ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.109.2019.1
KSLB 76 INS XY
76 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 109/2019-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, PSČ 470 01, proti žalovanému Mercedes-Benz Financial Services Česká republika s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Daimlerova 2296/2, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 639 97 240, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2019, č. j. 76 ICm XY, 103 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. března 2019, č. j. 76 ICm XY, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) odmítl žalobu, kterou se žalobce (J. J.) domáhal „neplatnosti“ pohledávky žalovaného (Mercedes-Benz Financial Services Česká republika s. r. o.) přiznané vykonatelným rozhodčím nálezem a přihlášené ve výši 2 975 793,02 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. května 2019, č. j. 76 ICm XY, 103 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že žalobci „nesvědčí věcná legitimace k podání určovací žaloby“. Odkazuje na §7, §192 odst. 3, §198 odst. 1, §199 odst. 1 a §201 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), odvolací soud zdůraznil, že v konkursu nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění a nepodal-li žalobu o popření vykonatelné pohledávky insolvenční správce, nastal „zákonný účinek zjištění této pohledávky“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že odvolací soud „nerespektoval“ závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014, uveřejněném pod číslem 135/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 135/2018“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel tvrdí, že na přezkumném jednání konaném dne 24. července 2012 nebyl insolvenční správce KOPPA, v. o. s., zastoupen ohlášeným společníkem, což má podle dovolatele za následek, že k výsledku přezkumného jednání ani k seznamu přihlášených pohledávek nelze přihlížet. Dovolatel dále uvádí, že v rozporu s (blíže nespecifikovanou) rozhodovací praxí Ústavního soudu nebylo vypořádáno společné jmění manželů (žalobce a jeho manželky H. J.), a namítá, že pohledávka byla žalovanému přiznána rozhodčím nálezem v rozhodčím řízení, které bylo zahájeno na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, a insolvenční soud proto nebyl vázán důvody jejího popření podle §199 odst. 3 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že na řešení dovolatelem předestíraných právních otázek napadené rozhodnutí nespočívá.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017.
Dovolací argumentace se soustřeďuje na výtku vůči průběhu přezkumného jednání konaného dne 24. července 2012, k otázce vypořádání společného jmění manželů (žalobce a jeho manželky H. J.) a k otázce platnosti rozhodčí doložky, podle níž byla pohledávka žalovaného uplatněna v rozhodčím řízení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však spočívá na jiném závěru; totiž na tom, že žalobě nelze vyhovět, jelikož k jejímu podání dlužník, jehož úpadek je řešen konkursem, není věcně legitimován. Proti tomuto závěru se dovolání nijak argumentačně nevymezuje a řešení otázek, jež dovolání klade (posuzováno podle jeho obsahu), je tak pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné. Na uvedeném závěru nic nemění ani v dovolání uplatněný odkaz na závěry vyslovené v R 135/2018, neboť toto rozhodnutí na danou věc skutkově nedopadá.
Závěr, podle kterého za trvání konkursu vedeného na jeho majetek není dlužník osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele (bez zřetele k tomu, zda pohledávku popřel), a jestliže takovou žalobu přesto podá, insolvenční soud ji odmítne podle §160 odst. 4 insolvenčního zákona jako podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna, je přitom v judikatuře Nejvyššího soudu závěrem ustáleným. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. října 2014, sp. zn. II. ÚS 2604/14).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu