ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3368.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3368/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) M. M. a b) M. M. , zastoupených JUDr. Danielem Šplíchalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křemencová 8, proti žalované Ing. D. R. , o zaplacení částky 327.600,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 177/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2008, č. j. 13 Co 514/2007-56, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2008, č. j. 13 Co 514/2007-56, v části výroku, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. května 2007, č. j. 21 C 177/2006-37, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 327.600,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. května 2007, č. j. 21 C 177/2006-37, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 336.650,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobci (žalobkyně v rozsahu 31/108 a žalobce v rozsahu 27/108) jsou podílovými spoluvlastníky domu čp. 965 v Praze 1; další spoluvlastníci - manželé J. a V. B. mají ve společném jmění manželů podíl ve výši 25/54. Dne 29. 10. 1992 uzavřeli žalobkyně (tehdy jako podílová spoluvlastnice v rozsahu 58/108) a T. H. (jako podílový spoluvlastník v rozsahu 50/108) v postavení pronajímatelů a žalovaná jako nájemkyně smlouvu o nájmu nebytových prostor - prodejny, skladových prostor a hygienického zařízení v přízemí domu na adrese P. (bod II. smlouvy), na dobu od 1. 10. 1992 do 31. 12. 2002; souhlas s uzavřením smlouvy byl udělen 19. 10. 1992. Dodatkem ze dne 1. 5. 1997 bylo nově stanoveno měsíční nájemné částkou 29.310,- Kč (z toho částka 15.740,- Kč měla být placena k rukám žalobkyně a částka 13.570,- Kč k rukám T. H.), byl dohodnut způsob navyšování nájemného v důsledku inflace a byla sjednána smluvní pokuta 300,- Kč denně pro případ prodlení se zaplacením nájemného nebo jeho části. Nájemní vztah byl ukončen uplynutím sjednané doby, přičemž žalovaná zaplatila jen část posledního nájemného a žalobcům tak dluží 9.050,- Kč. Podle tzv. inflační doložky měla v roce 2002 platit žalobcům měsíčně částku 18.105,- Kč, přičemž za měsíc prosinec 2002 uhradila jen 9.055,- Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že nájemní smlouva ze dne 29. 10. 1992, včetně dodatku ze dne 1. 5. 1997, je platná, a pro žalovanou z toho plyne povinnost uhradit žalobcům dlužnou část nájemného ve výši 9.050,- Kč a smluvní pokutu za 1.092 dnů prodlení ve výši 327.600,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2008, č. j. 13 Co 514/2007-56, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v rozsahu částky 327.600,- Kč žalobu zamítl, ohledně částky 9.050,- Kč jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ujednání o smluvní pokutě shledal neplatným podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Jestliže zůstala neuhrazena jen část nájemného, pak smluvní pokuta ve výši 300,- Kč denně představuje 3,314 % dlužného nájemného, a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 438/2005, 33 Odo 447/2005, 33 Odo 810/2006 a 29 Cdo 1583/2000, je ujednání o ní neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
V dovolání směřujícímu vůči měnícímu výroku o věci samé ohledně částky 327.600,- Kč žalobci (dále též „dovolatelé“) odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci. Nejsou srozuměni se závěrem, že smluvní pokuta ve výši 300,- Kč denně za porušení povinnosti zaplatit včas měsíční nájemné je nepřiměřená, odporuje dobrým mravům a z tohoto důvodu je neplatná. Argumentují tím, že k dohodě o změně výše nájemného a o smluvní pokutě došlo dodatkem ke smlouvě ze dne 1. 5. 1997; nová výše nájemného byla určena částkou 29.310,- Kč měsíčně. Připomínají, že příčinou ujednání o smluvní pokutě bylo předchozí porušování povinnosti platit nájemné řádně a včas žalovanou. Při zohlednění výše měsíčního nájemného nemůže být správný závěr, že smluvní pokuta ve výši 300,- Kč denně je nepřiměřená a tudíž neplatná. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, mají zato, že s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla smluvní pokuta sjednána, jakož i významu a výši zajišťované povinnosti, je nutno ujednání o smluvní pokutě považovat za platné. S tímto odůvodněním navrhli zrušení dovoláním napadené části rozsudku a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalobci nenamítají, že řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej obsahově vymezili.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. žalobci brojí proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro nepřiměřenost.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle §544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
V posuzované věci odvolací soud dovodil, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 300,- Kč denně sankcionující neplnění povinnosti včas a řádně platit měsíční nájemné ve výši 29.310,- Kč je neplatným ujednáním, neboť odporuje dobrým mravům.
Normy občanského práva jsou podle výslovné úpravy §2 odst. 3 obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má své meze a nemůže se dostat - pod sankcí absolutní neplatnosti - do rozporu se zákonem (§39 obč. zák.).
Aby byl právní úkon podle §39 obč. zák. považován za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.
Nelze přehlédnout, že na rozdíl od obchodněprávních vztahů (§1 odst. 1 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“), kde je zakotveno moderační právo soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta (§301 obch. zák.), v oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno není; ujednání o smluvní pokutě lze podle §39 obč. zák. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující).
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v ustanovení §544 až §558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.
Dodatkem k nájemní smlouvě ze dne 1. 5. 1997 byla účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 300,- Kč za každý den prodlení se zaplacením nájemného nebo jeho části (čl. II bod 3. dodatku). Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty (promítající se v posuzované věci do posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu §39 občanského zákoníku) závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání smluvní pokuty vedly (opakované prodlení žalované s placení nájemného v letech 1994 až 1996), a na významu a hodnotě zajišťované povinnosti; tento závěr musí vycházet z okolností vztažených k okamžiku uzavření dohody o smluvní pokutě. S přihlédnutím k výši měsíčního nájemného 29.310,- Kč, platného od 1. 5. 1997, splňuje smluvní pokuta svůj účel spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. května 2006, sp. zn. 33 Odo 1427/2005). Na platnost ujednání nemá s ohledem na obsah čl II. bodu 3 dodatku smlouvy vliv, že neuhrazena zůstala jen část nájemného. Ujednání o smluvní pokutě tak není neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Sluší se podotknout, že dovolací soud ve svých rozhodnutích již vícekrát dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100% zajištěné pohledávky ročně lze - právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu - považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, a ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, rozsudek ze dne 26. ledna 1999 sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod R 6/2000). K otázce přiměřenosti se Nejvyšší soud vyjádřil i rozsudku ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, v němž přijal a odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.
Dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl žalobci uplatněn důvodně, a dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu