ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.15.2019.1
KSBR 27 INS 13596/2014
27 ICm 1481/2016
sp. zn. 29 ICdo 15/2019-132
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Zlínský kraj , se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 21, PSČ 761 86, proti žalované JUDr. Evě Mlčochové , se sídlem ve Svitavách, U Stadionu 994/26, PSČ 568 02, jako insolvenční správkyni dlužníka MAIN INVEST, a. s., o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 27 ICm 1481/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MAIN INVEST, a. s. , se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 438, PSČ 763 02, identifikační číslo osoby 26895986, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS 13596/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2018, č. j. 27 ICm 1481/2016, 17 VSOL 17/2018-121 (KSBR 27 INS 13596/2014), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2018, č. j. 27 ICm 1481/2016, 17 VSOL 17/2018-121 (KSBR 27 INS 13596/2014), se mění takto:
1/ Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 71/27 ICm 1481/2016-97, se mění tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení na majetek dlužníka MAIN INVEST, a. s., vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS 13596/2014, z titulu daně z přidané hodnoty, a to za období únor 2015 ve výši 442 401 Kč a 15 636 Kč, tj. celkem 458 037 Kč, za období březen 2015 ve výši 128 633 Kč, za období červen 2015 ve výši 4 460 322 Kč, za období červenec 2015 ve výši 104 611 Kč a za období srpen 2015 ve výši 6 201 Kč, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou.
2/ Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 779 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 71/27 ICm 1481/2016-97, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávky uplatněné žalobcem (Finančním úřadem pro Zlínský kraj) v insolvenčním řízení na majetek dlužníka MAIN INVEST, a. s. z titulu daně z přidané hodnoty, za jednotlivá období vymezená v rozsudku, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Dne 19. května 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka.
2/ Usnesením ze dne 18. listopadu 2014, č. j. KSBR 27 INS 13596/2014-A-29, které nabylo právní moci dne 6. prosince 2014, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, na majetek dlužníka prohlásil konkurs a do funkce insolvenční správkyně ustanovil JUDr. Evu Mlčochovou.
3/ Dlužník podal dne 2. dubna 2015 prostřednictvím žalované, coby insolvenční správkyně, řádné přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2015, v němž vykázal opravu výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení (ve smyslu §44 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) ve výši 442 401 Kč a vlastní daňovou povinnost ve výši 442 401 Kč. Na základě tohoto daňového přiznání vyměřil žalobce dlužníku daň z přidané hodnoty za únor 2015 ve výši 442 401 Kč, která nebyla uhrazena. Dne 17. srpna 2015 podal dlužník prostřednictvím žalované dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za únor 2015, v němž vykázal odpočet daně ve výši 442 401 Kč, a k němuž přiložil daňové doklady při provedení opravy výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení vystavené věřiteli D FINANCE a. s. a MPL TRADING, spol. s. r. o. (jejichž pohledávky jsou přihlášeny v předmětném insolvenčním řízení), s původním datem plnění před 18. květnem 2014, které byly žalované doručeny v průběhu února 2015. Na základě předloženého dodatečného daňového přiznání zahájil žalobce dne 29. září 2015 postup k odstranění pochybností o správnosti, pravdivosti a průkaznosti údajů o nároku na odpočet výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení z částky 442 401 Kč na 0 Kč. Žalobce učinil závěr, že pochybnosti nebyly odstraněny, a dne 4. prosince 2015 vydal dodatečný platební výměr, č. j. 1829568/15/3301-51525-701931, kterým doměřil daň z přidané hodnoty za únor 2015 ve výši 15 636 Kč.
4/ Dlužník dále dne 16. dubna 2015 podal prostřednictvím žalované řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2015, v němž vykázal opravu výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení v pozici dlužníka ve výši 128 633 Kč a vlastní daňovou povinnost ve výši 128 633 Kč. Na základě tohoto daňového přiznání vyměřil žalobce dlužníku daň z přidané hodnoty za březen 2015 ve výši 128 633 Kč, která nebyla uhrazena. Dne 17. srpna 2015 podal dlužník prostřednictvím žalované dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za březen 2015, v němž vykázal odpočet daně ve výši 128 633 Kč, a k němuž přiložil daňové doklady při provedení opravy výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení vystavené věřiteli ARMOSPOL CZ s. r. o., 1. ART INTERIER s. r. o. a Trinom, daňová a účetní kancelář s. r. o. (jejichž pohledávky jsou přihlášeny v předmětném insolvenčním řízení), s původním datem plnění před 18. květnem 2014, které byly žalované doručeny v průběhu března 2015. Na základě předloženého dodatečného daňového přiznání zahájil žalobce dne 29. září 2015 postup k odstranění pochybností o správnosti, pravdivosti a průkaznosti údajů o nároku na odpočet výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení z částky 128 633 Kč na 0 Kč. Žalobce věc uzavřel s tím, že pochybnosti nebyly odstraněny. Dodatečným platebním výměrem ze dne 4. prosince 2015, č. j. 1830223/15/3301-51525-701931, doměřil daň z přidané hodnoty za měsíc březen 2015 ve výši 0 Kč.
5/ Dlužník dále dne 27. července 2015 podal prostřednictvím žalované řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2015, v němž nevykázal v oddíle C žádné údaje. Současně doložil žalobci, že v červnu 2015 obdržel daňové doklady při provedení opravy výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení vystavené věřiteli MANAG, a. s., PRO-DOMA, SE a FERI, s. r. o. (jejichž pohledávky jsou přihlášeny v předmětném insolvenčním řízení), s původním datem plnění před 18. květnem 2014. Na základě předloženého daňového přiznání zahájil žalobce dne 29. září 2015 postup k odstranění pochybností o úplnosti tohoto daňového přiznání, neboť v něm dlužník nevykázal žádnou opravu nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v souvislosti s opravou výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení v pozici dlužníka, přestože v tomto zdaňovacím období obdržel od věřitelů daňové doklady na opravu výše daně u těchto pohledávek. Žalobce uzavřel, že dlužník pochybnosti neodstranil, a platebním výměrem ze dne 4. prosince 2015, č. j. 1832436/15/3301-51525-701931, vyměřil daň z přidané hodnoty za období červen 2015 ve výši 4 460 322 Kč.
6/ Dlužník dále dne 19. srpna 2015 podal prostřednictvím žalované řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2015, v němž nevykázal v oddíle C žádné údaje. Současně doložil žalobci, že v červenci 2015 obdržel daňové doklady při provedení opravy výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení vystavené věřiteli M+A Ondroušek, s. r. o. a FERI, s. r. o. (jejichž pohledávky jsou přihlášeny v předmětném insolvenčním řízení), s původním datem plnění před 18. květnem 2014. Na základě předloženého daňového přiznání zahájil žalobce dne 29. září 2015 postup k odstranění pochybností o úplnosti tohoto přiznání, neboť v něm dlužník nevykázal žádnou opravu nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v souvislosti s opravou výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení v pozici dlužníka, přestože v tomto zdaňovacím období obdržel od věřitelů daňové doklady na opravu výše daně u těchto pohledávek. Žalobce uzavřel, že dlužník pochybnosti neodstranil, a platebním výměrem ze dne 4. prosince 2015, č. j. 1834948/15/3301-51525-701931, vyměřil daň z přidané hodnoty za období červenec 2015 ve výši 104 611 Kč.
7/ Dlužník dále dne 8. září 2015 podal prostřednictvím žalované řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2015, v němž vykázal opravu výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení v pozici dlužníka ve výši 6 245 Kč a vlastní daňovou povinnost ve výši 6 245 Kč. K tomuto přiznání doložil daňový doklad na opravu výše daně vystavený věřitelem D FINANCE a. s. (jehož pohledávka je přihlášena v předmětném insolvenčním řízení), s původním datem plnění dne 31. května 2014. Na základě tohoto daňového přiznání vyměřil žalobce dlužníku daň z přidané hodnoty za srpen 2015 ve výši 6 201 Kč, která nebyla uhrazena.
8/ Žalobce podáními ze dne 29. května 2015, č. j. 1251217/15/3301-80541-704398, a ze dne 28. ledna 2016, č. j. 140833/16/3301-80541-704398, uplatnil u žalované pohledávky za majetkovou podstatou z titulu daně z přidané hodnoty, vzniklé v důsledku provedení opravy výše daně podle §44 zákona o dani z přidané hodnoty, a to:
- daň z přidané hodnoty za únor 2015 ve výši 442 401 Kč a 15 636 Kč, tj. celkem 458 037 Kč,
- daň z přidané hodnoty za březen 2015 ve výši 128 633 Kč,
- daň z přidané hodnoty za červen 2015 ve výši 4 460 322 Kč,
- daň z přidané hodnoty za červenec 2015 ve výši 104 611 Kč a
- daň z přidané hodnoty za srpen 2015 ve výši 6 201 Kč.
9/ Podáním ze dne 1. února 2016 žalovaná sdělila žalobci, že jím uplatněné pohledávky neuznává jako pohledávky za majetkovou podstatou.
Insolvenční soud uzavřel, že sporné daňové pohledávky vznikly až po opravě základu daně podle §44 zákona o dani z přidané hodnoty, protože oprava je považována za samostatné zdanitelné plnění (nejedná se o původní zdanitelné plnění, nýbrž o zcela nové plnění). Opravou, provedenou daňovým přiznáním podaným po zjištění úpadku dlužníka, přitom vznikla nová daňová pohledávka žalobce (Finančního úřadu pro Zlínský kraj) vůči dlužníku. Proto jde o pohledávky za majetkovou podstatou [dle §168 odst. 2 písm. e/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 31. března 2019].
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci insolvenčním soudem. Shodně uzavřel, že sporné pohledávky žalobce jsou pohledávkami za majetkovou podstatou podle §168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 98/2015, uveřejněný pod číslem 11/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 11/2019“), a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 15/2017, a ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 97/2017, které jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., když v posouzení otázky, zda pohledávky žalobce, coby správce daně, vzniklé opravou výše daně z přidané hodnoty za dlužníkem v insolvenčním řízení dle §44 zákona o dani z přidané hodnoty (ve znění účinném do 31. března 2019), jsou pohledávkami za majetkovou podstatou dle §168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 31. března 2019), je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Otázku nastolenou dovolatelkou řešil Nejvyšší soud v dovolatelkou přiléhavě zmíněném R 11/2019. V něm formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle §44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, není ani po novele insolvenčního zákona provedené s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb. pohledávkou za majetkovou podstatou. Tato pohledávka se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje.
Přitom v případě řešeném rozsudkem R 11/2019 šlo o typově shodnou věc. Na závěrech obsažených v rozsudku R 11/2019 Nejvyšší soud zcela setrvává i v poměrech dané věci. K tomu srov. též dovolatelkou zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 15/2017 a sen. zn. 29 ICdo 97/2017. Odvolacímu soudu lze vytknout, že závěry obsažené v R 11/2019 ignoroval (nijak se s nimi nevypořádal) přesto, že na ně dovolatelka výslovně poukazovala v odvolání (č. l. 104 a 105).
Jelikož právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné, a jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a insolvenčního soudu (ve shodě s §243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a žalobu o určení, že shora specifikované pohledávky uplatněné žalobcem, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou dlužníka, zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů se opírá o §224 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci plně úspěšná, čímž jí vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů před oběma soudy.
Náklady žalované sestávají v řízení před insolvenčním soudem z náhrady hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §1 odst. 1, odst. 3 písm. a/, c/ a §2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, účinné od 6. října 2015, ve výši 300 Kč za 1 úkon, tedy celkem ve výši 600 Kč za 2 úkony (vyjádření žalované k žalobě ze dne 3. července 2017, účast žalované při jednání dne 28. listopadu 2017). Dále žalované náleží cestovné za jízdu osobním automobilem k soudnímu jednání 28. listopadu 2017 na trase Svitavy – Brno a zpět, při celkově ujeté vzdálenosti 156 km, průměrné spotřebě motorové nafty 6,07 l/100 km a ceně pohonných hmot 28,60 Kč, včetně náhrady za použití dopravního prostředku 3,90 Kč/1 km v souladu s vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí č. 440/2016 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, účinnou v době od 1. ledna 2017 do 31. prosince 2017, tj. celkem 879 Kč.
Nejvyšší soud dále přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení jako náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §1 odst. 1, odst. 3 písm. f/ a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. částku 300 Kč za 1 úkon (odvolání žalované ze dne 4. prosince 2017).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci plně úspěšná, čímž jí vzniklo i právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, a to hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §1 odst. 1, odst. 3 písm. f/ a §2 odst. 3 vyhlášky ve výši 300 Kč za 1 úkon (dovolání žalované ze dne 15. listopadu 2018).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 1. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu