní záruka vzniká prohlášením výstavce, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžité částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh anebo se splní určité podmínky uvedené v záruční listině. Jde o zcela specifický formalisticky pojatý zajišťovací institut, z jehož vlastní povahy jako jednostranného právního jednání vyplývá, že banka, která záruku poskytla, je před výplatou plnění ze záruky oprávněna a současně povinna zkoumat výhradně splnění těch podmínek, na které obsah záruční listiny váže výplatu. Bankovní záruka má formální a abstraktní charakter, přičemž plnění na jejím základě lze poskytnout výhradně tehdy, když byly splněny veškeré podmínky stanovené v záruční listině.
V projednávané věci však žalobci právo na plnění z bankovní záruky č. 2 nevzniklo, když kromě splnění dalších podmínek uvedených v záruční listině bylo rovněž nezbytné, aby bankovní záruka nabyla účinnosti, a to (dle požadavku vyjádřené přímo v záruční listině) tím, že (kromě podpisu smlouvy o dílo objednavatelem) bude na účet společnosti K označený v záruční listině připsána částka 250.665.000 Kč „s uvedením reference 11683“. Tato „zcela jasně a konkrétně“ specifikovaná podmínka splněna nebyla, když na označený účet sice byla připsána zálohová platba v uvedené výši, nebyla však označena požadovaným způsobem.
Jestliže bankovní záruka č. 2 nenabyla účinnosti, nebyl žalovaný povinen z bankovní záruky plnit. Okolnost, že žalobce následně sdělením (výzvou k plnění) danou platbu identifikoval referenčním číslem označeným v záruční listině, na uvedeném závěru nemůže podle soudu prvního stupně nic změnit. Z textu bankovní záruky č. 2 totiž výslovně plyne, že referenčním číslem měla být platba označena „v době jejího uskutečnění, nikoli následně“, navíc dodatečnou identifikaci nepotvrdil ani příjemce platby (zhotovitel). V této souvislosti soud prvního stupně rovněž zdůraznil, že banka nemá žádnou možnost přezkoumat, jaké konkrétní platby byly mezi žalobcem a zhotovitelem fakticky uskutečněny a ověřit, zda sporná platba je „právě tou jedinou platbou, která měla být již při jejím vyplacení označena referenčním číslem 11683“.
Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovanému nelze klást k tíži, že plnění z bankovní záruky č. 2 žalobci neposkytl, neboť tato záruka pro nesplnění jedné z podmínek v ní stanovených (řádné označení platby referenčním číslem) vůbec nenabyla účinnosti.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. března 2019, č. j. 35 Co 4/2019-399, k odvolání obou účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. tak, že žalobu zamítl co do 8,05% úroku z prodlení z částky 250.665.000 Kč za dobu od 22. července 2017 do 25. srpna 2017. Dále jej změnil v části (zamítavého) výroku II. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 93.722.575,50 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 26. srpna 2017 do zaplacení; ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud především přitakal závěrům soudu prvního stupně o povaze finanční záruky coby specifického a formalisticky pojatého zajišťovacího institutu, který umožňuje výstavci zkoumat výhradně splnění těch skutečností, jež jsou obsaženy v záruční listině, a poskytnout plnění pouze tehdy, budou-li splněny veškeré stanovené podmínky. Potud také nepřisvědčil odvolací argumentaci, jejímž prostřednictvím se žalobce snažil prosadit závěr opačný.
Soud prvního stupně tedy nijak nepochybil, pokračoval odvolací soud, jestliže uzavřel, že v době provedení první výzvy k plnění (30. června 2017) nebyly splněny podmínky, za nichž banka mohla poskytnout plnění z bankovní záruky č. 2, neboť u zálohové platby nebylo uvedeno požadované referenční číslo a bankovní záruka v té době proto ještě nemohla nabýt účinnosti.
Podle odvolacího soudu však již neobstojí závěr soudu prvního stupně, podle něhož referenční číslo nebylo možné doplnit dodatečně, a to v době platnosti bankovní záruky č. 2 (nejpozději do 15. července 2017). Záruční listina žádnou časovou hranici v tomto směru výslovně neupravuje a nevylučuje tedy pozdější uvedení referenčního čísla, což žalobce také učinil v dopise ze dne 12. července 2017. Tím byly splněny všechny podmínky záruční listiny a bankovní záruka č. 2 nabyla účinnosti. Žalovaný tak byl povinen – na základě výzvy žalobce ze dne 13. července 2017, v níž bylo rovněž referenční číslo uvedeno – z bankovní záruky č. 2 plnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně jen proti té části prvního výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 93.722.575,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 26. srpna 2017 do zaplacení) podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdí.
Dovolatel nejprve obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož dle právní úpravy tuzemského platebního styku v době uskutečnění předmětné platby (obsažené v tehdy platném zákoně č. 284/2009 Sb., o platebním styku) lze na požadavek provedení platby „s referencí“ pohlížet pouze jako na nutnost sdělení tohoto referenčního čísla příjemci platby (v projednávané věci společnosti K, nikoli žalovanému), a to jedině prostřednictvím variabilního symbolu resp. zprávy pro příjemce v rámci příslušné platby (nikoli později).
Podle dovolatele závěr odvolacího soudu o možnosti dodatečného doplnění referenčního čísla neobstojí ani v rovině logického a jazykového výkladu záruční listiny, neboť gramatickým výkladem nelze dospět k závěru, že by uvedení reference mohlo být „časově rozpojeno“ od připsání platby na účet. V této souvislosti dovolatel poukazuje zejména na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4747/2016, jež podle dovolatele řeší skutkově téměř identickou situaci.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout. Podle žalobce je uplatněná dovolací argumentace zčásti zcela nová, mající navíc charakter zastřené skutkové otázky, zčásti vychází z izolovaného, zjednodušeného a nepřiměřeně formalistického jazykového výkladu sporné záruční listiny, aniž by ve vzájemné souvislosti zohledňovala účel a smysl pojmů použitých ve vystavené bankovní záruce. Poukaz dovolatele na (v dovolání blíže specifikovanou) judikaturu dovolacího soudu žalobce nepovažuje s ohledem na skutkové poměry dané věci za přiléhavou.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k době vystavení záruční listiny se právní poměr účastníků (založený touto listinou) řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (srov. ustanovení §3028 odst. 1 a §3073 o. z.).
Podle ustanovení §2029 o. z. finanční záruka vzniká prohlášením výstavce v záruční listině, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné podmínky určené v záruční listině. Je-li výstavcem banka, zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo, jedná se o bankovní záruku (odstavec 1). Záruční listina vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
Podle ustanovení §2034 odst. 1 o. z. výstavce ručí za splnění zajištěného dluhu do výše a za podmínek uvedených v záruční listině. Výstavce může vůči věřiteli uplatnit pouze námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští (odstavec 1).
Podle ustanovení §2035 o. z. jsou-li podmínky uvedené v záruční listině splněny, splní výstavce povinnost z finanční záruky, pokud jej k tomu věřitel vyzve v písemné formě. Podmiňuje-li záruční listina plnění výstavce předložením určitého dokumentu, musí být předložen při výzvě nebo bez zbytečného odkladu po ní, avšak vždy za trvání finanční záruky (odstavec 1). Nevyplývá-li ze záruční listiny něco jiného, nemůže výstavce uplatnit vůči věřiteli námitky, které by vůči němu byl oprávněn uplatnit dlužník. Předchozí výzva věřitele, aby dlužník splnil dluh, se vyžaduje, stanoví-li to záruční listina (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je při výkladu institutu bankovní záruky (finanční záruky) ustálena v závěrech, podle kterých:
1/ Platná právní úprava bankovní záruky (finanční záruky) obsažená v ustanovení §2029 až §2039 o. z. v zásadě vychází z úpravy tohoto institutu v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, účinné do 31. prosince 2013 [k tomu srov. též důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 – 2013)]. I pro právní poměry založené bankovní zárukou vystavenou po 1. lednu 2014 jsou proto nadále využitelné (níže uvedené) závěry, z nichž soudní praxe ve vztahu k bankovním zárukám dosud ustáleně vycházela.
2/ Při bankovní záruce vzniká v zásadě právně samostatný závazek banky, který je závislý na existenci zajišťovaného závazku, jen když to vyplyne z obsahu záruční listiny.
3/ Nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného, má tato záruka povahu bezpodmínečné bankovní záruky (tj. záruky na první výzvu a bez námitek). Při této formě bankovní záruky se neuplatní ani princip akcesority, ani princip subsidiarity.
4/ V rozsahu vyplývajícím ze záruční listiny může mít bankovní záruka podmínečnou povahu a banka si v ní může vyhradit některé nebo všechny námitky, které má vůči věřiteli v souvislosti se zajištěným závazkem dlužník. V záruční listině tak může být stanovena (v určitém rozsahu nebo zcela) akcesorita bankovní záruky, jakož i subsidiarita bankovní záruky (např. věřitel musí napřed požadovat zaplacení na dlužníku, nebo jej žalovat či dokonce neúspěšně vést exekuci na jeho majetek).
5/ Obsah práv a povinností banky a oprávněného z bankovní záruky je dán striktně (jen) obsahem záruční listiny. Nejsou-li splněny podmínky stanovené v záruční listině, nelze plnění z bankovní záruky požadovat.
K tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2387/2007, uveřejněného pod číslem 18/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2012, ze dne 30. března 2016, sp. zn. 29 Cdo 2171/2014, uveřejněného pod číslem 92/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. srpna 2016, sp. zn. 32 Cdo 4752/2014, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 1395/2017, nebo ze dne 27. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 3480/2017.
V poměrech projednávané věci se z vystavené záruční listiny (bankovní záruky č. 2) podává, že žalovanému mohla vzniknout povinnost plnit žalobci z bankovní záruky jen při splnění (v záruční listině blíže) vymezených podmínek (písemné prohlášení o nesplnění zajištěného závazku, stanovený způsob doručení výzvy k plnění a ověření pravosti podpisů) a dále za předpokladu, že bankovní záruka nabude účinnosti. Účinnost bankovní záruky pak podle výslovného prohlášení žalovaného v záruční listině byla vázána na okamžik, kdy 1/ objednatel podepíše smlouvu o dílo a 2/ na účet společnosti K č. 194306939/0300 vedený žalovaným bude připsána částka 250.665.000 Kč „s uvedením reference 11683“.
V rozsudku ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4747/2016 (na který přiléhavě odkazoval rovněž dovolatel v podaném dovolání), Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož formální princip ovládající posuzování, zda byly splněny podmínky pro plnění z bankovní záruky (tedy v zásadě prosté poměření toho, zda skutečnosti tvrzené či doložené osobou oprávněnou z bankovní záruky odpovídají podmínkám uvedeným v záruční listině – srov. §2035 o. z.), se s ohledem na povahu bankovní záruky uplatní (musí uplatnit) rovněž při zkoumání, zda bankovní záruka vůbec – s ohledem na obsah vystavené záruční listiny a požadavky v ní formulované – nabyla účinnosti.
Dále Nejvyšší soud tamtéž uzavřel, že bylo-li podle prohlášení banky v záruční listině pro nabytí účinnosti bankovní záruky nezbytné, aby na bankovní účet klienta byla připsána určená částka, a to s konkrétním označením (v tam posuzované věci s variabilním symbolem uvedeným v záruční listině), bylo možné uvedenému požadavku dostát jen tehdy, byla-li by uvedená částka na označený účet nejen připsána, ale též (způsobem souladným s obsahem záruční listiny) řádně identifikována. Banka jako osoba stojící vně závazkového vztahu mezi žalobcem a klientem (z něhož měl vzejít zajišťovaný dluh) totiž není nejen oprávněna, ale ani schopna (jinak než záruční listinou upraveným způsobem) zkoumat či prověřit, jaký byl skutečný účel platby připsané sice na účet jejího klienta, označené však jiným variabilním symbolem než určovala záruční listina (jaký dluh byl takovou platbou ve skutečnosti plněn), případně zda poskytnuté plnění vskutku vyvolalo zamýšlené právní účinky (zda jí byl dluh splněn a pokud nikoli, jak bylo s dotčenou částkou dále naloženo apod.).
Skutkové poměry, z nichž Nejvyšší soud vycházel ve výše označeném sporu, přitom byly v podstatných rysech identické s nyní projednávanou věcí; rozdíl lze podle přesvědčení Nejvyššího soudu spatřovat jen v odlišném pojmenování záruční listinou vyžadovaných identifikačních znaků (variabilní symbol a referenční číslo) platby, která měla být (jako podmínka nabytí účinnosti bankovní záruky) poukázána na účet klienta banky.
Jestliže odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že „podmínky“ bankovní záruky č. 2 byly splněny a tato bankovní záruka nabyla účinnosti dnem 12. června 2017 [tj. dnem, kdy žalobce dopisem z téhož data doplnil referenční číslo (již dříve realizované) platby - 11683], je jeho právní posouzení věci nesprávné (výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu odporující).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu