ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.3044.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 3044/2018-1949
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce T. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Strašínská 3205/11, PSČ 100 00, proti žalované JUDr. Věře Záděrové , se sídlem v Ostravě, Nádražní 165, PSČ 702 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce O., V., identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Janem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2063/7, PSČ 110 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě , se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 1836/21, PSČ 729 01, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 188/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2018, č. j. 9 Cmo 24/2010-1871, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. ledna 2010, č. j. 12 Cm 188/2003-821, zamítl žalobu, jíž se žalobce (T.) domáhal vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále též jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (O., V.) [výrok I.], uložil žalobci zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované (JUDr. Věře Záděrové jako správkyni konkursní podstaty úpadce) částku 24.445,20 Kč (výrok II.) a (tehdejšímu) vedlejšímu účastníku na straně žalované (B. F.) částku 22.895,- Kč (výrok III.), nepřiznal ve vztahu mezi žalobcem a (tehdejším) vedlejším účastníkem na straně žalované (Ředitelství silnic a dálnic ČR) žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a uložil žalobci zaplatit státu na nákladech řízení částku 225.438,40 Kč (výrok V.).
Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho první (zamítavý) rozsudek ze dne 30. března 2004, č. j. 12 Cm 188/2003-156, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. srpna 2005, č. j. 6 Cmo 129/2004-254, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 1. září 1997 uzavřeli žalobce (jako kupující) a pozdější úpadce (jako prodávající) kupní smlouvu (dále jen „první kupní smlouva“), jejímž předmětem byly ve smlouvě specifikované nemovitosti (dále jen „první část sporných nemovitostí“), kupní cena byla sjednána částkou 140.000,- Kč, s tím, že její výše je v souladu „s povinností uloženou Fondem národního majetku, s nutností provést dekontaminaci celého pozemku s nákladem zhruba ve výši 300 mil. Kč“, a byla splatná ve čtyřech splátkách nejpozději do dvou let od podpisu smlouvy. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalobce k první části sporných nemovitostí vznikly dnem 25. srpna 1998. Dodatky ze dne 14. ledna 1999, 5. ledna 2001 a 25. ledna 2001 se smluvní strany dohodly na změně konečného termínu úhrady kupní ceny tak, že cena je splatná do šesti měsíců po zahájení výroby na „nové regenerační jednotce na zpracování UMO“, jejíž stavba byla žalobcem zahájena projektovými a přípravnými pracemi, a dále byl „upřesněn a vymezen“ obsah kupní smlouvy ohledně příslušenství a součástí.
2) Dne 3. září 1997 uzavřeli žalobce (jako kupující) a pozdější úpadce (jako prodávající) kupní smlouvu (dále jen „druhá kupní smlouva“), jejímž předmětem byly nemovitosti ve smlouvě specifikované (dále jen „druhá část sporných nemovitostí“), přičemž kupní cena byla dohodnuta na 23.600.000,- Kč a byla splatná ve čtyřech splátkách nejpozději do dvou let od podpisu smlouvy. Na převáděných nemovitostech „vázne zástavní právo Státního fondu životního prostředí ČR v celkové výši 22.400.000,- Kč“. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalobce ke druhé části sporných nemovitostí vznikly dnem 25. srpna 1998. Dodatky ze dne 14. ledna 1999, 2. února 1999 (dále jen „dodatek č. 2“), 14. února 1999, 4. srpna 2000, 5. ledna 2001 a 25. ledna 2001 se smluvní strany dohodly na změně kupní smlouvy, a to na snížení kupní ceny na částku 2.200.000,- Kč vzhledem k velké kontaminaci nemovitostí a pozemků nebezpečnými látkami a k tomu, že „dle názorů odborníků budou náklady na dekontaminaci převyšovat jejich pořizovací hodnotu“ (dodatek č. 2), na vymezení práv a povinností vyplývajících z převodu druhé části sporných nemovitostí, na termínu splatnosti kupní ceny (do šesti měsíců po zahájení výroby na „nové regenerační jednotce na zpracování UMO“, jejíž stavba již byla žalobcem zahájena projektovými a přípravnými pracemi) a na „upřesnění a vymezení rozsahu kupní smlouvy“.
3) Dne 21. února 2001 uzavřeli žalobce, pozdější úpadce a M. V. dohodu o vzájemném zápočtu pohledávek, s tím, že „předmětem zápočtu byla částka 293.000,- Kč“ (pohledávka úpadce za žalobcem dle faktury č. 9990119 z 31. prosince 1999).
4) Podle příjmového pokladního dokladu ze dne 25. července 2001 pozdější úpadce přijal od M. V. v hotovosti částku 2.047.000,- Kč (z titulu platby žalobce na fakturu č. 9990119); platba byla zaúčtována úpadcem dne 30. července 2001.
5) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. července 2001, č. j. 8 K 64/97-233, prohlásil (na základě návrhu podaného dne 16. října 1997) konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil Ing. Františka Michalíka. Usnesením ze dne 7. června 2004, č. j. 8 K 64/97-1578, Krajský soud v Ostravě zprostil jmenovaného funkce a novou správkyní konkursní podstaty úpadce ustavil žalovanou.
6) Znaleckým posudkem č. 3375 - 40/08 ze dne 7. února 2008 stanovil znalecký ústav STAVEXIS, s. r. o. (dále jen „znalec“) „hodnotu celého souboru nemovitostí s přihlédnutím k ekologické zátěži, bez zohlednění vlastních nákladů na sanaci ekologické zátěže a se zohledněním zástavních práv částkou 2.917.627,- Kč“ (hodnota sporných nemovitostí 70.303.138,- Kč, mínus náklady na demolice nepoužitelných objektů a objektů v havarijním stavu 29.615.095,- Kč, mínus hodnota zástavních práv 37.770.416,- Kč).
7) Shora uvedenými kupními smlouvami pozdější úpadce převedl na žalobce sporné nemovitosti, které tvořily část původně privatizovaného majetku státního podniku OSTRAMO Ostrava. Sporné nemovitosti „zajišťovaly výrobní proces úpadce, ze kterého měl (úpadce) dosahovat zisk, jenž měl mimo jiné sloužit ke krytí nákladů vzniklých v souvislosti s odstraňováním staré ekologické zátěže. Prodejem sporných nemovitostí došlo k tomu, že v majetku úpadce zůstaly laguny a jejich zázemí (čistička odpadních vod), avšak provozní část podniku, ze které by bylo možné vytvářet zisk na likvidaci odpadu z lagun, byla prodána“.
8) Úpadce a žalobce byli (v době uzavření obou kupních smluv) „personálně propojenými“ obchodními společnostmi [V. V. (manžel M. V.) byl (a dosud je) jednatelem a společníkem úpadce a M. V. nabyla od B. K., J. S. a J. S. (původních společníků žalobce) obchodní podíly v žalobci smlouvou ze dne 12. srpna 1998 (uzavřenou před rozhodnutím katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva žalobce ke sporným nemovitostem)].
Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 27. ledna 1998, sp. zn. 2 Odon 86/1997, ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000 a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněných pod čísly 58/1998, 67/2002 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/1998“, „R 67/2002“ a „R 9/2005“) a cituje ustanovení §15 odst. 1 písm. c) a §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) − uzavřel, že:
a) Po dobu trvání konkursu není „právo zápisu majetku do konkursní podstaty nijak omezeno a správce konkursní podstaty může do soupisu sepsat nemovitosti, u nichž dospěl k závěru, že byly z majetku úpadce převedeny absolutně neplatnými právními úkony nebo ze zákona neúčinnými právními úkony, bez ohledu na to, že předtím od zástavního dlužníka přijal jedno z možných plnění podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV“.
b) Jelikož kupní smlouvy byly uzavřeny ve lhůtě šesti měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu (a dodatky ke kupním smlouvám po zahájení konkursního řízení), bylo nezbytné „z hlediska ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV“ vycházet ze srovnání sjednané kupní ceny s cenou obvyklou a výhodnost či nevýhodnost smluv posuzovat ve vztahu k obvyklým podmínkám, za kterých bylo možno sporné nemovitosti prodat v lednu 2001 (viz důvody zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2005).
c) Při posuzování (ne)existence nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV je nezbytné mít na zřeteli především účel zákona o konkursu a vyrovnání, jímž je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§1 odst. 1 ZKV), jakož i cíl konkursu, jímž je dosažení poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto zákonem (§2 odst. 3 ZKV).
Obě kupní smlouvy přitom soud prvního stupně vyhodnotil jako neúčinné podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV, maje za to, že „byla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění“.
V této souvislosti poukázal na personální propojení „mezi osobami vzájemně blízkými“ – úpadcem a V. V., žalobcem a M. V., a to s přihlédnutím k časové souslednosti jednotlivých právních úkonů (kupních smluv, smlouvy o převodu obchodních podílů v žalobci na M. V., podání návrhu na vklad vlastnického práva žalobce ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí a právních účinků vkladu).
Dále zdůraznil, že byla prodána bonitní část majetku úpadce, která zajišťovala jeho výrobní proces, z něhož měl být vytvářen zisk, který měl mimo jiné sloužit k pokrytí nákladů vzniklých v souvislosti s odstraňováním staré ekologické zátěže.
Konstatoval pro úpadce nápadně nevýhodné ujednání co do zaplacení kupní ceny „v určitém časovém úseku, které zcela ponechává na vůli žalobce (nabyvatele), zda a kdy splatnost kupní ceny nastane (zda a kdy ji žalobce svým jednáním přivodí). Nejistota, zda a kdy žalobce zahájí výrobu na regenerační jednotce ve vztahu ke splatnosti kupní ceny (zda a kdy vůbec nastane), porušuje ekvivalentnost vzájemných plnění mezi žalobcem a úpadcem“.
Konečně soud prvního stupně posuzoval skutečnost, že znalec ze stanovené obvyklé ceny nemovitostí v částce 70.303.138,- Kč odečetl náklady na demolice nepoužitelných objektů a objektů v havarijním stavu v částce 29.615.095,- Kč, aniž uvedl „jediné skutkové zjištění, které by odůvodňovalo opodstatněnost takto vynaložených nákladů na demolice objektů v tomto rozsahu. Znalec neměl pro odpočet nákladů na demolice objektů skutkový podklad vyplývající ze spisu nebo zjištěný v řízení, a proto soud k této položce nákladů na demolice objektů v havarijním stavu, o kterou byla snížena obvyklá cena nemovitostí, nepřihlédnul. Pouhý odpočet nákladů na demolice objektů, pro který není skutkový podklad, v přibližné výši 29 miliónů Kč v porovnání se součtem kupních cen dohodnutých v kupních smlouvách ve znění jejich dodatků ve výši 2.340.000,- Kč, dovoluje soudu přijmout jednoznačný závěr o nevýhodnosti podmínek převodu sporných nemovitostí z majetku úpadce“.
V této souvislosti ještě doplnil, že „při posuzování výše sjednané ceny (pro její následné srovnání s cenou obvyklou) je nutné rovněž rozlišit dvě skutečnosti: jednak slevu (snížení kupní ceny) s ohledem na kontaminaci nemovitostí a jednak náklady na odstranění staré ekologické zátěže“. S poukazem na obsah druhé kupní smlouvy (ve znění dodatku č. 2) a na tvrzení samotného žalobce ohledně „ceny odstranění staré zátěže ve výši až několika stovek milionů Kč“, dovodil, že „otázka výše nákladů na sanaci území záleží ve větší míře na rozhodnutí žalobce, k jakému účelu chce sporné nemovitosti využít“. Přitom – pokračoval soud prvního stupně – „v současné době je již realizována stavba dálničního převaděče, aniž by došlo k sanaci dotčeného území na základě sanačních limitů“.
Jelikož shora uvedené skutečnosti bez dalšího vedou k závěru, že kupní smlouvy jsou neúčinnými právními úkony podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV (s ohledem na okolnosti daného případu, kdy byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek, které existovaly v době těchto právních úkonů), když žalobce neprokázal, že sporné nemovitosti neměly být do soupisu majetku konkursní podstaty zařazeny a že mu svědčí právo, které vylučuje jejich zařazení do soupisu majetku konkursní podstaty. Z důvodu „hospodárnosti“ se nezabýval správností „paušálního odpočtu zástavních práv při určení obvyklé ceny sporných nemovitostí“; vzhledem k závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, uveřejněném pod číslem 35/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, by totiž ve výsledku takové posouzení znamenalo „jenom další navýšení ceny obvyklé“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. června 2011, č. j. 9 Cmo 24/2010-1129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Přitom s poukazem na skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně uzavřel, že:
1) Neobstojí námitka žalobce, podle níž správce konkursní podstaty poté, kdy přijal plnění na výzvu podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV, již „neměl žádný právní titul pro zahrnutí sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty, a učinil-li tak, porušil tím princip právní jistoty“. Potud odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“) a v usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179.
2) Nelze uvažovat o promlčení práva sepsat určitý majetek do konkursní podstaty; právo uplatnit tzv. zákonnou neúčinnost právního úkonu podle ustanovení §15 ZKV se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době, počítané ve smyslu ustanovení §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ode dne prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněného pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech dané věci uplatnil správce konkursní podstaty úpadce neúčinnost kupních smluv v této lhůtě.
3) Na to, zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno usuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu; vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s jinými osobami. Nápadně nevýhodné podmínky musí existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. U úplatných smluv jde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Pro závěr, zda pozdější úpadce ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV převedl věci ze svého majetku na jinou osobu za nápadně nevýhodných podmínek, je určující srovnání sjednané kupní ceny s cenou obvyklou, tj. dosažitelnou při prodeji stejného nebo obdobného majetku za stejných nebo obvyklých podmínek v daném místě a čase. V poměrech řízení o žalobě na vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty nelze při řešení otázky, zda věc byla převedena z majetku za nápadně nevýhodných podmínek, vycházet pouze z porovnání ceny, za kterou byl takový převod realizován, s cenou obvyklou, nýbrž je nezbytné vzít v úvahu i dopad tohoto převodu na majetkovou sféru dlužníka z hledisek určených zákonem o konkursu a vyrovnání. O tzv. ekvivalentní právní úkon jde jen tehdy, jestliže se za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty dlužníku jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada opravdu (reálně) dostala [k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod číslem 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod číslem 162), a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1099/200,5 a ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 531/2009].
4) Obě kupní smlouvy splňují náležitosti určené ustanovením §588 obč. zák. a nelze usuzovat na jejich neplatnost. Odvolací soud korigoval právní posouzení věci soudem prvního stupně pouze co do (ne)platnosti dodatku č. 2 ke druhé kupní smlouvě, s tím, že bylo-li vlastnické právo ke druhé části sporných nemovitostí vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 25. srpna 1998 a teprve následně „došlo“ k dohodě o změně původně sjednaných vzájemných práv a povinností (k dohodě o změně kupní ceny), je „takové ujednání“ neplatné; smlouvu o převodu nemovitostí totiž poté, kdy na jejím základě bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí, již nelze měnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2011, pod číslem 13).
5) Rozhodným dnem z hlediska určení výše obvyklé ceny sporných nemovitostí (pro posouzení ekvivalentnosti plnění dle kupních smluv) je den, k němuž nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tj. v poměrech dané věci 25. srpen 1998. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 531/2009). Závěry posudku vypracovaného znalcem tak jsou bezcenné, jelikož znalec podle zadání soudu prvního stupně stanovil obvyklou cenu sporných nemovitostí (až) k 25. lednu 2001.
6) V situaci, když žalobce úpadci dohodnutou kupní cenu (podle obou kupních smluv) celkem ve výši 23.740.000,- Kč nezaplatil, tížilo ho důkazní břemeno „k prokázání jím tvrzené právně významné skutečnosti, že v daném případě úpadci opravdu poskytnuté peněžité plnění (2,340.000,- Kč) odpovídalo obvyklé ceně sporných nemovitostí ke dni vkladu vlastnického práva pro žalobce do katastru nemovitostí, tj. k 25. srpnu 1998.
Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud žalobce v souladu s ustanovením §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), poučil o tom, že „ohledně jím tvrzené právně významné skutečnosti z obsahu spisu vyplývá potřeba provést důkaz znaleckým posudkem a že je na žalobci, kterého tíží důkazní břemeno, aby provedení takového důkazu navrhl. Současně mu poskytl poučení, že důkaz znaleckým posudkem lze provést teprve, je-li účastníkem, jehož tíží důkazní břemeno, složena záloha na náklady tohoto důkazu, s tím, že není-li záloha na náklady důkazu složena, nelze důkaz provést (§141 odst. 1 o. s. ř.). Poučil ho i o tom, že v takovém případě rozhodne na základě skutkového stavu, jak vyplyne z dosud provedených důkazů, a žalobce případně ve svých poměrech ponese následky spojené s tím, že jím tvrzená právně významná skutečnost nebude prokázána“. Žalobce přes toto poučení „důkaz znaleckým posudkem neoznačil, neboť, jak argumentoval ve svých podáních, nepovažoval vypracování znaleckého posudku za potřebné“.
Jelikož žalobce naplnění posledního předpokladu pro vyhovění excindační žalobě, tj. že nemovitosti, jejichž je vlastníkem, neměly být do soupisu majetku konkursní podstaty zařazeny, neprokázal, odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé správným.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 18. prosince 2014, č. j. 29 Cdo 4205/2011-1342, výše označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Přitom dospěl (mimo jiné) k následujícím závěrům:
a) Není správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti dodatku č. 2 (ke druhé kupní smlouvě) z důvodu, že byl sjednán až po datu účinnosti vkladu vlastnického práva žalobce ke druhé části sporných nemovitostí.
Označeným dodatkem totiž smluvní strany (jen) změnily ujednání druhé kupní smlouvy (ve znění dodatku ze dne 14. ledna 1999) co do výše kupní ceny tak, že kupní cena činí 2.200.000,- Kč, přičemž důvodem k jejímu snížení je „velká kontaminace nemovitostí a pozemků nebezpečnými látkami“.
Je tak zcela zjevné, že v poměrech dané věci se z hlediska posuzování (ne)platnosti dodatku č. 2 neprosadí závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích sp. zn. 22 Cdo 871/2000 a sp. zn. 21 Cdo 3625/2008. Ty totiž byly přijaty v souvislosti s řešením otázky neplatnosti kupní smlouvy podle ustanovení §39 obč. zák. (a nemožnosti zhojit neplatnost kupní smlouvy dodatkem ke kupní smlouvě), respektive v souvislosti s výkladem ustanovení §46 odst. 2 obč. zák. V situaci, kdy v projednávané věci neměly soudy nižších stupňů pochybnosti o platnosti druhé kupní smlouvy (v původním znění), nelze (bez dalšího) upřít stranám druhé kupní smlouvy právo dohodou změnit ujednání o výši kupní ceny jen proto, že k takovému ujednání došlo sice před rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva ke druhé části sporných nemovitostí do katastru nemovitostí, nicméně poté, kdy nastaly účinky vzniku vlastnického práva žalobce k těmto nemovitostem.
b) Jakkoli bez dalšího platí, že k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří (mimo jiné), že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. R 58/1998, 67/2002 a 9/2005), v situaci, kdy žalobce dovozuje existenci práva, které vylučuje zařazení sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, ze svého vlastnického práva, které současně dokládá, bylo na žalovaném, který soupis sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce odůvodňuje „zákonnou“ neúčinností kupních smluv [§15 odst. 1 písm. c) ZKV], aby tvrzení o splnění předpokladů požadovaných tímto ustanovením i prokázal (srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 902/2012).
c) Není správná ani argumentace odvolacího soudu, podle níž sice potřeba provést důkaz znaleckým posudkem ke zjištění obvyklé ceny sporných nemovitostí ke dni 25. srpna 1998 vyplývá z obsahu spisu, nicméně nenavrhl-li žalobce provedení takového důkazu a nesložil-li zálohu na jeho náklady, nebylo možno důkaz provést (§141 odst. 1 o. s. ř.).
Z obsahu spisu totiž plyne, že „bezcennost“ závěrů znaleckého posudku vypracovaného znalcem (STAVEXIS, s. r. o), jak ji dovodil odvolací soud, a nezbytnost „nového“ znaleckého dokazování byla dána (jen) změnou názoru odvolacího soudu, jde-li o určení rozhodného dne, ke kterému měla být obvyklá cena sporných nemovitostí znalcem stanovena. Podmínil-li odvolací soud i za této situace provedení důkazu znaleckým posudkem, jehož potřeba vyšla v průběhu řízení najevo, složením zálohy ze strany žalobce, shledává Nejvyšší soud jeho postup nepřiměřeným vzhledem k zásadě obsažené v ustanovení §1 o. s. ř. (v rozhodném znění), podle níž občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.
Přitom nelze přehlédnout ani to, že ve vztahu k určení obvyklé ceny sporných nemovitostí by zjevně nešlo o „nový“ znalecký posudek, nýbrž (jen) o doplnění původního znaleckého posudku.
Vrchní soud v Olomouci (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 30. ledna 2018, č. j. 9 Cmo 24/2010-1871, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 11. ledna 2010) ve výrocích I., II. a IV., a to „ve správném znění“ výroku I., podle něhož se zamítá žaloba na vydání výtěžku zpeněžení ve výši 60.317.566,- Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, získaného zpeněžením sporných nemovitostí zahrnutých do soupisu majetku konkursní podstaty (první výrok). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a V. tak, že se žalobci neukládá zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované náhradu nákladů řízení v částce 22.895,- Kč (druhý výrok), a uložil žalobci zaplatit státu na nákladech řízení částku 270.652,60 Kč (z toho částku 225.438,40 Kč na účet Krajského soudu v Ostravě a částku 45.214,20 Kč na účet Vrchního soudu v Olomouci) [třetí výrok] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Odvolací soud v prvé řadě přihlédl k tomu, že sporné nemovitosti byly v konkursním řízení zpeněženy, a to zčásti kupní smlouvou ze dne 16. listopadu 2011 (kupující Ředitelství silnic a dálnic ČR) za kupní cenu 10.317.566,- Kč, a zčásti kupní smlouvou ze dne 20. února 2013 (kupující MURMULLARIO a. s., po změně obchodní firmy Ostravská logistická centrála a. s.) za kupní cenu 50.000.000,- Kč. K datu rozhodnutí odvolacího soudu bylo vlastnické právo kupujících k příslušným částem sporných nemovitostí zapsáno do katastru nemovitostí. Proto odvolací soud, aniž k tomu byla nutná procesní aktivita žalobce, rozhodoval o vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného zpeněžením sporných nemovitostí.
Dále odvolací soud ˗ cituje ustanovení §15 ZKV, vycházeje (jde-li o otázku nápadně nevýhodných podmínek při převodu věci z majetku dlužníka) ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Odo 130/2004, v usnesení ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2572/2007, v rozsudku ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 5063/2007, v rozsudku ze dne 7. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 962/2013, a v rozsudku ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 4952/2015, a odkazuje na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jakož i na zjištění, která učinil na základě doplnění dokazování (včetně doplnění znaleckého posudku znalcem (srov. znalecký posudek ze dne 21. července 2017, č. 6443-207/17) ˗ uzavřel, že první kupní smlouva i druhá kupní smlouva jsou neúčinnými právními úkony podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV.
Přitom zdůraznil, že porovnáním dohodnuté kupní ceny sporných nemovitostí [140.000,- Kč a 2.200.000,- Kč (na tuto částku byla původně sjednaná kupná cena ve výši 22.400.000,- Kč snížena dodatkem č. 2, a to „vzhledem ke velké kontaminaci nebezpečnými látkami“)] s obvyklou cenou sporných nemovitostí k rozhodnému datu (tj. ke dni účinnosti vkladu vlastnického práva žalobce ke sporným nemovitostem ˗ ke dni 25. srpna 1998), kterou znalec určil částkou 73.189.135,- Kč (z toho cenu pozemků částkou 52.000.000,- Kč), a při zohlednění zástavních práv váznoucích na sporných nemovitostech (ve skutečné výši, tj. včetně úroků z jistiny a úroků z prodlení k rozhodnému datu) částkou 59.906.034,- Kč, je nepochybné, že „byla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění“. Současně vyhodnotil jako nápadně nevýhodné též ujednání o splatnosti kupní ceny (do šesti měsíců po zahájení výroby na nové regenerační jednotce na zpracování UMO), když „záleželo jen na vůli žalobce, zda a kdy splatnost kupní ceny nastane“.
Odvolací soud se v této souvislosti vypořádal (i) s námitkami žalobce ve vztahu k závěrům znalce, které se týkaly: 1) významu územního rozhodnutí stavebního odboru Magistrátu města Ostravy ze dne 30. července 1998, č. 111/98, o umístění stavby „Silnice I/56 ˗ prodloužená ul. Místecká v Ostravě (dále jen „územní rozhodnutí“), 2) nákladů na demolice nemovitostí v havarijním stavu, 3) „užití“ zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodního zákona), 4) ekologické zátěže, 5) rozdílu mezi oceněním sporných nemovitostí jako souboru (viz znalecký posudek ze dne 7. února 2008) a jako jednotlivých nemovitostí (viz znalecký posudek ze dne 21. července 2017), a to i ve vazbě na další provedené důkazy.
Potud uzavřel, že:
1) Územní rozhodnutí bylo vydáno před účinností kupních smluv, pozdější úpadce se k záměru vybudovat „silnici“ vyjadřoval a znalec správně ve znaleckém posudku tuto okolnost zohlednil; skutečnost, že územní rozhodnutí nabylo právní moci až následně, nepovažoval v tomto směru za významnou.
2) Neexistovaly demoliční výměry; znalec tak neměl podklady a informace, jež by specifikovaly „objekty“ v havarijním stavu, k nimž byl (již) vydán demoliční výměr nebo nařízeno odstranění staveb.
3) Znalec při oceňování sporných nemovitostí vycházel ze zákona č. 151/1978 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákona o oceňování majetku); zmiňoval-li ve znaleckém posudku zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), činil tak „pro vysvětlení, dokreslení situace“.
4) Znalec „nehodnotil, na čí náklady je či bude skutečně nutné ekologickou zátěž odstranit“. Navíc žalobce žádná tvrzení, z nichž by bylo možné dovodit, že konkrétní povinnost k odstranění staré ekologické zátěže vůbec vznikla (a v jaké výši), v průběhu řízení neuplatnil.
5) Ocenění sporných nemovitostí „jako souboru“ (ve znaleckém posudku ze dne 7. února 2008) a „jednotlivě“ (ve znaleckém posudku ze dne 27. července 2017) se „nijak zvlášť výrazně neliší“ (viz bod 40. důvodů rozsudku odvolacího soudu).
Proto odvolací soud, poté, kdy se vypořádal s dalšími žalobcem navrženými důkazy, rozsudek soudu prvního stupně „ve správném znění“ potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soud podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to k řešení otázek, týkajících se (ne)správnosti právního závěru ohledně nápadně nevýhodných podmínek podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV, jde-li o určení obvyklé ceny sporných nemovitostí.
Dovolatel akcentuje, že:
a) Odvolací soud nerespektoval právní závěr vyslovený Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 18. prosince 2014 a „změnil“ zadání znaleckého posudku (ocenění sporných nemovitostí nikoli jako souboru, nýbrž jeho nemovitostí jednotlivých); nešlo tak (jen) o doplnění „původního“ znaleckého posudku, nýbrž o zadání „nového“ znaleckého posudku. Přitom „samostatné nemovitosti nikdy nebyly předmětem kupních smluv“.
b) Pozdější úpadce nabyl sporné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 12. května 1992; tato smlouva však neupravovala „náklady spojené s odstraněním staré ekologické zátěže“, jelikož na sporných nemovitostech „právně žádná ekologická zátěž nevázla“ (nebylo vydáno rozhodnutí o odstranění závadného stavu). Dále popisuje stav sporných nemovitostí v následné době, včetně „ceny úvodní fáze dekontaminace“ a následků „povodně z července 1997“
c) Znalec byl povinen („v otázce poskytování veřejných peněz při odstraňování staré ekologické zátěže“) respektovat zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění účinném k 25. srpnu 1998. Přitom úpadci (jako „nepůvodci“ závadného stavu), který nabyl sporné nemovitosti „v první vlně privatizace“, bylo možno od 6. března 1998 „uložit opatření k nápravě závadného stavu“ (rozuměj k odstranění staré ekologické zátěže). Proto měl znalec zohlednit též povinnost „nabyvatele sporného majetku“ hradit náklady na odstranění staré ekologické zátěže; ty převyšovaly 1 miliardu Kč. K rozhodnému datu (25. srpna 1998) nepřicházelo v úvahu financování těchto nákladů ani z veřejných zdrojů.
d) Doc. Ing. RNDr. Ivan Landa. DrSc. v dané věci vypracoval znalecký posudek „Ekologická zátěž v areálu úpadce“ ze dne 24. prosince 2006 a jeho doplněk ze dne 24. května 2007; na základě „objednávky“ žalované vypracoval dne 18. prosince 2009 znalecký posudek „Posouzení stupně znečištění nepolárními extrahovanými látkami vybraných parcel“. Jmenovaný tak byl ˗ pokračuje dovolatel ˗ „podjatý“ i při vypracování znaleckého posudku v projednávané věci.
e) Znalec ocenil i zařízení „energocentra“, které nebylo předmětem žádné z kupních smluv; toto zařízení „bylo sepsáno do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce a z této zcizeno“.
f) Je nevýznamné, zda existovaly demoliční výměry; z hlediska zohlednění nákladů na demolice je podstatný „stavebně technický stav nemovitostí“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to k řešení právních otázek dovolatelem otevřených, týkajících se dokazování znaleckým posudkem, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v daných souvislostech dosud beze zbytku nezodpovězených.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.; to platí i o případném hodnocení závěrů znaleckého posudku (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 1416/2006, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2013, pod číslem 23).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §127 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2007), závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Znalecký posudek je možno také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (odstavec 2). Účastníkovi, popřípadě i někomu jinému, může předseda senátu uložit, aby se dostavil ke znalci, předložil mu potřebné předměty, podal mu nutná vysvětlení, podrobil se lékařskému vyšetření, popřípadě zkoušce krve, anebo aby něco vykonal nebo snášel, jestliže to je k podání znaleckého posudku třeba (odstavec 3). Místo posudku znalce lze použít potvrzení nebo odborné vyjádření, o jejichž správnosti nemá soud pochybnosti. Za vydání potvrzení nebo odborného vyjádření náleží finanční úhrada, stanoví-li tak zvláštní předpis (odstavec 4).
Podle ustanovení §11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, znalec (tlumočník) nesmí podat posudek (provést tlumočnický úkon), jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti (odstavec 1). Jakmile se znalec (tlumočník) dozví o skutečnostech, pro které je vyloučen, oznámí to neprodleně; stejnou povinnost mají i účastníci řízení. O tom, zda znalec (tlumočník) je vyloučen, rozhoduje orgán, který jej pro podání posudku (tlumočnický úkon) ustanovil (odstavec 2). O tom, kdy znalec (tlumočník) může odepřít podání posudku (překladu) a kdy mu nemůže být podání posudku (překladu) uloženo, platí pro jednotlivé druhy řízení obdobně ustanovení o svědcích (odstavec 3).
Podle ustanovení §17 o. s. ř. o tom, zda je vyloučen zapisovatel nebo jiný zaměstnanec soudu, jakož i znalec nebo tlumočník, rozhoduje předseda senátu; ustanovení §14 odst. 1, §15, §15a odst. 1 a 3 a §16 odst. 3 platí přiměřeně. Proti jeho usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v těchto závěrech:
1) Soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz (podle ustanovení §132 o. s. ř.); při hodnocení tohoto důkazu oproti jiným důkazům je zde určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou škodu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněný pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 109/2014“), včetně další judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech.
2) Samozřejmý požadavek na znalecký posudek spočívá v tom, že musí být zpracován znalcem, u něhož nejsou pochybnosti o jeho nepodjatosti. V případě, že lze mít pro poměr znalce k věci, k soudu, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům pochybnost o nepodjatosti znalce, je znalec vyloučen z podání znaleckého posudku, neboť nemůže posoudit skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, objektivně a nezaujatě. Znalecký posudek podaný vyloučeným znalcem proto není (nemůže být) způsobilým důkazem, na základě kterého by bylo možné učinit skutková zjištění soudů.
Srov. opět R 109/2014.
3) Neodliší-li soud důsledně odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převezme závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu, popřípadě pokud určitý skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu, a takové pochybení je uplatněno dovoláním, nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu nesprávného skutkového zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 10. října 2019, sp. zn. 25 Cdo 407/2019.
Vycházeje ze shora citovaných závěrů, Nejvyšší soud v poměrech dané věci zdůrazňuje, že (právní) otázku, zda měl znalec při určení obvyklé ceny sporných nemovitostí přihlédnout k územnímu rozhodnutí, odvolací soud správně vyřešil již při samotném zadání znaleckého úkolu; jinými slovy, uložil-li odvolací soud znalci, aby určil obvyklou cenu sporných nemovitostí (i) s přihlédnutím k územnímu rozhodnutí, nepochybně existenci takového rozhodnutí vyhodnotil jako právně významnou pro znalecký závěr o jejich obvyklé ceně. Přitom okolnost, že územní rozhodnutí k rozhodnému datu (25. srpna 1998) ještě nenabylo právní moci, je z uvedeného hlediska (za stavu, kdy nabylo právní mocí po tomto datu) nevýznamná.
Jde-li o otázku, zda pro určení obvyklé ceny sporných nemovitostí byly významné skutečnosti týkající se nákladů na demolice či nákladů na odstranění ekologické zátěže, potud rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) spočívá na skutkových závěrech o neexistenci demoličních výměrů (respektive absenci podkladů a informací ohledně specifikace „objektů“ v havarijním stavu, k nimž byl již vydán demoliční výměr nebo nařízeno odstranění stavby) a o neexistenci tvrzení žalobce o tom, že mu vznikla konkrétní povinnosti k odstranění staré ekologické zátěže (to vše k rozhodnému datu).
Navíc je zjevné, že i v rámci dovolání žalobce argumentuje (jen) potenciálními náklady a nikoli tím, že by jakékoli náklady v tomto směru vynaložil; to platí též o výhradě dovolatele ohledně možnosti uložit (počínaje dnem 6. března 1998) „nepůvodci“ závadného stavu opatření k nápravě (viz §27 odst. 2 zákona č. 138/1973 Sb., ve znění účinném od tohoto data).
Ostatně, akceptace názoru dovolatele o významu ekologické zátěže (a nákladů na demolice) by ve svém důsledku znamenala, že by převod sporných nemovitostí byl vlastně ku prospěchu úpadci; takový přístup je zjevně chybný, když podstatné [poměřováno kritérii ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV] je, zda se úpadci dostalo za (převedené) sporné nemovitosti přiměřeného (posuzováno z hlediska jeho využití pro uspokojení pohledávek věřitelů v konkursu) protiplnění, nikoli to, zda dovolateli vznikla (mohla vzniknout) povinnost k nápravě závadného stavu (k odstranění ekologické zátěže) nebo povinnost nést náklady spojené s demolicí.
Pro určení výše obvyklé ceny sporných nemovitostí považuje Nejvyšší soud za právně nevýznamnou i námitku týkající se (ne)možnosti financování nákladů na odstranění ekologické zátěže z veřejných zdrojů (k rozhodnému datu). Námitka, podle níž znalec (nesprávně) ocenil (i) zařízení „energocentra“, které nebylo (podle jeho názoru) předmětem kupních smluv, je jednak (z hlediska dopadu na výši obvyklé ceny) neurčitá, jednak dovolatel jejím prostřednictvím zpochybňuje skutkové zjištění ohledně předmětu kupních smluv.
K dovolatelem otevřené otázce (ne)podjatosti doc. Ing. RNDr. Ivana Landy, Dr.Sc. Nejvyšší soud připomíná, že jmenovaný je osobou odlišnou od znalce. Skutečnost, že znalec ve znaleckém posudku ze dne 21. července 2017 (mimo jiné) zmínil (i) přechozí znalecké posudky (k ekologické zátěži „v areálu úpadce“) vypracované jmenovaným, je vzhledem k výše formulovaným závěrům (ohledně „významu“ ekologické zátěže) nepodstatná.
Dále Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani výhradu dovolatele, podle níž odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 18. prosince 2014. V označeném rozsudku totiž Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně nedoplnil dokazování za účelem zjištění obvyklé ceny sporných nemovitostí k rozhodnému datu. Skutečnost, že odvolací soud v dalším průběhu řízení uložil znalci, aby doplnil předchozí znalecký posudek (ze dne 7. února 2008) a stanovil k rozhodnému datu (25. srpna 1998) obvyklou cenu jednotlivých nemovitostí, které byly předmětem kupních smluv, a nikoli „souboru těchto nemovitostí“, je z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu [závěru o tom, že kupní smlouvy jsou neúčinnými právními úkony podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV] nepodstatná. K tomu viz bod 40. důvodů dovoláním napadeného rozhodnutí [tj. zjištění ohledně rozdílu v obvyklé ceně části sporných nemovitostí (pozemků)].
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř).
Dovolatel požadoval (podle ustanovení §243 o. s. ř.) i odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí; vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV, však nelze odložit podle ustanovení §243 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl a žalované v dovolacím řízení (posuzováno podle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu