ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.771.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 771/2019-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci oprávněné České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, zastoupené Mgr. Martinem Hejným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, proti povinným 1) V. T. , narozenému XY, bytem XY, a 2) K. H. , narozenému XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem, se sídlem v Praze, Purkyňova 74/2, PSČ 110 00, pro vymožení částky 41.021.921,43 Kč s postižními právy ze směnky a příslušenstvím, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 33 EXE 2528/2015, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2018, č. j. 17 Co 131/2018-242, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. července 2018, č. j. 17 Co 131/2018-242, potvrdil usnesení ze dne 11. ledna 2018, č. j. 38 EXE 1177/2012-156, ve znění usnesení ze dne 13. února 2018, č. j. 33 EXE 2528/2015-163, kterým Okresní soud v Kolíně zamítl návrh povinných na zastavení exekuce.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 1. září 2009, č. j. 55 Cm 306/2009-14, uložil žalovaným [A. (dále jen „společnost A“), V. T., K. H. a B. F. (dále jen „B. F.“)], aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (České spořitelně, a. s.) směnečný peníz ve výši 41.021.921,43 Kč s 6% úrokem od 3. března 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 136.739,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1.000.000,- Kč.
2) Podáním datovaným 22. září 2009, došlým Městskému soudu v Praze dne 10. června 2010, vzala Česká spořitelna, a. s. ve shora označeném řízení zpět žalobu proti B. F., s tím, že „došlo“ k dohodě o smírném mimosoudním řešení, které považuje za dostatečnou náhradu směnečného závazku B. F. v celém jeho rozsahu; vůči ostatním žalovaným (společnosti A, V. T. a K. H.) „potvrdila své požadavky obsažené v předchozích podáních soudu“.
3) Rozsudkem ze dne 5. srpna 2010, č. j. 55 Cm 306/2009-152, ponechal Městský soud v Praze ve vztahu k žalovaným (společnosti A, V. T., K. H.) směnečný platební rozkaz v platnosti.
4) Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 6. listopadu 2015, č. j. 33 EXE 2528/2015-11, odkazuje na ustanovení §43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, pověřil vedením exekuce k vymáhání výše uvedené pohledávky soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9.
5) Podáním ze dne 4. ledna 2016 (ve znění následných doplnění) navrhli povinní zastavení exekuce, s tím, že vymáhaný směnečný nárok zanikl z důvodu jeho vypořádání mezi oprávněnou a „spoludlužníkem avalistou“ B. F.).
6) Usnesením ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 085 EX 11772/15-61, soudní exekutor zastavil exekuci pro částku 3.500.000,- Kč, a to na základě podání oprávněné ze dne 21. listopadu 2016, podle něhož B. F. uhradil tuto částku před zahájením exekučního řízení (dne 4. června 2010).
7) Usnesením ze dne 31. března 2017, č. j. 085 EX 11772/15-72, soudní exekutor zastavil exekuci co do částky 5.144.569,87 Kč, když dle sdělení oprávněné byla tato částka zaplacena po podání exekučního návrhu (dne 13. ledna 2017) jako výtěžek zpeněžení majetku v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníku (společnosti A), a to z titulu úhrady na pohledávku, která byla zajištěna směnkou, o jejímž zaplacení soud rozhodl směnečným platebním rozkazem ze dne 5. srpna 2010.
Na tomto základě odvolací soud ˗ cituje ustanovení §55 odst. 1 exekučního řádu, §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), čl. I. §47 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) a §35 odst. 2, §513 odst. 2, §559 odst. 1 a §574 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ˗ shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „dohoda o mimosoudním vyřešení věci“ byla uzavřena výlučně mezi oprávněnou a B. F. a působí tak výlučně mezi jejími účastníky. Povinní nepotvrdili ani neprokazovali nic o tom, že by s oprávněnou uzavřeli jakoukoli dohodu o omezení či vzdání se nároků ze směnky a z provedeného dokazování neplyne ani žádný jednostranný hmotněprávní úkon oprávněné, kterým by se přímo vzdávala nároku ze směnky vůči těmto avalistům. Ostatně zmíněná dohoda „nezahrnovala“ (vzhledem k absenci písemné formy) ani vzdání se dluhu (nad částku 3.500.000,- Kč) ve vztahu k B. F.
Proto rozhodnutí, jímž soud prvního stupně návrh povinných na zastavení exekuce zamítl, jakožto věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení následujících otázek hmotného a procesního práva:
a) Právní otázky výkladu a hmotněprávního dopadu úkonu, kdy sám věřitel uzná existenci dohody s dalším spoludlužníkem o úhradě pohledávky, tuto však následně zužuje pouze na tohoto spoludlužníka, a to za existence nutného důkazního deficitu povinného, pokud veškeré doklady a písemné důkazy, týkající se obsahu posuzované dohody s dalším spoludlužníkem, jsou v držení oprávněného a tento je odmítá vydat nebo eliminuje možnost jejich přezkoumání, čímž jsou omezeny možnosti přezkoumání obsahu dohody ve prospěch povinného.
b) Právní otázky hmotného práva, zda solidarita ve směnečných vztazích je solidaritou zcela speciální nebo se řídí obecnou úpravou, a jaké jsou dopady této solidarity v případě úhrady směnečné pohledávky jedním z dlužníků (vnitřní vztahy) pro zánik směnečného dluhu.
První z výše uvedených otázek dovolatelé považují za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nezodpovězenou, řešení otázky druhé, tj. závěr odvolacího soudu, podle něhož specifická úprava směnečného zákona vylučuje použití obecné úpravy a výslovně se nepoužije obecná úprava regresu mezi solidárními dlužníky, odporuje závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ˗ dále jen „R 115/2017“).
Dovolatelé snáší argumenty ve prospěch právního názoru, podle něhož na základě dohody (uzavřené mezi oprávněnou a B. F.) směnečný závazek (i ve vztahu k nim) zanikl, a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ve věci se dále vyjádřili povinní podáním ze dne 10. července 2019 a oprávněná podáním ze dne 5. prosince 2019.
Dovolání povinných, které mohlo být přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož směneční rukojmí (takto přímí dlužníci ze směnky) mají postavení samostatných dlužníků, přičemž je věcí žalobce, proti kterému ze směnečných rukojmí pohledávku ze směnky uplatní (k tomu viz čl. I. §32, §47 a §77 směnečného zákona, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 998/2009, včetně dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněných v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 1/2017.
Současně ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů zjevně plyne, že oprávněná uzavřela dohodu jen s B. F.; jinými slovy, oprávněná neučinila žádný hmotněprávní úkon ve vztahu k povinným, na jehož základě by pohledávka oprávněné (přiznaná směnečným platebním rozkazem) ve vztahu k povinným zanikla, natož pak právní úkon dle ustanovení §574 obč. zák., u něhož je zákonem určená písemná forma.
O tom, že B. F. zaplatil oprávněné (v době před zahájením exekučního řízení a před rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé) jen částku 3.500.000,- Kč (v rozsahu této částky byla exekuce zastavena), nejsou žádné pochybnosti.
Na vyřešení druhé dovolateli vymezené právní otázky právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá; právní závěr obsažený v R 115/2017, podle něhož směnečný rukojmí, který zaplatil směnku, nenabývá práv ze směnky vůči dalším rukojmím, zaručivším se za téhož dlužníka (výstavce vlastní směnky), a vnitřní vztah mezi takovými směnečnými rukojmími, jež nemá povahu vztahu směnečného, se řídí pravidly určenými ustanovením §511 odst. 2 a 3 obč. zák., totiž nemá žádný vliv na existenci a výši dluhu (ze směnky) povinných vůči oprávněné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu