ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.4128.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 4128/2019-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Jiřiny Lužové , se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka ERB bank, a. s., v likvidaci, identifikační číslo osoby 28428943, zastoupené Mgr. Ivanem Brambaškim, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, PSČ 110 00, proti žalovanému UNEXIM, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Husitská 107/3, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27066321, zastoupenému Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem, se sídlem v Praze, Opletalova 1525/39, PSČ 110 00, o zaplacení částky 36 784 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 560/2018, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2019, č. j. 15 Co 216/2019-205, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 3. srpna 2018 se žalobkyně (JUDr. Jiřina Lužová, jako insolvenční správkyně dlužníka ERB bank, a. s., v likvidaci) domáhá po žalovaném (UNEXIM, s. r. o.) zaplacení částky 36 784 000 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení, představujícího dlužníkem uhrazené zálohy na kupní cenu dle smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 14. září 2015 (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“), která zanikla k 30. červnu 2016 a která je navíc absolutně neplatná.
Usnesením ze dne 12. dubna 2019, č. j. 19 C 560/2018-194, soud prvního stupně přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 79/2017.
Soud prvního stupně, vycházeje z §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uzavřel, že přerušení řízení je v zájmu hospodárnosti řízení, když mezi totožnými účastníky (v opačném postavení) probíhá u Okresního soudu v Karlových Varech spor o nahrazení projevu vůle směřujícího k uzavření kupní smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí, jehož výsledek bude mít zásadní význam pro rozhodnutí v dané věci.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.
Odvolací soud shrnul, že:
1/ Usnesením ze dne 19. března 2018, č. j. KSBR 33 INS 19795/2017-A-22, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni.
2/ Usnesením ze dne 5. října 2018, č. j. 19 C 79/2017-149, Okresní soud v Karlových Varech rozhodl o pokračování v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 79/2017, s tím, že pokračování řízení, přerušeného v důsledku konkursu dlužníka, navrhla insolvenční správkyně.
3/ Usnesením ze dne 18. prosince 2018, č. j. 25 Co 306/2018-167, Krajský soud v Plzni změnil usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. října 2018 tak, že se v řízení nepokračuje.
Odvolací soud - cituje §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., §263 odst. 1, §265 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dovodil, že platnost smlouvy o smlouvě budoucí či včasnost uplatnění nároku na uzavření kupní smlouvy sice bude posuzovat Okresní soud v Karlových Varech, vyřešení této otázky v tamním řízení však nelze v nejbližší době očekávat. Dále uvedl, že soud prvního stupně je oprávněn vyřešit si předběžnou otázku sám, a proto ani zásada hospodárnosti řízení nemůže odůvodnit přerušení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Jde o otázku, zda platnost smlouvy o smlouvě budoucí či včasnost uplatnění nároku na uzavření kupní smlouvy dle smlouvy o smlouvě budoucí může posoudit soud prvního stupně v řízení o zaplacení částky z bezdůvodného obohacení jako předběžnou otázku. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolatel namítá, že v projednávané věci nemůže soud prvního stupně řešit (jako předběžnou otázku) platnost smlouvy o smlouvě budoucí a včasnost uplatnění nároku na uzavření kupní smlouvy, když k rozhodnutí o této otázce je místně příslušný pouze Okresní soud v Karlových Varech. Uvádí, že jde „o případ výlučné místní příslušnosti dle §88 písm. b/ o. s. ř., neboť se řízení týká práva k nemovité věci a nemovitá věc je v obvodu Okresního soudu v Karlových Varech“. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1207/2005 (jde o usnesení ze dne 15. února 2007), sp. zn. 22 Cdo 5502/2015 (jde o usnesení ze dne 26. ledna 2016, uveřejněné pod číslem 15/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a sp. zn. 26 Cdo 1366/2001 (jde o usnesení ze dne 29. ledna 2003), která jsou - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolatel míní, že v dané věci jsou splněna všechna kritéria pro přerušení řízení a nebude-li řízení přerušeno, může nastat situace, kdy uvedená předběžná otázka bude posouzena prvoinstatnčními soudy odlišně. Rozdílným řešením stejné předběžné otázky dvěma soudy dochází k oslabování důvěry veřejnosti v soudní moc. K tomu dovolatel odkazuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2014, sp. zn. 93 Co 419/2014, a uzavírá, že postupem odvolacího soudu je porušena nejen zásada hospodárnosti řízení, ale i zásada spravedlnosti.
Žalobkyně ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhuje dovolání odmítnout. Podle žalobkyně byla dovolatelem nastolená otázka Nejvyšším soudem již řešena a v dané věci nejde o práva k nemovité věci ve smyslu §88 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž:
1/ Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Srov. např. důvody rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“), včetně odkazu na rozsudek ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2011, pod číslem 169.
2/ Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v §109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle §111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle §109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“. Viz R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013.
3/ Ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, a ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 5393/2015.
Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu o tom, že v dané věci je hospodárné a vhodné pokračovat v řízení, nepřiměřenou neshledal. Je tomu tak především proto, že řízení, do jehož skončení má být řízení v dané věci přerušeno, v současné době neprobíhá (bylo pravomocně přerušeno).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. též článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu