ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.15.2017.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územního pracoviště v Ostravě III, se sídlem v Ostravě - Porubě, Opavská 6177/74A, PSČ 708 13, proti žalovanému Mgr. Michalu Machkovi, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Dlouhá 53/6, PSČ 702 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka PROMATECH CZ s. r. o., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 ICm 1611/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka PROMATECH CZ s. r. o., se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Novinářská 1254/7, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 25910779, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 2539/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2016, č. j. 33 ICm 1611/2014, 11 VSOL 6/2016-57 (KSOS 33 INS 2539/2012), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2016, č. j. 33 ICm 1611/2014,11 VSOL 6/2016-57 (KSOS 33 INS 2539/2012), se mění takto:
1/ Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2015, č. j. 33 ICm 1611/2014-41, se potvrzuje .
2/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. října 2015, č. j. 33 ICm 1611/2014-41, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl návrh, aby soud určil, že uplatněná pohledávka žalobce ve výši 115 473 Kč, vzniklá na dani z přidané hodnoty opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle §44 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, ve zdaňovacím období měsíce dubna 2013, je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 7. března 2012, č. j. KSOS 33 INS 2539/2012-A-7, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a ustanovil žalovaného insolvenčním správcem dlužníka; usnesením ze dne 8. června 2012, č. j. KSOS 33 INS 2539/2012-B-5, prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
2/ Dne 5. března 2012 přihlásil věřitel Saint - Gobain Construction Products CZ a. s. pohledávku za dlužníkem v celkové výši 745 099,67 Kč, kterou žalovaný v plné výši uznal.
3/ Podáním ze dne 27. května 2013 žalovaný vyrozuměl žalobce, že ve věci dlužníka (jako daňového subjektu) má daňová pohledávka vzniklá opravou výše daně z přidané hodnoty za duben 2013 pořadí pohledávky vyloučené z uspokojení v insolvenčním řízení; současně jej vyzval k podání žaloby o určení pořadí pohledávky ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy.
4/ Dodatečným platebním výměrem ze dne 4. července 2013, č. j. 2137977/13/3203-24801-805722, doměřil žalobce dlužníku daň z přidané hodnoty za duben 2013 ve výši 115 473 Kč.
5/ Sdělením ze dne 11. července 2013, č. j. 2138127/13/3203-24801-805722, a vyrozuměním o výši nedoplatku ze dne 11. července 2013, č. j. 2138536/13/3203-24801-805722, žalobce informoval žalovaného o existenci daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty vyplývající z dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období duben 2013 v celkové výši 115 473 Kč, s tím, že jde o pohledávku za majetkovou podstatou.
6/ Podáním datovaným dne 29. července 2013 žalovaný [s poukazem na usnesení insolvenčního soudu ze dne 16. srpna 2012, č. j. KSOS 33 INS 2539/2012-B-10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 54/2012, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže − dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu )] žalobci sdělil, že pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka.
Na výše uvedeném základě insolvenční soud dospěl k závěru, že v posuzované věci jde o opravu výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle §44 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. dubna 2011. Výslovně je taková daňová pohledávka uvedena v §168 odst. 2 písm. e/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jako pohledávka za majetkovou podstatou až od 1. ledna 2014.
Dále insolvenční soud zdůraznil, že novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. nedošlo od 1. ledna 2014 k rozšíření výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a charakter posuzovaných pohledávek se nezměnil. Je tedy nutno setrvat na závěru, že pohledávka státu vzniklá snížením daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle §44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, není pohledávkou za majetkovou podstatou. Tento závěr byl přijat ve Výkladovém stanovisku č. 6 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. října 2011, dostupném na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti (dále jen „výkladové stanovisko“), které se zabývalo výkladem §168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a §44 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. dubna 2011.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. září 2016, č. j. 33 ICm 1611/2014, 11 VSOL 6/2016-57 (KSOS 33 INS 2539/2012):
1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se určuje, že uplatněná pohledávka žalobce ve výši 115 473 Kč, vzniklá na dani z přidané hodnoty opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle §44 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, v platném znění, ve zdaňovacím období měsíce dubna 2013, je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud − vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a z dikce §168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014 − neměl žádné pochybnosti o tom, že pohledávka žalobce vyměřená dodatečným platebním výměrem ze dne 4. července 2013, která vznikla opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem, je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka.
Přiklonil se tak k rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, který v rozsudku ze dne 24. září 2015, č. j. 41 ICm 2060/2014, 101 VSPH 343/2015-49 (KSHK 41 INS 626/2011), odmítl argumentaci odvolatele o zvýhodňování státu a porušování zásady rovnosti účastníků insolvenčního řízení a uzavřel, že novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 294/2013 Sb. rozšířila v §168 „odst. 1 písm. a/“ (správně „odst. 2 písm. e/“) insolvenčního zákona pohledávky za majetkovou podstatou o pohledávku vzniklou opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona o dani z přidané hodnoty. Podle Vrchního soudu v Praze se toto ustanovení insolvenčního zákona vztahuje i na insolvenční řízení zahájená před účinností novely, pohledávku specifikuje zcela jednoznačně a nelze vycházet z názoru pracovní skupiny, jejíž výkladové stanovisko bylo vypracováno před přijetím novely insolvenčního zákona účinné od 1. ledna 2014.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda pohledávky správce daně vzniklé opravou výše daně z přidané hodnoty za dlužníky v insolvenčním řízení dle §44 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, v platném znění, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou dle ustanovení §168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, a zda lze tyto pohledávky přednostně uspokojovat v souladu s ustanovením §168 odst. 3 insolvenčního zákona.
Z dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí (tedy je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 115 473 Kč vzniklá v důsledku opravy daně provedené dle §44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty věřitelem (Saint - Gobain Construction Products CZ a. s.), je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka, zamítne.
Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost názoru, že pohledávka vzniklá opravou daně z přidané hodnoty za dlužníkem v insolvenčním řízení je pohledávkou za majetkovou podstatou. Tvrdí, že pohledávka správce daně vzniklá v důsledku opravy daně z přidané hodnoty dle §44 zákona o dani z přidané hodnoty je svou povahou pouze přetransformovanou původní pohledávkou přihlášeného věřitele a správce daně tak nemůže mít v insolvenčním řízení lepší postavení, než které měl před opravou výše daně věřitel. K tomu, že změny týkající se daně z přidané hodnoty neovlivňují obsah dříve sjednaných závazkových právních vztahů, se podle odvolatele vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 270/2004 nebo v rozsudku ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 5117/2008, uveřejněném pod číslem 90/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolatel poukazuje na závěry výkladového stanoviska a uvádí, že následně konstruované právo přednostního uspokojení správce daně by bylo ve zjevném rozporu se zásadou zakotvenou v §5 písm. b/ insolvenčního zákona. Dále míní, že ve shodě se závěry obsaženými ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (stanovisko pléna je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže - dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu) je třeba upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
Dovolatel dodává, že na danou problematiku je nezbytné pohlížet i ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002. Shrnuje, že ustanovení §168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, je neaplikovatelné pro rozpor se stěžejními principy, na nichž je vybudováno insolvenční řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení otázky, zda pohledávka správce daně vzniklá opravou výše daně z přidané hodnoty za dlužníky v insolvenčním řízení dle §44 zákona o dani z přidané hodnoty je pohledávkou za majetkovou podstatou dle ustanovení §168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (přijatou po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Otázku nastolenou dovolatelem řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 98/2015. V něm formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle §44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, není ani po novele insolvenčního zákona provedené s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb. pohledávkou za majetkovou podstatou. Tato pohledávka se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje.
Přitom šlo o typově shodnou věc (žalobce Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, Územního pracoviště v Hradci Králové, proti žalovanému Ing. Davidu Jánošíkovi , jako insolvenčnímu správci dlužníka H A C A R a. s., o určení pořadí pohledávky), v níž byl dovoláním napaden (a Nejvyšším soudem změněn) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 41 ICm 2060/2014, 101 VSPH 343/2015-49 (KSHK 41 INS 626/2011), k jehož závěrům se přiklonil odvolací soud v této věci.
Na závěrech obsažených v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 98/2015 Nejvyšší soud zcela setrvává i v poměrech dané věci.
Jelikož právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil (ve shodě s ustanovením §243d písm. b/ o. s. ř.) tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdil.
Výrok o nákladech řízení před odvolacím soudem se opírá o ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení náklady řízení nevznikly.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud vyhověl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalovaného v řízení před dovolacím soudem představuje paušální náhrada ve výši 300 Kč za 1 úkon (dovolání z 1. prosince 2016) podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §1 odst. 1, odst. 3 písm. f/ a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2018
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu