ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.109.2018.1
KSPH 40 INS XY
40 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 109/2018-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně M. S. , narozené XY, bytem XY, proti žalovanému Cargo transport s. r. o. , se sídlem v Černilově č. p. 396, PSČ 503 43, identifikační číslo osoby 03032345, zastoupenému JUDr. Tomášem Kaplanem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Havlíčkova 404/2, PSČ 500 02, o určení pravosti pohledávky po dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 40 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2018, č. j. 40 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 40 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2016, č. j. KSPH 40 ICm XY, zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně (JUDr. Jiřina Lužová, jako insolvenční správkyně dlužnice M. S.) domáhala vůči původnímu žalovanému (ASBE s. r. o.) určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného ve výši 576 019,60 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 40 INS XY není po právu (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 88/2014, uveřejněného pod číslem 48/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2018“), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 28/2015, které jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená níže, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že zesplatněním zůstatku úvěru se stal kapitalizovaný 24% úrok z úvěru (v jehož rozsahu původní žalobkyně, coby insolvenční správkyně, pohledávku popřela) součástí nesplacené jistiny. Proto není na místě aplikovat §170 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vyloučit tak pohledávku žalovaného z uspokojení.
K námitce týkající se nepřiměřenosti výše úroku (24 % p. a.) odvolací soud uzavřel, že je nutné podle §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také jen „o. s. ř.“), vycházet ze závěrů vyplývajících z rozhodnutí vydaných v řízení vedeném Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 12 C 15/2012, a to jak okresním soudem, tak poté Krajským soudem v Praze (jako soudem odvolacím) pod sp. zn. 30 Co 253/2015, a následně Nejvyšším soudem pod sp. zn. 21 Cdo 2782/2016, podle nichž byly zástavní i úvěrová smlouva uzavřeny platně, a to včetně ujednání o úroku z úvěru ve výši 24 % ročně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolacím soudem již dříve vyřešené právní otázky, která má být posouzena jinak, přičemž namítá nesprávné právní posouzení odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka v dovolání především oponuje závěru odvolacího soudu při výkladu §170 písm. a/ insolvenčního zákona, a to tvrzením, že v daném případě tak věřitel (žalovaný) obdrží pohledávku dříve, než by byla konečná doba splatnosti.
Kromě toho dovolatelka namítá, že sjednaný úrok ve výši 24 % p. a. je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004.
V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 25. května 2018, č. j. KSPH 40 INS XY, připustil, aby do insolvenčního řízení vstoupil na místo věřitele ASBE s. r. o. nabyvatel pohledávky M. M. Následně insolvenční soud usnesením ze dne 12. října 2018, č. j. KSPH 40 INS XY, připustil, aby do insolvenčního řízení vstoupil na místo věřitele M. M. nabyvatel pohledávky A. (nyní po změně obchodní firmy C.). Posledně označený nabyvatel pohledávky vstoupil rovněž na místo původního věřitele (žalovaného) do incidenčního sporu, který se týká nabyté pohledávky (§19 odst. 1 insolvenčního zákona). Nejvyšší soud k této skutečnosti přihlédl při označení účastníků řízení v záhlaví tohoto usnesení.
Nejvyšší soud dále nepřehlédl, že insolvenční řízení na majetek dlužnice v mezidobí pravomocně skončilo (usnesením ze dne 9. září 2019, č. j. KSPH 40 INS XY, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení). V souladu s §159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona se tak od skončení insolvenčního řízení považuje předmětný spor za spor o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení a účastnicí řízení se dnem skončení insolvenčního řízení stala místo insolvenční správkyně dlužnice, což se rovněž promítlo též v označení účastníků a předmětu řízení v záhlaví tohoto usnesení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že v otázce výkladu §170 písm. a/ insolvenčního zákona je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými ve shora zmíněném R 48/2018, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudcích sen. zn. 29 ICdo 28/2015 (odvolacím soudem též přiléhavě zmíněném), a ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 46/2015, a v usneseních ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 30/2015, a ze dne 21. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 33/2016.
V označených rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že tam, kde se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala [podle dohody účastníků smlouvy o půjčce (nebo smlouvy o úvěru)] pro prodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek půjčky (splátek úvěru) splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s dohodnutými úroky z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou měla být půjčka (úvěr) splácena, a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené jistiny, není na místě aplikace §170 písm. a/ insolvenčního zákona. Ke dni rozhodnutí o úpadku zde již totiž nejsou žádné „úroky“, jež by po tomto rozhodnutí ještě mohly přirůst k jistině pohledávky jako její příslušenství.
Důvod přistoupit ke změně této ustálené judikatury na základě argumentace obsažené v dovolání Nejvyšší soud neshledal.
K námitce ohledně výše sjednaného úroku (24 % p. a.), kterou dovolatelka považuje za nepřiměřenou a sjednanou v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud dodává, že dovolatelka potud pomíjí, že odvolací soud při řešení této otázky podle §135 odst. 2 o. s. ř. vyšel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 21 Cdo 2782/2016, tedy z rozhodnutí o této předběžné otázce v jiném řízení. Tento závěr odvolacího soudu, tj. správnost aplikace §135 odst. 2 o. s. ř., však dovolatelka v dovolání nijak nezpochybňuje a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu