ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.4294.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 4294/2018-3157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v konkursní věci úpadce V. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 79/98, o schválení konečné zprávy, o dovolání E. K. , bytem XY, bývalé správkyně konkursní podstaty úpadce, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2018, č. j. 1 Ko 7/2017-3034, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 21. června 2017, č. j. 94 K 79/98-2880, Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) schválil konečnou zprávu ze dne 15. listopadu 2016, ve znění:
A/ Příjmy: 183 856 854 Kč, z toho:
- zpeněžení nemovitých věcí 79 107 600 Kč,
- zpeněžení movitých věcí 303 472 Kč,
- vymožené či úplatně postoupené pohledávky 56 265 283 Kč,
- plnění do konkursní podstaty dle tzv. Dohody správců 15 367 091 Kč,
- ostatní příjmy 32 822 408 Kč.
B/ Výdaje: 146 395 274,44 Kč, z toho:
- odměna správce 9 258 111,86 Kč se zvyšuje o 17,5 % tedy o částku 1 620 169,58 Kč, a činí 10 878 281,44 Kč bez daně z přidané hodnoty. Z toho zproštěné správkyni konkursní podstaty E. K. (dále jen „E. K.“) náleží 75% podíl na celkové odměně ve výši 8 158 711 Kč, z něhož bylo zálohově uhrazeno 7 700 000 Kč a doplatek tak činí 458 711 Kč, a stávajícímu správci konkursní podstaty JUDr. Jánu Kurincovi (dále jen „J. K.“) náleží 25% podíl na celkové odměně ve výši 2 719 570 Kč, z něhož bylo zálohově uhrazeno 600 000 Kč a doplatek tak činí 2 119 570 Kč (odměna dosud nebyla uhrazena v rozsahu 2 578 281 Kč + daň z přidané hodnoty),
- hotové výdaje správců 2 424 515 Kč (z toho E. K. 2 318 167 Kč a J. K. 106 348 Kč),
- náklady spojené se správou a udržováním podstaty 14 346 168 Kč,
- odměna věřitelského výboru 300 000 Kč (v rozsahu 50 000 Kč dosud neuhrazena),
- platby věřitelům ze smluv uzavřených správcem 8 518 317 Kč,
- daně, poplatky 3 028 934 Kč,
- soudní poplatek za konkursní řízení 500 000 Kč,
- uspokojené pracovní pohledávky 1 537 336 Kč,
- uspokojené pohledávky oddělených věřitelů 35 370 050 Kč,
- uspokojení věřitelů na základě částečných rozvrhových usnesení 69 141 673 Kč,
- předpokládané výdaje spojené s ukončením konkursu 350 000 Kč (neuhrazeno).
C/ Zůstatek k rozdělení věřitelům v rozvrhu po úhradě dosud neuspokojených pohledávek za podstatou a odpočtu předpokládaných výdajů spojených s ukončením konkursu 37 470 580 Kč.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání E. K. změnil usnesení konkursního soudu v bodě B výroku tak, že „výdaje činí 148 395 274,44 Kč, výše odměny činí 10 878 281,44 Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 2 284 439,10 Kč činí celkem 13 162 720,54 Kč, doplatek na odměnu E. K. činí 458 711 Kč a dále 1 713 329,32 Kč, představující daň z přidané hodnoty, celkem 2 172 040,32 Kč, odměna J. K. činí 2 719 570 Kč a dále 571 109,77 Kč představující daň z přidané hodnoty celkem 3 290 679,77 Kč“; v bodě C výroku jej změnil tak, že zůstatek k rozdělení v rozvrhu činí 35 186 140,90 Kč; jinak odvolací soud usnesení konkursního soudu potvrdil.
Odvolací soud korigoval výpočet konkursního soudu pouze tak, že k celkové odměně určené správcům konkursní podstaty přičetl daň z přidané hodnoty, a tuto zároveň v poměru 75 % : 25 % rozvrhl mezi E. K. a J. K.
Proti usnesení odvolacího soudu podala E. K. dovolání, v němž požaduje, aby Nejvyšší soud „změnil napadená rozhodnutí soudů“ a navýšil její odměnu.
Dovolatelka požaduje jiný poměr pro rozdělení odměny, přičemž popisuje činnosti, které jako správkyně konkursní podstaty prováděla, jakož i výši zpeněžení konkursní podstaty, které dosáhla, poukazuje na nesprávnost výpočtu rozdílu mezi příjmy a výdaji uvedenými v napadeném usnesení, nesouhlasí s odečtením 12 měsíců délky činnosti, když tvrdí, že v roce 2010 nebyla nečinná a namítá (a jako otázku zásadního právního významu předkládá), že vykonávala nucenou práci bez nároku na odměnu, respektive že odměnu za jí vykonanou práci obdrží někdo jiný.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále také jen „ZKV“) [§433 bod I. a §434]. S přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2007]. K tomu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněného pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolání E. K. proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b /o. s. ř. (dovolatelka nenapadá měnící výrok usnesení odvolacího soudu v závěru, že má být navýšena její odměna o částku daně z přidané hodnoty, ale nesouhlasí s potvrzením rozhodnutí konkursního soudu odvolacím soudem o tom, že odměna má být mezi správce konkursní podstaty rozdělena v poměru 75 % ku 25 %), Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení s §238a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o. s. ř.), neboť mu dovolatelka (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
Způsob výpočtu odměny upravuje pro konkursní řízení vedená podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen „vyhláška“). Výkladem §9 odst. 1 vyhlášky se Nejvyšší soud zabýval především v usnesení ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4135/2011, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 13.
V něm vysvětlil, že §9 odst. 1 vyhlášky neupravuje způsob výpočtu konkursní odměny (ta se určuje podle §6 až §8a vyhlášky), nýbrž stanoví kriteria, podle kterých se určí podíl v konkursu postupně činných správců konkursních podstat na již vypočtené konkursní odměně. Jde o následující kriteria:
1/ Délka doby činnosti správců konkursní podstaty, kteří se mají podílet na konkursní odměně.
2/ Rozsah činnosti vykonané správci konkursní podstaty, kteří se mají podílet na konkursní odměně, v konkursu.
Obě kriteria jsou v zásadě rovnocenná; jednomu z nich nelze přisuzovat větší nebo menší význam na úkor druhého, čemuž nasvědčuje i vlastní dikce §9 odst. 1 vyhlášky, včetně použití souřadicí spojky „a“ ve významu (poměru) slučovacím.
„Délkou doby činnosti“ správce konkursní podstaty se rozumí doba, po kterou osoba, jež se má podílet na konkursní odměně, vykonávala funkci správce konkursní podstaty úpadce; přitom se nezohledňuje (do doby činnosti takové osoby se logicky nezahrnuje) doba, po kterou byl příslušný správce konkursní podstaty s plněním svých povinností v prodlení.
„Rozsahem činnosti“ se rozumí množství úkonů potřebných k naplnění účelu a cíle konkursu, které správce konkursní podstaty, jenž má mít podíl na konkursní odměně, vykonal v jednotlivých fázích konkursního řízení. Jde (vzhledem k tomu, že se na chodu konkursu podílel více než jeden správce konkursní podstaty) o podmnožinu těch úkonů, k jejichž výkonu v daném konkursu by byla povolána každá osoba vykonávající v něm funkci správce konkursní podstaty. Takovou činností tedy není jen činnost věnovaná zpeněžování majetku konkursní podstaty, nýbrž např. též činnost věnovaná sepisování majetku konkursní podstaty, vedení účetnictví, práci s přihláškami, včetně jejich přezkumu, plnění daňových povinností dlužníka, komunikaci s věřiteli a s konkursním soudem, zpracování konečné zprávy, přípravě rozvrhu a jeho plnění nebo činnost související se zrušením konkursu.
Prostřednictvím výrazu „rozsah činnosti“ se §9 odst. 1 označené vyhlášky řadí k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (zde ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, které ukazují na „rozsah činnosti“ správce konkursní podstaty v tom kterém konkursu).
Prověrka správnosti právního posouzení věci konkursním soudem při výkladu §9 odst. 1 vyhlášky se v mezích instančního přezkumu projevuje prostřednictvím úsudku, zda soud:
1/ Správně určil „délku doby činnosti“, po kterou osoba, jež se má podílet na konkursní odměně, vykonávala funkci správce konkursní podstaty.
2/ Při konkrétním vymezení „rozsahu činnosti“ vykonané správcem konkursní podstaty, jenž má mít podíl na konkursní odměně, nepominul některé z provedených úkonů potřebných pro naplnění účelu a cíle konkursu, popřípadě zda mezi úkony provedené správcem konkursní podstaty nezahrnul jako podstatné pro určení podílu na konkursní odměně ty, jež nesouvisí s naplňováním účelu a cílů konkursu ani s jinak definovanými povinnostmi správce konkursní podstaty.
3/ Při jinak správně zjištěné „délce doby činnosti“ a správně určeném „rozsahu činnosti“ správců konkursní podstaty v konkrétní konkursní věci upřednostnil některé z těchto kriterií na úkor druhého bez rozumného opodstatnění.
S těmito závěry je napadené rozhodnutí plně v souladu. Konkursní soud (i odvolací soud, který skutková zjištění konkursního soudu převzal) správně vychází z toho, že rozhodujícími kritérii pro rozdělení odměny mezi správce jsou rozsah a délka doby činnosti, přičemž na základě podrobně zjištěných skutkových okolností přehledně shrnuje jak rozsah činnosti vykonané oběma správci, tak i délku, po kterou vykonávali funkci správce konkursní podstaty.
V tomto směru lze pouze zdůraznit, že podíl 75 % je podílem na celkové odměně, zahrnující obě kritéria (délku doby činnosti i rozsah činnosti).
Tvrdí-li dovolatelka, že byla nucena pracovat bez nároku na odměnu, když tuto odměnu získal někdo jiný, pak pomíjí, že jí byla za její činnost přiznána celková odměna ve výši 9 872 040,32 Kč. Okolnost, že část této odměny ve výši 7 700 000 Kč byla dovolatelce vyplacena již v minulosti, nic nemění na tom, že šlo pouze o zálohu, tedy částku vyplacenou předem, kterou je následně nutné zúčtovat, a případně (v případě, když výše poskytnuté zálohy nebo záloh převýší částku, na kterou příjemci zálohy vznikl nárok podle poskytnutého plnění) i přeplatek vrátit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 738/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2011, pod číslem 105).
K námitce, že dovolatelka vykonávala nucenou práci, lze pouze uvést, že dovolatelka vykonávala funkci správce konkursní podstaty na základě své žádosti o zápis do seznamu správců a za finančních podmínek (stanovených vyhláškou), které ji mohly (a měly) být známy.
Považuje-li dovolatelka za nedostatek napadeného rozhodnutí to, že odvolací soud stanovil zůstatek k rozdělení v rozvrhu ve výši 35 186 140 Kč, tedy o 2 284 440 Kč nižší než konkursní soud, zatímco výdaje se zvýšily pouze o částku 2 000 000 Kč, pak ani tato výhrada rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní.
Je tomu tak již proto, že uvedená chyba by mohla ovlivnit pouze zůstatek určený pro ostatní věřitele, mezi které však dovolatelka, jako osoba, jejíž odměna je určena již v položce „Výdaje“, nepatří. Dovolatelka má odměnu určenou konkrétní částkou a tato částka ji byla či bude vyplacena.
Navíc odvolací soud sice učinil chybu v počtech, když celkovou odměnu správců konkursní podstaty navýšil o částku 2 284 440 Kč a výdaje konkursní podstaty vypočítal vyšší (nesprávně) pouze o částku 2 000 000 Kč. Celkovou částku určenou k výplatě věřitelům však správně snížil o částku 2 284 440 Kč. Jinými slovy, navýšení odměny správců odpovídá snížení částky určené k rozdělení věřitelům, proto nesprávně provedený součet jednotlivě uvedených výdajů se nijak nedotýká práv jednotlivých konkursních věřitelů (natož dovolatelky jako věřitelky pohledávky za konkursní podstatou).
Konečně, tvrdí-li dovolatelka, že není pravdou, že byla v roce 2010 nečinná (pročež nebyl důvod při posuzování délky výkonu její činnosti tuto dobu při rozdělení odměny mezi oba správce nezohlednit) a uvádí-li činnosti, které v této době vykonávala, pak podává vlastní verzi skutkového stavu odlišnou od té, kterou zjistily soudy nižších stupňů a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Z §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu