ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.126.2018.1
KSOS 36 INS XY
36 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 126/2018-383
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věcižalobce D. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) Kateřině Siudové , se sídlem v Ostravě, Nádražní 612/36, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyni dlužníků D. a V. N., zastoupené Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Nádražní 612/36, PSČ 702 00, 2) D. N., narozenému XY, a 3) V. N. , narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného a třetí žalované, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, o dovolání druhého žalovaného a třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2018, č.j. 36 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 36 INS XY) takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2018, č. j. 36 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), se v prvním výroku ve vztahu mezi žalobcem a druhým a třetí žalovanými zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 13. června 2017, č. j. 36 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobce (D. M.) domáhal určení pravosti dílčích pohledávek č. P4-2 (ve výši 376.510 Kč z titulu zajišťovací směnky ze dne 16. března 2010), č. P4-3 (ve výši 156.132 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 16. března 2010) a č. P4-4 (ve výši 106.991 Kč z titulu smluvní pokuty ujednané ve smlouvě o půjčce ze dne 16. března 2010), přihlášených do společného insolvenčního řízení druhého žalovaného (D. N.) a třetí žalované (V. N.) [výroky I. a II.], rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.) a přiznal odměnu za zastupování zástupkyni těchto žalovaných (výrok V.).
Šlo přitom o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 20. dubna 2016, č. j. 36 ICm XY (jímž rovněž žalobu zamítl), Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 28. února 2017, č. j. 36 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Insolvenční soud vyšel (stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí) zejména z toho, že:
1/ Druhý žalovaný a třetí žalovaná (dále též jen „dlužníci“) [jako budoucí objednatelé] uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 07/433 se společností Ekonomické stavby s. r. o. (jako budoucím zhotovitelem – dále jen „společnost E“), jednající žalobcem. Strany smlouvy se zavázaly, že do 30. června 2008 uzavřou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu. Cena díla měla být hrazena v přiměřených zálohách stanovených časovým harmonogramem prací a splátkovým kalendářem, který měl být součástí smlouvy o dílo.
2/ Žalobce a společnost E byli informováni, že dlužníci neměli významné peněžní prostředky. Stavba domu, prováděná společností E, tak měla být fakticky financována z hypotečního úvěru. Společnosti E a žalobci bylo přitom známo, jakým způsobem a jakým mechanismem uvolňují banky prostředky z hypotečního úvěru poskytnutého na stavbu (nikoli koupi) rodinného domu [tj. tak, že dílo se financuje postupně na základě dokladů předložených stavebníky o vyhotovení ucelené části (etapy výstavby) rodinného domu]; dle insolvenčního soudu je tato skutečnost notorietou, kterou netřeba prokazovat.
3/ Dne 10. prosince 2008 uzavřeli dlužníci se společností E smlouvu o dílo č. 07/443. V čl. IV. smlouvy o dílo bylo ujednáno, že cena díla bude placena zálohově na účet zhotovitele, a to tak, že zálohy budou splatné vždy při dokončení určité etapy díla; tedy nikoli v závislosti na vystavení faktury zhotovitelem stavby, ale již při dokončení příslušné části díla. Cena díla byla dle dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo č. 07/443 ze dne 18. března 2010 sjednána ve výši 2.618.524 Kč.
4/ Dne 10. března 2009 uzavřeli dlužníci s Hypoteční bankou, a. s. (dále jen „banka“), jako věřitelem, smlouvu o hypotečním úvěru ve výši 2.690.000 Kč, který měl být použit na financování výstavby nemovitosti (rodinného domu) a refinancování předhypotečního úvěru. Smluvní strany se dohodly, že hypoteční úvěr bude možné čerpat průběžně, a to tak, že banka uvolní prostředky k úhradě závazků dlužníků na základě dokladů vystavených dlužníkům k úhradě, které předloží dlužníci bance spolu se svým písemným souhlasem s čerpáním úvěru.
5/ Dne 16. března 2010 uzavřeli dlužníci s žalobcem, jako věřitelem, smlouvu o půjčce ve výši 250.000 Kč, která byla účelově vázána na financování části šesté zálohy na cenu díla dle smlouvy o dílo č. 07/443, s tím, že finanční prostředky budou žalobcem převedeny přímo na účet společnosti E do 16. března 2010. Ve smlouvě o půjčce byl ujednán úrok ve výši 16 % ročně. K zajištění pohledávek žalobce z této smlouvy si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 40 % z jistiny (tj. 100.000 Kč); dlužníci dále vystavili na řad věřitele směnku vlastní na částku ve výši 366.767 Kč (zahrnující jistinu půjčky, smluvní pokutu a smluvní úrok od 17. března 2010 do splatnosti půjčky).
6/ Již dne 8. března 2010 (tedy před podpisem smlouvy o půjčce) převedl žalobce na účet společnosti E bez bližšího určení peněžní prostředky ve výši 8.000.000 Kč. Dopisem ze dne 16. března 2010 dal žalobce příkaz společnosti E, aby z této dřívější platby (ve výši 8.000.000 Kč) byla částka 250.000 Kč zaúčtována ve prospěch dlužníků a to na částečnou úhradu šesté zálohy ceny díla dle smlouvy o dílo č. 07/443 ve výši 298.694 Kč.
7/ Dne 7. května 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení druhého žalovaného a třetí žalované na základě jejich společného insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení. Usnesením ze dne 20. června 2014, č. j. KSOS 36 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníků, insolvenční správkyní ustanovil první žalovanou a povolil řešení úpadku dlužníků oddlužením.
8/ Žalobce přihlásil dne 9. července 2014 do insolvenčního řízení dlužníků přihláškou č. P4 čtyři dílčí pohledávky. Dílčí pohledávku č. P4-2 ve výši 376.510 Kč přihlásil žalobce jako nezajištěnou, nepodmíněnou a nevykonatelnou z titulu zajišťovací směnky vlastní vystavené dlužníky na řad žalobce dne 16. března 2010. Dílčí pohledávku č. P4-3 ve výši 156.132 Kč přihlásil žalobce jako nezajištěnou, podmíněnou a nevykonatelnou z titulu smlouvy o půjčce ze dne 16. března 2010 a dílčí pohledávku č. P4-4 ve výši 106.991 Kč přihlásil žalobce jako nezajištěnou, podmíněnou a nevykonatelnou z titulu smluvní pokuty ujednané ve smlouvě o půjčce za dne 16. března 2010.
9/ Na přezkumném jednání konaném dne 2. října 2014, popřeli všichni žalovaní (mimo jiné) dílčí pohledávku č. P4-2, č. P4-3 a č. P4-4. Dne 9. října 2014 bylo žalobci doručeno vyrozumění o popření uvedených dílčích pohledávek a dne 15. října 2014 podal žalobce včasnou žalobu na určení pravosti popřených dílčích pohledávek proti žalovaným.
10/ V řízení bylo prokázáno, že žalobce (ve „dvoudomém“ postavení) přiměl dlužníky podepsat „žádost“ společnosti E, aby část finančních prostředků získaných z hypotečního úvěru převedla na úhradu jejich dluhů vůči žalobci, které vznikly z titulu smluv o půjčkách.
Na tomto základě insolvenční soud zamítl žalobu ze dvou samostatných důvodů.
Prvním z nich je závěr, že žalobce reálně neposkytl finanční prostředky jménem dlužníků společnosti E tak, jak pro něj vyplývalo ze smlouvy o půjčce ze dne 16. března 2010, a tudíž právo na zaplacení dílčí pohledávky č. P4-3 nemá, když smlouva o půjčce [§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)] je dlouhodobě a ustáleně považována za reálný kontrakt. Pouhý přesun finančních prostředků (poskytnutých žalobcem společnosti E před uzavřením smlouvy o půjčce bez konkrétního účelového určení) z účtu na účet v rámci účetnictví společnosti E, nelze dle insolvenčního soudu „přiléhavě interpretovat jako poskytnutí peněz ve smyslu naplnění reálnosti kontraktu coby definičního znaku naplněné smlouvy o půjčce“. Insolvenční soud tak uzavřel, že závazek z jinak formálně bezvadně uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 16. března 2010 nikdy nevznikl.
Ze stejného důvodu – pokračoval insolvenční soud – nemá žalobce právo (ani) na zaplacení dílčích pohledávek č. P4-2 a č. P4-4, když tyto pouze zajišťovaly splnění povinnosti dlužníků vrátit (potenciálně) poskytnutou půjčku z titulu smlouvy o půjčce ze dne 16. března 2010 žalobci.
Druhým důvodem pro zamítnutí žaloby (jenž by se uplatnil kdyby se prokázalo, že smlouva o půjčce ze dne 16. března 2010 byla reálně naplněna) je dle insolvenčního soudu – který potud vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11, uveřejněného pod číslem 186/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nálezu Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. III. ÚS 1293/16, uveřejněného pod číslem 17/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – skutečnost, že výše uvedený komplex smluv je nutno posuzovat jako „nástroj“ vedoucí k realizaci nepoctivého záměru žalobce v jeho „dvoudomém“ postavení jako fyzické osoby poskytující dlužníkům půjčku na straně jedné a současně jednatele společnosti E jako zhotovitele díla na straně druhé. Z okolností uzavírání smluv bylo zřejmé, že výstavba rodinného domu bude financována prostřednictvím hypotečního úvěru. Splatnost záloh na úhradu ceny díla byla dle smlouvy o dílo sjednána ale tak, že dlužníci se museli zákonitě ocitnout s úhradou těchto plateb v prodlení. Jelikož smlouvu o dílo dlužníci akceptovali v podobě připravené společností E, navenek jednající žalobcem, přičemž tohoto využil žalobce k tomu, aby dlužníky přiměl ke sjednání smlouvy o půjčce, měl insolvenční soud za to, že zmíněná formálně bezvadná množina smluv je zjevným nástrojem zneužití práva žalobcem ve vztahu k dlužníkům. Z těchto důvodů posoudil insolvenční soud smlouvu o půjčce ze dne 16. března 2010 jako absolutně neplatnou dle §39 obč. zák.
Jelikož nároky odvozované z absolutně neplatného právního úkonu (stejně jako nároky zajišťující tuto primární povinnost) nemohou být důvodné a požívat právní ochrany, zamítl insolvenční soud žalobu v celém rozsahu.
Závěrem insolvenční soud dodal, že vzhledem ke shora uvedeným závěrům, nemohlo dlužníkům vzniknout ani bezdůvodné obohacení, když smlouva o půjčce nebyla reálně naplněna.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. března 2018, č. j. 36 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu:
a/ Změnil ve výroku II. v části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení pravosti dílčí pohledávky č. P4-3, tak, že určil, že dílčí pohledávka č. P4-3 ve výši 156.132 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníků je po právu (první výrok).
b/ Zrušil ve výroku I., III., IV. a v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba na určení pravosti dílčí pohledávky č. P4-4, a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem, který dále doplnil (mimo jiné) tak, že:
1/ Dne 10. března 2009 uzavřeli dlužníci s bankou jako věřitelem, smlouvu o předhypotečním úvěru ve výši 880.000 Kč, který měl být použit na financování výstavby nemovitosti (rodinného domu) a vypořádání půjčky na investici do nemovitosti.
2/ Ke dni uzavření smlouvy o půjčce ze dne 16. března 2010 dlužníci neuhradili již splatnou (ke dni 6. ledna 2010) šestou zálohu ceny díla ve výši 298.694 Kč.
3/ Ke dni splatnosti půjčky (tj. k 16. srpnu 2010) na základě smlouvy o půjčce ze dne 16. března 2010 dlužníci žalobci na tuto půjčku ničeho nezaplatili; až 24. srpna 2010 požádali dlužníci společnost E, aby na tuto půjčku uhradila částka 170.758 Kč, čerpanou společností E z hypotečního úvěru.
Na tomto základě dospěl odvolací soud (na rozdíl od insolvenčního soudu) k následujícím závěrům:
1/ Zaplacením šesté zálohy na cenu díla (ve výši 298.694 Kč), která byla splatná před uzavřením smlouvy o půjčce, „došlo k reálnému poskytnutí (přenechání) peněžních prostředků žalovaným“ ve smyslu této smlouvy.
2/ Z titulu smlouvy o půjčce svědčí žalobci za dlužníky pohledávka ve výši 96.886 Kč (nesplacená jistina) a smluvní úrok ve výši 16 % ročně za dobu od 25. srpna 2010 do 19. června 2014 (20. června 2014 byl zjištěn úpadek dlužníků) ve výši 96.886 Kč (správně „59.246 Kč“); výše smluvního úroku není nepřiměřená (což žalovaní ostatně ani nenamítali).
3/ Smlouva o půjčce není neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák. Žalovaní nejprve uzavřeli smlouvy o předhypotečním a hypotečním úvěru a teprve následně smlouvu o dílo; žalovaní tak měli (a mohli) sjednat splatnost ceny díla (záloh) tak, aby byli schopni cenu díla řádně a včas zaplatit. Skutečnost, že žalobce byl v tzv. dvojjediném postavení (stranou smlouvy o půjčce a jednatelem společnosti E) v poměrech dané věci nemá rovněž na platnost smlouvy o půjčce vliv. Insolvenčním soudem zmíněné nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 563/11 a sp. zn. III. ÚS 1293/16) se v dané věci právě pro odlišnost skutkových poměrů neuplatní.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dovozujíce, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a částečně jde o otázky, jež nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
Dovolatelé odvolacímu soudu v prvé řadě vytýkají, že rozhodl o pravosti dílčí pohledávky č. P4-3 přihlášené do insolvenčního řízení dlužníků jako podmíněné (pro případ, že by nedošlo k pravomocnému zjištění dílčí pohledávky č. P4-2), aniž se otázkou podmíněnosti zabýval. Přitom určení pravosti dílčí pohledávky č. P4-3 považuje za závislé na rozhodnutí o určení pravosti dílčí pohledávky č. P4-2; takové rozhodnutí dosud nebylo vydáno.
Dovolatelé dále namítají, že se odvolací soud dostatečně nezabýval jejich včasnými námitkami (a dokonce nesprávně uzavřel, že námitku nepřiměřenosti smluvního úroku ve smlouvě o půjčce ani neuplatnili), rozhodnutí odvolacího soudu považují za nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění, a to jak v rovině právní, tak v rovině skutkové.
Konkrétně vytýkají dovolatelé odvolacímu soudu, že dostatečně nezohlednil námitky, že (i) cenu díla zaplatili prostřednictvím hypotečního úvěru nikoli „půjčkami“ od žalobce, (ii) peněžní prostředky žalobce společnosti E nikdy reálně neposkytl, (iii) pro poskytnutí půjčky neexistoval hospodářský důvod a (iv) v uzavření smlouvy o půjčce ze dne 16. března 2010 lze spatřovat zneužití „dvoudomého“ postavení a tísně dovolatelů.
V neposlední řadě vytýkají dovolatelé odvolacímu soudu, že nerespektoval závěry formulované v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 563/11, v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2013, č. j. 9 Cmo 17/2013-51, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012, a v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. března 2016, č. j. 64 Co 27/2016-294, jež přijaly soudy ve skutkově a právně obdobných věcech, a tuto odchylku řádně neodůvodnil.
Dovolatelé uzavírají, že komplex právních jednání žalobce (v jeho „dvoudomém“ postavení) je nutno hodnotit v celém kontextu, a to jako jednání rozporné s dobrými mravy, obcházející zákon a sledující nepoctivý záměr; proto požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu potud vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., k řešení otázky dovolateli otevřené, týkající se (ne)platnosti smlouvy o půjčce ze dne 16. března 2010 pro rozpor s dobrými mravy, nepoctivost a obcházení zákona, když tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a to ve znění účinném v době uzavření všech výše označených smluv, pro věc rozhodném.
Podle ustanovení §52 obč. zák. spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odstavec 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 3).
Dle ustanovení §55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu §56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Podle ustanovení §56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1).
Nejvyšší soud se řešením právní otázky, jež mu je dovoláním předestírána (ve věci téhož žalobce), zabýval již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 688/2012 a v rozsudku ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014, uveřejněném pod číslem 105/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Závěry, k nimž Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v nyní projednávané věci), lze shrnout následovně:
1/ Charakter spotřebitelské smlouvy má [vedle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo uzavřené mezi společností E a (tamními) objednateli] rovněž smlouva o půjčce (včetně směnečné smlouvy, jež je její součástí), neboť i žalobce měl při jejím uzavření postavení dodavatele ve smyslu ustanovení §52 odst. 2 obč. zák. Pro posouzení postavení žalobce coby dodavatele při uzavírání smlouvy o půjčce a směnečné smlouvy v ní obsažené totiž není významné pouze formální hledisko (tj. zejména označení žalobce ve smlouvě a skutečnost, že jde v případě žalobce a společnosti E o dva samostatné subjekty práva), ale je nutné zohlednit také skutečný účel žalobcova jednání, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, jež byly pro jeho učinění podstatné (určující). Z tohoto pohledu přitom nemůže být pochyb, že účelem uzavření smlouvy o půjčce nebylo uspokojování osobní potřeby (spotřeby) žalobce, ale naopak šlo o činnost, kterou žalobce (ve zjevné souvislosti s obchodními aktivitami společnosti E, v níž vykonává funkci jednatele) provádí opakovaně a za úplatu.
2/ Na nezbytnost zabývat se (při posuzování oprávněnosti nároků uplatňovaných žalobcem vůči klientům společnosti E) „dvoudomým“ vystupováním žalobce, tedy tím, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami vystupuje jednak jako jednatel společnosti E, jednak jako fyzická osoba, pak upozornil již Ústavní soud v nálezu ze dne sp. zn. I. ÚS 563/11.
3/ Jelikož posuzovaný smluvní vztah účastníků, založený smlouvou o půjčce (a směnečnou smlouvou, jež je její součástí) má spotřebitelský charakter a podléhá tudíž režimu ochrany spotřebitele, musí se soud zabývat (při posuzování důvodnosti žalobcova nároku na zaplacení poskytnuté půjčky včetně příslušenství) také tím, zda tato smluvní ujednání účastníků nevykazují znaky zneužívající klauzule podle §56 odst. 1 a 3 obč. zák. (tj. tím, zda smluvní ujednání účastníků v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).
K tomu srov. též např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 402/2018, a ze dne 11. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 1980/2018.
Za stavu, kdy se odvolací soud otázkami, byť jen částečné (ne)platnosti smlouvy o půjčce (a smluv této smlouvě předcházejících či s ní souvisejících) z pohledu příslušných ustanovení občanského zákoníku upravujících ochranu spotřebitele (ve vazbě na „dvoudomé“ vystupování žalobce, jde-li o právní úkony žalobce a společnosti E ve vztahu k dlužníkům) nezabýval, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Přitom právě takové posouzení [tj. posouzení, zda plnění poskytnutá žalovanými žalobci (popřípadě společnosti E) z titulu závazků vzniklých ze shora popsaných právních vztahů, odpovídalo skutečné výši pohledávek žalobce (respektive společnosti E) z těchto vztahů] mohlo mít vliv (i) na závěr o tom, v jakém rozsahu uhradili dlužníci pohledávku žalobce z titulu smlouvy o půjčce. Jinými slovy, byla-li by některá z těchto smluv uzavřených mezi žalobcem (nebo společností E) a žalovanými (byť jen zčásti /např. jde-li o ujednání ohledně smluvní pokuty, výše úroku a podobně/) neplatná, a plnili-li by žalovaní v průběhu trvání těchto smluvních vztahů na (v právu) neexistující závazek, měla by taková skutečnost (v konečném důsledku) vliv i na výši pohledávky ze smlouvy o půjčce.
Nejvyšší soud proto (aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami) rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Jen pro úplnost (a bez vazby na shora uvedené) Nejvyšší soud pro účely dalšího řízení upozorňuje na závěry, které formuloval (ve věcech téhož žalobce proti osobám odlišným od žalovaných) v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 688/2012 a v usnesení ze dne 22. září 2016,sp. zn. 33 Cdo 874/2016.
Konečně odvolací soud neopomene zaujmout stanovisko ke skutečnosti, že žalobce přihlásil pohledávku č. P4-3 „jako podmíněnou“.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu