ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.130.2018.1
MSPH 60 INS 628/2011
60 ICm 1653/2011
sp. zn. 29 ICdo 130/2018-406
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce CYBE CZ s. r. o., v likvidaci , se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1307/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27168174, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, PSČ 160 00, proti žalovanému JUDr. Josefu Cupkovi , se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, PSČ 120 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka SALEZA, a. s., zastoupenému Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 60 ICm 1653/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SALEZA, a. s. , se sídlem v Praze 9, K Žižkovu 851, PSČ 190 93, identifikační číslo osoby 47116307, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2018, č. j. 60 ICm 1653/2011, 103 VSPH 504/2017-373 (MSPH 60 INS 628/2011), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2018, č. j. 60 ICm 1653/2011, 103 VSPH 504/2017-373 (MSPH 60 INS 628/2011), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. května 2017, č. j. 60 ICm 1653/2011-327, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (CYBE CZ s. r. o., v likvidaci) domáhal vůči žalovanému (JUDr. Josefu Cupkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka SALEZA, a. s.) určení pravosti (dílčích) pohledávek žalobce za dlužníkem, a to pohledávky č. 15 ve výši 105 574 468,55 Kč, č. 16 ve výši 35 457 500 Kč a č. 17 ve výši 3 697 564,85 Kč, uplatněných v předmětném insolvenčním řízení přihláškou s pořadovým číslem P-1861 (bod I. výroku), a současně uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1/ Dne 13. září 2004 uzavřel věřitel s dlužníkem smlouvu o provozních službách, jejímž předmětem bylo zavedení a provozování Centrálního loterijního systému s interaktivními videoloterijními terminály. Dle článku VIII bodu 2) smlouvy o provozních službách se strany mohou vzájemně dohodnout na prodloužení doby trvání této smlouvy o dvě další období po pěti letech, na maximální dobu trvání dvaceti let.
2/ Dne 17. ledna 2011 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. Usnesením ze dne 29. března 2011, č. j. MSPH 60 INS 628/2011-A-153, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka. Usnesením ze dne 30. května 2011, č. j. MSPH 60 INS 628/2011-B-244, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
3/ Dne 28. dubna 2011 uplatnil žalobce přihláškou pohledávky, zveřejněnou pod pořadovým číslem P-1861, celkem 17 dílčích pohledávek, z nichž dílčí pohledávky č. 15, č. 16 a č. 17 představují náhradu škody, konkrétně ušlý zisk z důvodu odstoupení insolvenčního správce od smlouvy o provozních službách. Dílčí pohledávky č. 15, č. 16 a č. 17 byly uplatněny jako nepodřízené, peněžité a podmíněné, bez údaje o jejich splatnosti.
4/ K bližšímu odůvodnění dílčích pohledávek č. 15, č. 16 a č. 17 věřitel v přihlášce odkázal na obsah přílohy č. 30 přiložené k přihlášce pohledávek.
5/ Na přezkumném jednání konaném dne 26. května 2011 insolvenční správce a dlužník popřeli dílčí pohledávky č. 15, č. 16 a č. 17 uplatněné přihláškou s pořadovým č. P-1861 co do pravosti. Jako důvod popření uvedli neprokázání právního důvodu těchto dílčích pohledávek.
Na tomto základě insolvenční soud – s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 145/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 136/2013, a na usnesení ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 55/2014, které jsou, stejně jako dále uvedená rozhodnutí, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – nejprve shledal, že přihláška sporných pohledávek je projednatelná. Odkaz žalobce (ve vylíčení rozhodujících skutečností) na přílohu č. 30 k přihlášce pohledávek vyhovuje požadavkům formulovaným v judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž se musí jednat o odkaz výslovně obsahující informaci, že uvedená příloha obsahuje odůvodnění pohledávky.
Insolvenční soud dále provedl důkazy k posouzení pravosti sporných pohledávek a po jejich vyhodnocení uzavřel, že nebyl prokázán základ nároku ani u jedné ze sporných dílčích pohledávek. Proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se žaloba zamítá pro předčasnost (první výrok), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje z §7, §173 odst. 4, §174 odst. 2, §176 a §188 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z §9 a §21 odst. 1 písm. e/ vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném od 31. března 2011 do 31. prosince 2013, a poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1072/2010 – na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že přihláška pohledávek je neprojednatelná, neboť neobsahuje základní tvrzení k jednotlivým pohledávkám, z nichž by bylo možné dovodit důvod jejich existence.
Podle odvolacího soudu povinnost vylíčit rozhodné skutečnosti, o něž věřitel opírá vznik, respektive existenci pohledávky (§192 insolvenčního zákona), nelze nahradit pouhým odkazem na přílohy přihlášky, jež se nezveřejňují v insolvenčním rejstříku. Přihlášeným věřitelům by tak bylo znemožněno využít jejich popěrného práva při přezkumném jednání. Připuštěním možnosti přihlášených věřitelů nahlédnout do přílohy č. 30 k přihlášce pohledávek u insolvenčního soudu by se obcházel smysl a cíl insolvenčního rejstříku.
Dále se odvolací soud vyjádřil k rozsudkům Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, sp. zn. 29 Cdo 145/2010 a sp. zn. 29 Cdo 136/2013, s tím, že tato rozhodnutí nelze na daný případ aplikovat. První dvě se týkají posouzení přihlášky pohledávek za účinnosti zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, kdy konkursní řízení nebylo postaveno na principu informovanosti veřejnosti prostřednictvím insolvenčního rejstříku; a poslední z označených rozhodnutí se týkalo přihlášky pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení v době, kdy dle §192 insolvenčního zákona, účinného do 30. března 2011, měli právo popírat přihlášené pohledávky pouze dlužník a insolvenční správce (nikoliv věřitelé). Z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 55/2014, odvolací soud akcentuje závěr, podle něhož se důvodem vzniku popřené pohledávky rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, nikoliv její (pouhá) právní kvalifikace, přičemž skutkové okolnosti musí být vylíčeny tak, aby byla umožněna jednoznačná individualizace daného nároku. Z toho odvolací soud dovozuje, že pro přezkoumatelnost přihlášky pohledávky je podstatné vylíčení skutkových okolností, nikoliv právní kvalifikace pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že odmítl jeho judikaturu, podle které může být vylíčení skutečností odůvodňující přihlášenou pohledávku do insolvenčního řízení provedeno nejen v samotné přihlášce pohledávky, ale i odkazem na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce pohledávky jako přílohu. Jako příklad ustálené judikatury, od níž se měl odvolací soud odchýlit, cituje dovolatel shora zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, sp. zn. 29 Cdo 145/2010, sp. zn. 29 Cdo 136/2013 a sen. zn. 29 ICdo 55/2014.
Nadto dovolatel namítá, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s §174 a §176 insolvenčního zákona, podle nichž byla přihláška pohledávek zpracována, když obsahovala náležitosti požadované těmito ustanoveními, a to včetně stručného důvodu vzniku sporných pohledávek. Dovolatel zdůrazňuje, že k přihlášce připojil přílohu č. 30, v níž ohledně sporných pohledávek podrobně rozvedl další okolnosti důvodu vzniku těchto pohledávek a výpočet jejich výše. Dovolatel objasňuje, že byl nucen připojit k přihlášce přílohu, neboť další okolnosti vzniku pohledávky byly natolik obsáhlé, že je nebylo možné uvést přímo do (tehdy používaného) formuláře přihlášky pohledávky z důvodu omezenosti jeho popisných polí. Tento postup považuje za souladný s pokynem uvedeným na samotném formuláři přihlášky pohledávky, který uvádí, že v případě nedostatku místa má být použit volný papír, který má být označen číslem a vložen k přihlášce jako příloha. Nadto dovolatel podotýká, že v případě potřeby byl podle §12 vyhlášky č. 311/2007 Sb., každý z věřitelů oprávněn nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven, tj. do přihlášky i její přílohy č. 30, a tedy nikdo z věřitelů nebyl znevýhodněn či diskriminován.
Žalovaný ve vyjádření uvádí, že považoval přihlášku předmětných pohledávek za projednatelnou, nicméně akceptuje závěr odvolacího soudu. V návaznosti na rozhodnutí odvolacího soudu proto zaslal žalobci výzvu k opravě a doplnění přihlášky.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud úvodem uvádí, že právní posouzení věci odvolacím soudem je zjevně nesprávné již proto, že ten své závěry budoval na výkladu ustanovení §192 a násl. insolvenčního zákona ve znění účinném od 31. března 2011, tedy ve znění zákona č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. odstavec 42. dovoláním napadeného rozhodnutí). Tento úsudek odvolacího soudu v dotčeném ohledu ignoruje dikci článku II bodu 1. přechodných ustanovení k zákonu č. 69/2011 Sb. a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k tomuto přechodnému ustanovení přestavovanou především usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněným pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 113/2012“). Z tohoto rozhodnutí se ve vazbě na skutečnost, že úpadek dlužníka byl zjištěn před 31. březnem 2011 (29. března 2011), podává, že pro přezkoumání pohledávek přihlášených do předmětného insolvenčního řízení je i v situaci, kdy šlo o pohledávky přihlášené v době od 31. března 2011 (v dané věci 28. dubna 2011) a po tomto datu přezkoumané (26. května 2011) rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. března 2011. O případném popření pohledávky jiného věřitele přihlášeným věřitelem v tomto insolvenčním řízení by ve shodě se závěry obsaženými v R 113/2012 platilo, že takové popření má tytéž účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce a uplatní se na ně ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011. Argumentace odvolacího soudu promítnutá v odstavci 42. jeho rozsudku je již proto právně bezcenná.
Dále uvedená ustanovení insolvenčního zákona a vyhlášky č. 311/2007 Sb. jsou z výše rozebraných příčin citována ve znění účinném do 30. března 2011, pro posouzení dovoláním předestřených právních otázek rozhodném.
Podle §174 odst. 2 insolvenčního zákona musí přihláška pohledávky kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.
Podle §176 insolvenčního zákona za správnost údajů uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel. Přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.
Podle §12 vyhlášky č. 311/2007 Sb., insolvenční správce poté, co sestaví seznam přihlášených pohledávek, oznámí insolvenčnímu soudu, kdy a kde mohou účastníci nahlížet do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven (odstavec 1). Nahlížení probíhá pod dozorem insolvenčního správce nebo jím pověřené osoby (odstavec 2). O nahlédnutí pořídí insolvenční správce nebo jím pověřená osoba záznam, v němž uvede zejména, kdo do seznamu přihlášených pohledávek nebo do dokladů, na jejichž základě byl sestaven, nahlédl, a zároveň i časový údaj o délce nahlížení; záznam opatří datem a svým podpisem. Záznam podepíše též ten, kdo nahlédl. Tento záznam uloží insolvenční správce do spisu, který ve věci vede (odstavec 3).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k dovoláním otevřené problematice se podává, že:
Důvodem vzniku popřené pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnost, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce.
K tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014. Ze závěrů tam zformulovaných Nejvyšší soud ustáleně vychází [srov. i důvody usnesení ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněného pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 155/2018“), a rozsudek ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 21/2016].
Nehledě k tomu, že odvolací soud argumentaci oponující závěrům obsaženým v jím rozebíraných rozhodnutích Nejvyššího soudu založil (též) na mylném přesvědčení o jiném rozhodném znění insolvenčního zákona, budiž dodáno, že závěr, že „vylíčení skutkových okolností o vzniku pohledávky může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce“, Nejvyšší soud opakovaně uplatnil i v poměrech insolvenčního zákona ve znění účinném od 31. března 2011 (srov. např. R 155/2018).
Dlužno dodat, že stejné závěry – oproti mínění odvolacího soudu – plynou i z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 55/2014, neboť i v něm se Nejvyšší soud výslovně přihlašuje k výkladu, podle něhož vylíčení skutkových okolností o vzniku pohledávky „může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce“.
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tak plyne, že je možné, aby skutkové okolnosti o vzniku pohledávky (srov. §174 odst. 2 insolvenčního zákona) byly zprostředkovaně vylíčeny i tím, že věřitel v přihlášce pohledávky výslovně odkáže na listinu, kterou připojí k přihlášce jako přílohu. Pakliže tato příloha obsahuje údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), coby důvod vzniku dané pohledávky, lze mít přihlášku pohledávky (v tomto směru) za projednatelnou, tj. způsobilou řádného přezkumu.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že přihláška žalobce neobsahuje základní tvrzení k jednotlivým pohledávkám, z nichž by bylo možné dovodit důvod jejich existence, jen na základě (nesprávného) přesvědčení, že vylíčení rozhodných skutečností ohledně důvodu vzniku pohledávky nelze nahradit odkazem na přílohy přihlášky, pak se tímto odchýlil od shora shrnuté judikatury Nejvyššího soudu.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že přihlášení věřitelé, jakožto účastníci insolvenčního řízení (§14 odst. 1 insolvenčního zákona), mají v souladu s §12 vyhlášky č. 311/2007 Sb. možnost nahlížet do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven – tj. přihlášky pohledávek a jejich přílohy. Není tedy správný závěr, že v důsledku toho, že se přílohy přihlášek nezveřejňují v insolvenčním rejstříku, je přihlášeným věřitelům znemožněno využít svého popěrného práva při přezkumném jednání.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v řešení dovoláním otevřené otázky neobstojí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu