ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3611.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 3611/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně unimatic europe s. r. o. se sídlem v Praze 8, Kyselova 1185/2, identifikační číslo 285 01 411, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, proti žalovanému Mgr. RNDr. Z. Š. , zastoupenému JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, o zaplacení 270.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 177/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. února 2011, č. j. 8 Co 2247/2010-318, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. února 2011, č. j. 8 Co 2247/2010-318, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, která podle usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. ledna 2011, č. j. 8 Co 2247/2010-315, nastoupila v průběhu řízení na místo původně žalující V. Š., se po žalovaném domáhala zaplacení 270.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje smluvní pokutu sjednanou ve „Smlouvě o zajištění připojení nemovitostí vlastníků k inženýrským sítím“ ze dne 28. 11. 2005 pro případ, že žalovaný včas nezajistí vybavení pozemku parc. č. 3136/86 v katastrálním území Č. B. ve smlouvě specifikovanými kolaudovanými inženýrskými sítěmi.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. června 2010, č. j. 25 C 177/2009-271, zamítl žalobu o zaplacení 270.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. února 2011, č. j. 8 Co 2247/2010-318, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 28. 11. 2005 uzavřeli V. Š. (vlastník jednoho z pozemků) a žalovaný (investor) „Smlouvu o zajištění připojení nemovitostí vlastníků k inženýrským sítím“, v níž se žalovaný zavázal za sjednanou cenu vybavit do 31. 12. 2006 pozemek ve vlastnictví V. Š. parc. č. 3136/86 v katastrálním území Č. B., v lokalitě „M. t.“ kolaudovanými inženýrskými sítěmi; podle čl. I. odst. 1 ve spojení s čl. I. odst. 3 smlouvy se vybavením inženýrskými sítěmi rozumí jejich výstavba včetně vybudování přípojek pro splaškovou a dešťovou kanalizaci, vodu, elektrickou energii a plyn na hranicích pozemků jednotlivých vlastníků pozemků v lokalitě „M. t.“ tak, aby měli možnost připojit se k inženýrským sítím a napojit jednotlivé pozemky na komunikaci a veřejné osvětlení, a zajištění provozovatelů těchto sítí. V článku II. odst. 1 písm. c) smlouvy se žalovaný zavázal nepřekročit celkovou hodnotu „ZTV Rožnov“ zhotovenou nákladem vlastníků 480,- Kč/ m2 včetně DPH, tj. 274.560,- Kč. V článku III. smlouvy se vlastníci pozemků zavázali spolufinancovat výstavbu „ZTV Rožnov“ (odst. 1) a zaplatit investorovi odměnu ve výši 4,- Kč za m2 pozemku ve svém vlastnictví (odst. 2) s tím, že závazky a práva k investorovi nejsou jejich společnými závazky a právy, nýbrž individuálními, jejichž výše se odvozuje od výměry pozemku, který má ten který vlastník ve vlastnictví a celkové výměry všech pozemků určených k zastavění v lokalitě „M. t.“. (odst. 4). V článku VI. odst. 3 písm. a) smlouvy si smluvní strany sjednaly pro případ prodlení investora se splněním povinností (vybudováním jednotlivých inženýrských sítí) smluvní pokutu ve výši 500,- Kč za každý den prodlení u každé z povinností zvlášť.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva včetně ujednání o smluvní pokutě je (absolutně) neplatná podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť „postrádá vnitřní logiku, souvztažnost a uspořádanost, některá její ustanovení jsou nesrozumitelná a neurčitá.
Odvolací soud se zabýval výlučně posouzením platnosti ujednání o smluvní pokutě; toto ujednání posoudil jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy s odůvodněním, že výše smluvní pokuty je nepřiměřená zajišťované povinnosti žalovaného. Smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a V. Š. konfrontoval se smlouvou, kterou žalovaný uzavřel s manžely D., vlastníky dalšího z pozemků v lokalitě „M. t.“, a jež byla předmětem sporu vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 216/2008. Dovodil, že nyní posuzovaná smlouva se od smluv uzavíraných v souvislosti s I. etapou výstavby rodinných domů v lokalitě „M. t.“ liší. Protože neobsahuje vysvětlení, co lze rozumět „Výstavbou ZTP Rožnov“ a není v ní uveden údaj o celkové výměře lokality „M. t.“, nelze vycházet při výpočtu smluvní pokuty z její moderace vyjádřené v článku III, bodu 4 smlouvy. Smluvní pokuta se tak nepohybuje v řádech stokorun, jak tomu bylo u (totožných) smluv uzavřených s ostatními vlastníky pozemků v lokalitě. Již po třech měsících prodlení žalovaného dosáhla smluvní pokuta hodnotu jeho odměny (572 m2 vynásobeno částkou 480,- Kč/m2, tj. 274.560,- Kč) a roční výše smluvní pokuty by představovala čtyřnásobek plnění, které vlastnice pozemku žalovanému poskytla. Protože odvolací soud posoudil smluvní pokutu jako nepřiměřeně vysokou, platností celé smlouvy se již pro nadbytečnost nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro nepřiměřenost sjednané sankce. Má za to, že odvolací soud nepřípadně srovnával daný případ s jinými, kdy smlouvy byly uzavřeny za jiných podmínek. Dovolatelka je přesvědčena, že v případě správnosti úvah odvolacího soudu by smluvní pokuta neplnila svůj sankční charakter a nemotivovala by žalovaného k včasnému splnění jeho smluvních povinností. Připomíná, že text smlouvy koncipoval sám žalovaný, který vůči původní žalobkyni coby spotřebiteli vystupoval v pozici dodavatele (podnikatele), a bylo proto namístě věc poměřovat ustanovením §55 odst. 3 obč. zák. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Žalobkyně totiž formuluje právní otázku, kterou považuje za zásadně právně významnou tak, jakoby smlouva, kterou uzavřel s V. Š., byla smlouvou o dílo a jakoby z provedených důkazů vyplynulo, že jde o smlouvu spotřebitelskou. Tak tomu však v posuzovaném případě není, neboť smlouva neobsahuje podstatné náležitosti podle §631 a násl. obč. zák. Jedná se o smlouvu inominátní. Žalovaný je přesvědčen, že z jeho vystupování v průběhu uzavírání a plnění smlouvy, ani z průběhu řízení nebylo možno dovodit, že by vystupoval v postavení podnikatele. Aplikace §55 odst. 3 obč. zák. tak v případě posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě nepřichází v úvahu.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.); ten je dán tím, že odvolací soud posoudil otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy jinak, než je řešena v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně odvolacímu soudu vytkla nesprávnost závěru, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě ze dne 28. 11. 2005 je podle §39 obč. zák. neplatné, protože smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřená výši.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle §544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008), v nichž mimo jiné přijal a odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty. Konstatoval, že opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Odvolací soud v intencích tohoto výkladu nerozhodl. Vycházeje ze zjištění, že smluvními stranami sjednaná sankce (smluvní pokuta) v denní výši 500,- Kč se vázala ke každé povinnosti žalovaného zvlášť, sice správně dovodil, že nesplnil-li žalovaný včas současně všech šest svých (smluvní pokutou zajištěných) povinností, čítala denní smluvní pokuta 3.000,- Kč, na nepřiměřenost smluvní pokuty však nesprávně usuzoval z její celkové výše. Pouze částku 270.000,- Kč, která představuje sankci za prodlení žalovaného se splněním jeho šesti smluvních povinností od 1. 1. 2007 do 31. 3. 2007, konfrontoval s „hodnotou“ jeho závazku (V. Š. se zavázala zaplatit žalovanému za přivedení zkolaudovaných inženýrských sítí na hranici jejího pozemku ve lhůtě do 31. 12. 2006 částku 274.560,- Kč) a své úvahy podpořil výpočtem roční výše smluvní pokuty (1,095.000,- Kč) s tím, že by zcela nepřípustně představovala čtyřnásobek plnění, které V. Š. žalovanému za jeho plnění poskytla. Denní sazbu smluvní pokuty však korektivem dobrých mravů nepoměřoval, resp. nezabýval se otázkou, zda smluvní pokuta ve výši 500,- Kč za každý den prodlení u každé z jí zajištěných povinností (tj. povinnosti zajistit tu kterou z konkretizovaných inženýrských sítí) je přiměřená zajišťované povinnosti i újmě majitele domu, který ho díky prodlení s připojením k sítím nemohl dokončit, popř. využívat k bydlení.
Protože odvolací soud řešil otázku přiměřenosti smluvní pokuty, která je významná pro posouzení platnosti sankčního smluvního ujednání, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, je jeho rozhodnutí zásadně právně významným a dovolání přípustným; Nejvyššímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243 odst. 3 o. s. ř.). Za této situace pak považoval za předčasné zabývat se věcí z pohledu dovolací námitky podřaditelné dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.; k okolnostem vystihujícím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., které byly v dovolání namítány, se v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ nepřihlíží.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu