ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.56.2014.1
KSPL 56 INS 21934/2011
156 ICm 3019/2013
sp. zn. 29 ICdo 56/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ferona, a. s. , se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, PSČ 111 82, identifikační číslo osoby 26440181, zastoupeného JUDr. Alenou Jarešovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Polygrafická 262/3, PSČ 108 00 proti žalovanému D. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, PSČ 602 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 156 ICm 3019/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Ing. K. Ch. , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS 21934/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2014, č. j. 156 ICm 3019/2013, 104 VSPH 101/2014-69 (KSPL 56 INS 21934/2011), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2014, č. j. 156 ICm 3019/2013, 104 VSPH 101/2014-69 (KSPL 56 INS 21934/2011), a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 156 ICm 3019/2013-41, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 156 ICm 3019/2013-41, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) určil, že popření pohledávky žalovaného (D. K.), přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka (Ing. K. Ch.) v celkové výši 9.652.351 Kč, bylo učiněno po právu s tím, že „celková výše pohledávky činí 0 Kč“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel insolvenční soud zejména ze zjištění, podle kterého žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil (jako vykonatelnou a zajištěnou) pohledávku v celkové výši 9.652.351 Kč, sestávající jednak „z jistiny“ ve výši 4.871.202 Kč, kterou měla tvořit „dlužná částka“ 4.663.788 Kč, směnečná odměna 15.546 Kč a náklady řízení ve výši 191.868 Kč, jednak z příslušenství, jež představuje 6% úrok z prodlení za dobu od 11. února 1995 do 7. března 2012, vyčíslený na částku 4.781.149 Kč. Jako důvod vzniku přihlašované pohledávky přitom žalovaný v bodu 12 přihlášky uvedl, že jde o „nezaplacený dluh ze smlouvy o úvěru“, přičemž v kolonce určené pro vylíčení „dalších okolností“ (bod 13 přihlášky) žalovaný dále odkázal na směnečný platební rozkaz vydaný bývalým Krajským obchodním soudem v Praze dne 27. září 1995, sp. zn. Sm 734/95, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 16 Nc 5638/2005-22, jímž byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky přiznané označeným směnečným platebním rozkazem.
Odkazuje na ustanovení §174 odst. 2, §176, §188 odst. 2, §198 odst. 2 a §200 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) pak insolvenční soud nejprve v obecné rovině zdůraznil, že podání přihlášky pohledávky u insolvenčního soudu má obdobně jako podání žaloby „povahu uplatnění práva“, zákon proto upravuje obdobně rovněž obsahové náležitosti přihlášky, včetně postupu, „jak odstranit její nedostatky“. Důvody, pro které soud může odmítnout žalobu, se tak „do jisté míry překrývají s těmi, pro něž se k přihlášce pohledávky nepřihlíží“. Přihláška pohledávky přitom musí obsahovat skutečnosti, jež pohledávku individualizují tak, aby nebyla zaměnitelná s pohledávkou jinou, s tím, že kvalita přihlášky pohledávky předurčuje také kvalitu jejího přezkumu, resp. jejího popření insolvenčním správcem.
V poměrech dané věci, pokračoval insolvenční soud, je z obsahu podané přihlášky zřejmé, že žalovaný nepostupoval při přihlašování své pohledávky „správně“, když jako důvod vzniku v insolvenčním řízení uplatňované pohledávky sice jednoznačně uvedl smlouvu o úvěru, z přihlášky však již neplyne, v jaké výši měl být podle této smlouvy úvěr dlužníku poskytnut, jaká částka měla být dlužníkem dosud zaplacena a ani to, kdy se přihlášená pohledávka stala vykonatelnou. Žalovaný v přihlášce pouze odkázal na listiny vztahující se ke směnce, tedy k pohledávce, kterou žalovaný do insolvenčního řízení nepřihlásil. Prostřednictvím těchto listin, jež o dluhu ze smlouvy o úvěru nic nevypovídají, proto nemohl žalovaný přihlášenou pohledávku „specifikovat a její existenci prokázat“. Ostatně, i kdyby se tak stalo a pohledávka ze smlouvy o úvěru skutečně existovala, šlo by – se zřetelem k datu její splatnosti – o pohledávku již promlčenou.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 1. dubna 2014, č. j. 156 ICm 3019/2013, 104 VSPH 101/2014-69 (KSPL 56 INS 21934/2011), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – ve shodě s insolvenčním soudem – především neměl žádné pochybnosti o tom, že důvodem přihlášené pohledávky byl v posuzovaném případě nárok z titulu vrácení finančních prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy. Tomuto závěru ostatně odpovídá i další skutkové tvrzení obsažené v přihlášce, týkající se zajištění přihlášené pohledávky smlouvou o zřízení zástavního práva. Jestliže soudy neměly v poměrech dané věci žádné pochybnosti „o uplatňovaném právu“, nebyl zde dán ani důvod k postupu podle ustanovení §188 insolvenčního zákona.
Přihlášenou pohledávku nelze podle odvolacího soudu považovat ani za vykonatelnou, neboť v přihlášce nebylo tvrzeno (ani v řízení prokázáno), že žalovaný disponuje pravomocným soudním rozhodnutím (popř. rozhodčím nálezem), kterým by bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení dluhu vyplývajícího z úvěrové smlouvy. Jestliže žalovaný dovozoval vykonatelnost uplatněné pohledávky odkazem na směnečný platební rozkaz, tedy na rozhodnutí vydané na základě směnky vystavené dlužníkem, jde „o zcela jiný právní titul, který vykonatelnost nároku popsaného v kolonce č. 12 neosvědčuje“.
Odvolací soud konečně přisvědčil rovněž závěru insolvenčního soudu, podle kterého přihláška předmětné pohledávky byla doručena insolvenčnímu soudu až po uplynutí promlčecí doby a uplatněné právo tak nemůže být žalovanému „přiznáno ani uznáno“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil danou věc podle ustanovení §188 odst. 2 insolvenčního zákona, přestože z obsahu podané přihlášky je zřejmé, že je rozporuplná (z přihlášky jednoznačně nevyplývá, zda žalovaný přihlásil pohledávku ze smlouvy o úvěru společně se směnečnou pohledávkou, nebo zda byla přihlášena pohledávka ze zajišťovací směnky) a insolvenční správce tudíž správně neměl přihlášku pro její vady či neúplnost vůbec přezkoumat. Jestliže tak přesto učinil, měl insolvenční soud žalobu o určení pravosti pohledávky pro předčasnost zamítnout.
Judikaturou podle dovolatele nebyla řešena ani otázka, zda u směnečného závazku lze „do pole formuláře označeného jako důvod vzniku přihlašované pohledávky, čímž se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá“, uvést kauzu směnky. Úmyslem žalovaného přitom bylo přihlásit právě pohledávku ze směnky plnící zajišťovací funkci.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (co do závěru, že přihláška pohledávky žalovaného nemá vady, jež by bránily jejímu přezkumu) a které bylo dovoláním zpochybněno, odporuje judikatuře Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §174 insolvenčního zákona se přihlášky pohledávek a jejich přílohy podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci (odstavec první). Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (odstavec druhý). Jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo (odstavec třetí). Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá (odstavec čtvrtý).
Z ustanovení §188 odst. 2 insolvenčního zákona se pak podává, že nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen.
Rozhodovací praxe soudů je dlouhodobě ustálena v závěru, podle kterého důvodem vzniku popřené pohledávky (§174 odst. 2 a §198 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, jakož i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněného pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35, které – ač přijaté při výkladu ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – se v tomto směru uplatní i v poměrech založených insolvenčním zákonem).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti také opakovaně (v konkursních poměrech) vysvětlil, že součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky (k tomu srov. rozsudek ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. července 2001, sp. zn. 32 Cdo 544/99, uveřejněný pod číslem 29/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 3057/2011, usnesení ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1899/2012, či rozsudek ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 893/2013). Rovněž tyto závěry jsou přitom nepochybně pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona plně využitelné.
Odvolací soud založil právní posouzení věci na závěru, podle kterého z obsahu přihlášky žalovaného jednoznačně plyne, že přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku z titulu vrácení finančních prostředků poskytnutých dlužníku na základě úvěrové smlouvy. Uvedený závěr však Nejvyšší soud za správný nepovažuje.
Přihláška pohledávky žalovaného (ze dne 4. května 2012) je zjevně – z hlediska vymezení právního důvodu vzniku přihlašované pohledávky – neurčitá (vadná), když z jejího obsahu není zřejmé, jaký nárok žalovaný v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka uplatňuje. Jakkoli totiž žalovaný označuje jako důvod vzniku přihlašované pohledávky (v bodu 12 přihlášky) „nezaplacený dluh ze smlouvy o úvěru“, další obsah přihlášky (včetně listin k ní připojených) takovému vymezení neodpovídá. Z něj by se naopak podávalo, že žalovaný přihlašuje do insolvenčního řízení pohledávku ze směnky, o níž bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem vydaným bývalým Krajským obchodním soudem v Praze dne 27. září 1995, sp. zn. Sm 734/95 (srov. bod 13 přihlášky, ve kterém žalovaný na toto rozhodnutí odkazuje a kde rovněž jako důvod vzniku části přihlašované pohledávky označuje směnečnou odměnu a náklady řízení přiznané směnečným platebním rozkazem).
Z výše řečeného plyne, že v přihlášce popsaný skutek neumožňuje (oproti mínění odvolacího soudu) jednoznačnou individualizaci žalovaným uplatněného nároku, když z něj není zřejmé, zda žalovaný přihlašuje do insolvenčního řízení pohledávku ze smlouvy o úvěru, nebo pohledávku ze směnky zajišťující tuto úvěrovou pohledávku, příp. obě pohledávky současně (k možnosti souběžného uplatnění pohledávky směnkou zajištěné i pohledávky ze zajišťovací směnky srov. závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3716/2007). Takto pojatá identifikace skutku popsaného v přihlášce pohledávky přitom činí bez dalšího přihlášku vadnou a tudíž nezpůsobilou řádného přezkumu (§188 odst. 2 insolvenčního zákona). Za tohoto stavu nebylo možné o podané žalobě na určení pravosti pohledávky rozhodnout jinak, než ji pro předčasnost zamítnout.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek insolvenčního soudu; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu