ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1980.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 1980/2018-346
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce D. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalované P. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lenkou Vitebskou, advokátkou, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 07, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 241/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2017, č. j. 8 Cmo 40/2017-287, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2017, č. j. 8 Cmo 40/2017-287, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2016, č. j. 45 C 241/2010-261, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 18. října 2010, č. j. sp. zn. 45 Cm 241/2010-16, uložil žalované (P. L.), aby do tří dnů od doručení směnečného platebního rozkazu zaplatila žalobci (D. M.) částku 2.139.902,- Kč s 6% úrokem od 21. července 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 7.133,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 85.880,- Kč za zaplacený soudní poplatek a 96.840,- Kč za právní zastoupení.
K námitkám žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. listopadu 2016, č. j. 45 Cm 241/2010-261, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a státu nepřiznal právo na náhradu nákladů námitkového řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 20. října 2017, č. j. 8 Cmo 40/2017-287, rozhodl tak, že výše označený rozsudek Krajského soudu v Plzni:
a) potvrdil ve výroku I. v části, kterou byl ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 2.139.902,- Kč s 6% úrokem od 21. července 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu v částce 7.133,- Kč a náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek 85.880,- Kč;
b) zrušil ve výroku I. v části, jíž byl ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci „za právní zastoupení“ částku 96.840,- Kč;
c) změnil ve výroku II. tak, že žalované uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 228.932,- Kč (první výrok).
Dále žalované uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 48.339,50 Kč (druhý výrok).
Přitom šlo v pořadí o druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první (rovněž vyhovující) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2012, č. j. 45 Cm 241/2010-91, ve znění usnesení ze dne 21. prosince 2012, č. j. 45 Cm 241/2010-101, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2015, č. j. 8 Cmo 329/2014-170, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalobce uzavřel se sestrou žalované M. M. (dále jen M. M.) dne 1. srpna 2006 smlouvu o půjčce, podle níž se zavázal poskytnout M. M. půjčku ve výši 1.400.000,- Kč vázanou účelově na nákup pozemků ve smlouvě označených. Smluvní strany se dohodly, že půjčka je úročena sazbou 16 % ročně a úroky běží ode dne odepsání zapůjčené částky z účtu věřitele do dne jeho připsání (vrácení) zpět na účet věřitele. Úroky jsou splatné měsíčně počínaje 1. září 2006. Pro případ, že by pohledávka nebyla řádně a včas zaplacena, smluvní strany sjednaly rovněž smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z nezaplacené částky (včetně smluvních úroků) do zaplacení. Splatnost jistiny byla stanovena datem 28. února 2007. Smlouva o půjčce obsahuje též dohodu o zajištění pohledávky z půjčky (blanko)směnkami, včetně podmínek pro plnění chybějících údajů směnečné sumy a data splatnosti. Dále jen „smlouva o půjčce“.
2) Dne 4. srpna 2006 uzavřeli žalobce a M. M. smlouvu o zřízení zástavního práva, a to k zajištění pohledávky žalobce za M. M. ze smlouvy o půjčce; předmětem zástavního práva byly pozemky, na jejichž koupi byla poskytnutá půjčka účelově vázána.
3) Dne 31. října 2006 uzavřely žalovaná (jako budoucí objednatel) a Ekonomické stavby s. r. o. (jako budoucí zhotovitel – dále jen „společnost E“), jednající žalobcem, smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 683/06. Strany smlouvy se zavázaly, že do 31. května 2007 uzavřou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu na části pozemků specifikovaných ve smlouvě o půjčce.
4) Dne 22. srpna 2008 uzavřeli žalobce, žalovaná a M. M. dohodu o převzetí dluhu, na základě které žalovaná převzala část dluhu M. M. ze smlouvy o půjčce, a to ve výši 700.000,- Kč „včetně příslušenství“. Od okamžiku účinnosti smlouvy „přechází“ na žalovanou povinnost plnit část pohledávky do výše 700.000,- Kč včetně příslušenství a sjednanou smluvní pokutou. Převzatá část dluhu ve výši 700.000,- Kč je úročena úrokovou sazbou 16 % ročně, úroky běží ode dne podpisu dohody do dne vrácení částky věřiteli; jistina je splatná dne 31. ledna 2009. Dohoda o převzetí dluhu současně předvídala, že žalovaná a M. M. uzavřou kupní smlouvu ohledně pozemku, který měl být oddělen od jednoho z pozemků dle smlouvy o půjčce, s tím, že úhradu kupní ceny si strany kupní smlouvy sjednaly formou převzetí části dluhu ze smlouvy o půjčce. Konečně dohoda o převzetí dluhu obsahovala ujednání o zajištění (převzaté) pohledávky dvěma (blanko)směnkami, včetně toho, za jakých podmínek a v jakém rozsahu může žalobce doplnit scházející údaje směnečné sumy a datum splatnosti (dohoda o vyplňovacím právu).
5) Dne 22. srpna 2008 vystavila žalovaná směnku, o jejímž zaplacení soud rozhodl směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“); sporná směnka je vystavena na směnečný peníz ve výši 2.139.902,- Kč, splatný 21. července 2010, na řad žalobce.
Na tomto základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o půjčce [a v ní obsažená dohoda o způsobu vyplnění (blankosměnek)], jakož i dohoda o převzetí dluhu jsou platné.
Žádná z těchto smluv – pokračoval odvolací soud − neobsahuje ujednání, která by v rozporu s požadavkem dobré víry znamenala k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran; přitom žalovaná (i M. M.) měly nepochybně možnost projednat změnu navrženého znění smluv. To platí též ve vztahu k ujednání o úroku a smluvní pokutě, když 16% úrok nelze považovat za lichevní a smluvní pokuta v dohodnuté sazbě 0,25 % denně z dlužné částky, která v konečné výši reaguje na délku prodlení, není nepřiměřená zajištěné pohledávce.
Konečně odvolací soud přitakal i závěru soudu prvního stupně o neurčitosti (neprojednatelnosti) kauzální námitky rozporu směnečné sumy s dohodou o vyplňovacím právu.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu, v němž byl ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti ohledně směnečného peníze 2.139.902,- Kč s 6% úrokem od 21. července 2010 do zaplacení, směnečné odměny 7.133,- Kč a náhrady nákladů řízení (za zaplacený soudní poplatek) 85.880,- Kč.
Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz v rozsahu nákladového výroku ohledně částky 96.840,- Kč (náhrada nákladů za právní zastoupení) zrušil a nově uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení (námitkového i prvostupňového) částku 228.932,- Kč.
Přitom v poměrech dané věci neshledal důvody pro postup podle ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., majíc za to, že odvolací soud posoudil její námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, jde-li o výhrady neplatnosti smlouvy o půjčce a dalších úkonů na ni navazujících (dohody o převzetí dluhu a o vyplňovacím právu směnečném), v rozporu s pravidly formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 562/2014 (jde o rozsudek ze dne 31. května 2016 uveřejněný pod číslem 105/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 105/2017“) a Ústavním soudem v usnesení ze dne 9. února 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, a v nálezu ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. III. ÚS 1293/16.
Dovolatelka − citujíc vybrané pasáže z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu – zdůrazňuje, že v poměrech dané věci jde „o zcela shodné okolnosti sjednání nejprve půjčky a následně i dohody o převzetí dluhu (z půjčky)“. Shodná byla rovněž ujednání o výši úroku (16 %), o výši smluvní pokuty pro případ nezaplacení (0,25 % z dlužné částky včetně úroků denně) a bylo sjednáno „zástavní právo na pozemek, na jehož koupi byla půjčka účelově sjednána“.
Podle dovolatelky i v jejím případě šlo zcela zjevně o zneužití práva majitelem směnky (žalobcem), ujednání obsažená ve smlouvě o půjčce a v dohodě o převzetí dluhu znamenala k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech, přičemž zmíněné smlouvy byly předloženy vyhotovené bez projednání jejich obsahu a bez možnosti tento obsah jakýmkoli způsobem měnit, respektive opravovat.
Proto dovolatelka setrvává na námitce absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce a na ní navazujících právních úkonů (dohody o převzetí dluhu a dohody o vyplňovacím právu směnečném).
Dále dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož se odvolací soud jejími odvolacími námitkami řádně nezaobíral a spokojil se pouze s konstatováními o tom, že se ztotožňuje s příslušnými závěry soudu prvního stupně. Takové odůvodnění rozhodnutí považuje za porušení ústavního práva na spravedlivý proces a v této souvislosti poukazuje na v dovolání označené nálezy Ústavního soudu.
Závěrem dovolatelka shrnuje, že shora popsaná ujednání představují tzv. „sofistikovaný soubor smluv“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16), který jednak představuje ze strany žalobce lichvu a jednak zcela jistě jako celek vykazuje znaky zneužívající klauzule podle §56 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud směnečný platební rozkaz zrušil v plném rozsahu a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalobce považuje dovolání za neprojednatelné, když v něm není vymezen důvod přípustnosti dovolání ani dovolací důvod.
Pro úplnost konstatuje, že napadené rozhodnutí se z hlediska právního posouzení neodchyluje ani od R 105/2017 a – jde-li o ujednání o smluvní pokutě – ani od závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 33 Odo 438/2005, sp. zn. 33 Odo 588/2003 a sp. zn. 33 Cdo 3611/2011. Současně upozorňuje, že dohoda o převzetí dluhu byla uzavřena zcela individuálně mezi jejími účastníky, přičemž žalovaná ani netvrdila, že by požadovala úpravu či změnu osoby o převzetí dluhu před jejím podpisem.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázek dovolatelkou otevřených, týkajících se (ne)platnosti smlouvy o půjčce a na tuto smlouvu navazující dohody o převzetí dluhu a dohody o vyplňovacím právu, ve vazbě na ustanovení §52 a násl. obč. zák.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §52 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření všech výše označených smluv, pro věc rozhodném) spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odstavec 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 3).
Podle ustanovení §55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu §56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Podle ustanovení §56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1).
Nejvyšší soud se řešením právních otázek, jež mu jsou dovoláním předestírány, zabýval již v rozsudku ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012, a v R 105/2017.
Závěry, k nimž Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v nyní projednávané věci), lze shrnout následovně:
1) Charakter spotřebitelské smlouvy má [vedle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo uzavřené mezi společností E a (tamními) objednateli] rovněž smlouva o půjčce (včetně směnečné smlouvy, jež je její součástí), neboť i žalobce měl při jejím uzavření postavení dodavatele ve smyslu ustanovení §52 odst. 2 obč. zák. Pro posouzení postavení žalobce coby dodavatele při uzavírání smlouvy o půjčce a směnečné smlouvy v ní obsažené totiž není významné pouze formální hledisko (tj. zejména označení žalobce ve smlouvě a skutečnost, že jde v případě žalobce a společnosti E o dva samostatné subjekty práva), ale je nutné zohlednit také skutečný účel žalobcova jednání, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, jež byly pro jeho učinění podstatné (určující). Z tohoto pohledu přitom nemůže být pochyb, že účelem uzavření smlouvy o půjčce nebylo uspokojování osobní potřeby (spotřeby) žalobce, ale naopak šlo o činnost, kterou žalobce (ve zjevné souvislosti s obchodními aktivitami společnosti E, v níž vykonává funkci jednatele) provádí opakovaně a za úplatu.
2) Na nezbytnost zabývat se (při posuzování oprávněnosti nároků uplatňovaných žalobcem vůči klientům společnosti E) „dvoudomým“ vystupováním žalobce, tedy tím, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami vystupuje jednak jako jednatel společnosti E, jednak jako fyzická osoba, pak upozornil již Ústavní soud v nálezu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11.
3) Jelikož posuzovaný smluvní vztah účastníků, založený smlouvou o půjčce (a směnečnou smlouvou, jež je její součástí) má spotřebitelský charakter a podléhá tudíž režimu ochrany spotřebitele, musí se soud zabývat (při posuzování důvodnosti žalobcova nároku na zaplacení vystavených zajišťovacích směnek) také tím, zda tato smluvní ujednání účastníků nevykazují znaky zneužívající klauzule podle §56 odst. 1 a 3 obč. zák. (tj. tím, zda smluvní ujednání účastníků v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).
Dále v usnesení ze dne 30. června 2015, sp. zn. 33 Cdo 1480/2015, se Nejvyšší soud přihlásil k závěru (obsaženému v rozsudku ze dne 10 dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000), podle něhož soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze smluvních stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.
Ústavní soud pak v poměrech (v podstatných znacích) srovnatelných s projednávanou věcí v nálezu sp. zn. III. ÚS 1293/16 uzavřel, že:
a) Tvrdila-li v řízení (tamní) stěžovatelka, že vedlejší účastník (D. M.) zneužil „směnečné přísnosti“, a v této souvislosti uplatnila konkrétní námitky, jež by současně bylo možno kvalifikovat jako tzv. námitky kauzální, bylo povinností obecných soudů se jimi zabývat. Zde je třeba podotknout, že v souzené věci sice šlo o smluvní vztah mezi fyzickými osobami, avšak postavení smluvních stran v něm bylo fakticky zcela odlišné, resp. nerovné. Předmětnou půjčku vedlejší účastník poskytl v přímé souvislosti s podnikatelskou činností společnosti E, ve které sám působil jako jednatel, kdy tato firma měla být dodavatelem rodinného domu na pozemku, na jehož zakoupení byla půjčka vedlejším účastníkem (účelově) poskytnuta, přičemž tuto činnost, při níž docházelo k opakovanému používání směnek, vedlejší účastník vykonával (dle všeho) častěji (srov. nález sp. zn. I. ÚS 563/11).
b) Z těchto důvodů bylo třeba zkoumat, zda vedlejší účastník nezneužil své právo na vyplnění směnečné sumy podle dohody obsažené ve smlouvě o půjčce, resp. zda směnka nebyla nástrojem k tomu, aby „kryla“ jednání vedlejšího účastníka contra bonos mores v rámci mimosměnečného vztahu. V tomto ohledu je třeba řádně projednat také stěžovatelčinu námitku nepřiměřenosti smluvní pokuty ve výši 0,25 % za každý den prodlení, která v kombinaci se smluvním úrokem 16 % p. a. měla představovat úrok v celkové výši 107,25 % z půjčené částky ročně.
c) Konkrétně v daném případě je přitom otázkou, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit, neboť jde-li o funkci zajišťovací, nutno vzít v úvahu, že pohledávka (…) byla zajištěna také zástavním právem, kdy včasné zaplacení garantoval jednak dosti vysoký smluvní úrok, jednak možnost realizace zástavního práva. Není ani zřejmé, že by měla smluvní pokuta plnit funkci „paušalizované“ náhrady škody, zvláště pak za situace, kdy se zapůjčená částka již tak zhodnocovala v důsledku skutečně „nadstandardního“ 16% úročení. Jinak řečeno, otázkou je, zda účelem daného ujednání nebylo především profitovat na těch, kteří s vidinou možnosti pořídit si bydlení ve vlastním rodinném domě od společnosti E, aniž by měli alespoň hotovost na koupi pozemku, přistoupí na zcela nevýhodné podmínky stanovené vedlejším účastníkem a následně se ocitnou v prodlení (…).
Za stavu, kdy se odvolací soud v poměrech dané věci nezabýval (pro účely posouzení žalovanou uplatněných námitek neplatnosti smlouvy o půjčce a ujednání na tuto smlouvu navazujících, popř. s ní souvisejících) tím, zda „dvoudomé“ vystupování žalobce (rozuměj právní úkony žalobce a společnosti E ve vztahu k M. M., respektive k žalované, která převzala část dluhu M. M. ze smlouvy o půjčce, dohodla si ohledně převzaté části dluhu úrok ve výši 16 % ročně, smluvní pokutu ve výši 0,25 % za každý den prodlení a dluh zajistila směnkou) ve svém souhrnu nevykazuje znaky zneužívající klauzule podle ustanovení §56 odst. 1 a 3 obč. zák., nýbrž pouze izolovaně hodnotil jednotlivá ujednání obsažená v těchto smlouvách (a obsah smlouvy o budoucí smlouvě o dílo zcela pominul)], zůstalo jeho právní posouzení věci z pohledu shora citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neúplné (a tudíž i nesprávné).
K tomu srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 402/2018.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem soudu prvního stupně, aby znovu posoudil otázku (ne)platnosti smlouvy o půjčce a právních úkonů na ni navazujících (respektive s touto smlouvou souvisejících) [tj. smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, dohody o převzetí dluhu, včetně dohody o vyplňovacím právu], a to s ohledem k (právně významným) okolnostem, za nichž byly zmíněné právní úkony učiněny.
Přitom nepřehlédne, že obsah námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu umožňuje, aby jejich důvodnost soud zkoumal i z hlediska, byť jen částečné neplatnosti sporných právních úkonů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 3. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu