ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2459.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 2459/2020-421
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce I. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, PSČ 720 00, proti žalovanému Pivovary Lobkowicz Group, a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 27 25 86 11, zastoupenému Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 29/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2020, č. j. 4 Cmo 57/2020-375, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2020, č. j. 4 Cmo 57/2020-375, se mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. prosince 2019, č. j. 17 Cm 29/2017-358, se mění tak, že se řízení nepřerušuje .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 31. března 2017, č. j. 17 Cm 29/2017-21, uložil žalovanému (Pivovary Lobkowicz Group, a. s.), aby zaplatil žalobci (I. K.) částku 8.000.000,- Kč s 6% úrokem od 28. listopadu 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu 26.666,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 499.876,40 Kč.
Proti tomu směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný včasné námitky.
Usnesením ze dne 30. prosince 2019, č. j. 17 Cm 29/2017-358, Krajský soud v Ostravě přerušil řízení „do doby skončení trestní věci vedené Policií České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor hospodářské kriminality, Na Hradbách 23, 728 99 Ostrava, pod č. j. KRPT-21185/TČ-2018-070081“ (dále jen „trestní řízení“).
Šlo přitom o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když usnesení ze dne 25. září 2019, č. j. 17 Cm 29/2017-329, jímž soud prvního stupně řízení přerušil, zrušil (k odvolání žalobce) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 4 Cmo 143/2019-343, jako nepřezkoumatelné.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne ze dne 31. března 2020, č. j. 4 Cmo 57/2020-375, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Odvolací soud – vycházeje z obsahu spisu a odkazuje na ustanovení §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že „v probíhajícím přípravném trestním řízení je šetřena otázka mající zcela zásadní význam pro posouzení důvodnosti námitky žalovaného, že směnka uplatněná v tomto řízení byla podepsána Z. R. (dále jen „Z. R.“) v době, kdy již k tomuto neměl oprávnění, a proto byla antidatována“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní posouzení věci odvolacím soudem (podle jeho názoru) odporuje ve výkladu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 24. srpna 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016.
Dovolatel je přesvědčen, že „otázku namítané neautentičnosti směnky a souvisejících listin“ lze ověřit jinými důkazními prostředky, než výslechem Z. R. orgány činnými v trestním řízení. To platí tím spíše, že žalovaný sám navrhl, aby byl ve věci vypracován znalecký posudek k posouzení „autentičnosti“ směnky a žalobce s tímto návrhem souhlasil. Soud prvního stupně navržený důkaz „po dobu déle než 1 roku“ neprovedl a následně řízení přerušil. Přitom námitka antedatování směnky „se vztahuje k situaci“, za kterou je odpovědný žalovaný, když Z. R. byl jeho „statutárním zástupcem“.
Rozhodnutí odvolacího soudu ̶ pokračuje dovolatel ̶ odporuje (i) zásadě hospodárnosti řízení, když šetření trestní věci nemusí být ukončeno (v případě „nenalezení Z. R.) ani za dlouhou řadu let.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů nižších stupňů změnil tak, že se řízení nepřerušuje.
Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné, respektive za nedůvodné.
Argumentaci dovolatele (usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4713/2016) má (vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu) za nepřiléhavou; naopak shledává usnesení odvolacího soudu souladným se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 13. srpna 2017, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, a ze dne 14. července 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016. Dále poukazuje na (ve vyjádření konkretizovanou) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k otázkám (ne)platnosti kupních smluv a „trestné činnosti související se směnkou“.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když v tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěrech, podle nichž:
1) Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Srov. např. důvody rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“), jakož i důvody rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 10. března 2014, sp. zn. 32 Cdo 1552/2013. V posledně uvedeném usnesení přitom Nejvyšší soud odmítl dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud v označené věci změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje, to vše za stavu, kdy soud prvního stupně dosud neprovedl účastníky navržené důkazy, včetně zjištění z listin, které tvoří součást vyšetřovacího spisu.
2) Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v §109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle §111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle §109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“. Viz R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013.
3) Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti K tomu srov. např. usnesení ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014 , ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, jakož i usnesení ze dne 14. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 34/16).
4) Je-li účelem rozhodnutí o přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zjistit, zda účastník spáchal trestný čin či nikoli, může soud v přerušeném řízení pokračovat již po skončení trestního stíhání, i když celé trestní řízení, do jehož skončení bylo řízení přerušeno, dosud formálně neskončilo (viz usnesení ze dne 25. června 2015, sp. zn. 23 Cdo 4119/2014).
5) Nebylo-li v posuzované věci dosud vydáno pravomocné rozhodnutí trestního soudu, ponechává zákon na uvážení soudu (zohledňující zejména hospodárnost řízení), aby buď řízení přerušil a vyčkal rozhodnutí trestního soudu nebo aby si předběžnou otázku posoudil sám (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 933, jakož i důvody usnesení ze dne 17. ledna 2014, sp. zn. 21 Cdo 597/2013).
Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v usnesení ze dne 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 4691/2016.
V poměrech projednávané věci z obsahu spisu plyne, že řízení bylo zahájeno návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlým soudu prvního stupně dne 1. března 2017. Ve věci se dosud nekonalo jednání (§115 a násl. o. s. ř.); jednání nařízené na den 28. března 2018 soud prvního stupně (bez projednání věci – viz §118 o. s. ř.) odročil na neurčito za účelem zpracování znaleckého posudku. Soudem prvního stupně ustanovený znalec z oboru písmoznalectví (JUDr. Jiří Straka) vypracoval dne 31. prosince 2018 znalecký posudek; k závěrům tohoto znaleckého posudku (a k dalšímu postupu v řízení) se vyjádřili účastníci řízení (viz č. l. 265 až 267 a č. l. 278 až 279), důkaz tímto znaleckým posudkem dosud proveden nebyl. Usnesením ze dne 22. května 2019, č. j. 17 Cm 29/2017-287, soud prvního stupně uložil žalovanému, aby zaplatil zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem [viz důkazní návrhy žalovaného obsažené v podání na č. l. 265 a násl., týkající se (ne)pravosti podpisu Z. R. na dohodě o vyplňovacím právu směnečném a na smlouvě o smlouvě budoucí o zajištění reklamních a propagačních služeb, jakož i data podpisu Z. R. na směnce a výše zmíněných smlouvách]; žalovaný uloženou povinnost splnil (viz č. l. 299). Spis dále obsahuje vzájemné dotazy soudu prvního stupně a Policie ČR na stav řízení v projednávané věci a na stav trestního řízení; ze sdělení Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje ze dne 27. května 2019 (č. l. 293) se podává, že „byla zaslána žádost o právní pomoc do Gruzie za účelem provedení výslechu podezřelého Z. R., kdy po jeho obdržení je předpoklad vyhotovení usnesení dle §160 odst. 1 tr. ř.“
Jelikož v poměrech dané věci dosud soud prvního stupně neprovedl (přes řadu důkazních návrhů uplatněných účastníky řízení) žádné dokazování, hodnotí Nejvyšší soud usnesení o přerušení řízení (poměřováno shora uvedenými kritérii) přinejmenším jako předčasné; proto usnesení soudů obou stupňů změnil tak, že se řízení nepřerušuje [§243d písm. b) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu