ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1395.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 1395/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně VÚB Leasing, a. s. , se sídlem v Bratislavě, Mlynské nivy 1, PSČ 820 05, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 31 31 80 45, zastoupené JUDr. Janem Rothem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3201/6, PSČ 150 00, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64 94 82 42, o zaplacení částky 176.375,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 57/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 39 Co 366/2016-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 39 Co 366/2016-117, změnil rozsudek ze dne 31. srpna 2016, č. j. 70 C 57/2016-73, ve znění usnesení ze dne 19. září 2016, č. j. 70 C 57/2016-85, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 176.375,- EUR s příslušenstvím, tak, že žalobu zamítl.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalovaná vystavila ve prospěch žalobkyně dne 6. března 2013 bankovní záruku č. 460291315481, na základě které převzala záruku za svého klienta (BIOPROJECT s. r. o. – dále jen „společnost“) a neodvolatelně se zavázala zaplatit žalobkyni částku až do výše 178.500,- EUR, a to bez zkoumání souvisejícího právního vztahu a bez jakýchkoli námitek týkajících se tohoto vztahu.
2) Žalovaná vystavila ve prospěch žalobkyně dne 12. března 2013 bankovní záruku č. 460291315528, na základě které převzala záruku za společnost a neodvolatelně se zavázala zaplatit žalobkyni částku až do výše 174.250,- EUR, a to bez zkoumání souvisejícího právního vztahu a bez jakýchkoliv námitek týkajících se tohoto vztahu.
3) Obě bankovní záruky obsahovaly ujednání, že nároky z bankovní záruky lze uplatnit pouze za předpokladu, že „výše uvedená část kupní ceny bude v plné výši a s odvoláním na číslo této bankovní záruky připsána na účet klienta žalované“; číslo bankovní záruky nebylo u žádné z provedených plateb uvedeno, ač v poznámce pro příjemce uvedeno být mohlo.
4) Usnesením ze dne 11. listopadu 2014, č. j. KSOS 34 INS 9464/2014-B-29, Krajský soud v Ostravě prohlásil konkurs na majetek společnosti.
Odvolací soud – cituje ustanovení §313 a §316 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3042/2009 (jde o usnesení ze dne 27. dubna 2011) – na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že „při vystavení bankovní záruky je banka oprávněna klást si podmínky, za kterých může oprávněný vyplacení záruky požadovat“ a „při uplatnění nároku ze záruky je banka oprávněna zkoumat splnění předpokladů jen po formální stránce“. Jestliže žalobkyně neoznačila „sjednaným způsobem žádnou platbu, na kterou se záruka má vztahovat, nebyly naplněny podmínky bankovní záruky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v důvodech rozsudku ze dne 30. března 2016, sp. zn. 29 Cdo 2171/2014, který byl dne 14. prosince 2016 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích ze dne 31. srpna 2016, sp. zn. 32 Cdo 4752/2014 a ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 955/2002, podle nichž nejsou-li splněny podmínky stanovené v záruční listině, nelze plnění z bankovní záruky požadovat.
Argumentace dovolatelky ohledně nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř je pro účely posouzení přípustnosti dovolání nevýznamná, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru, podle něhož by žalobkyně neunesla břemeno tvrzení či důkazní břemeno ohledně splnění požadavků určených bankovnímu zárukami.
Konečně na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nelze usuzovat ani z hlediska námitek odvolatele ohledně „překvapivosti“ rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod č. 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 925/2011 a v usnesení ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. 29 Cdo 4588/2015).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu