ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.45.2018.2
KSPH 71 INS XY
71 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 45/2018
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BP Integralis Limited , se sídlem v Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kyperská republika, registrační číslo 255048, proti žalovanému M. M. , narozenému XY, bytem XY, o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 71 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č. j. 71 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), takto:
I. Dovolání žalobce proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č. j. 71 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě III. výroku o nákladech řízení a proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č. j. 71 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), se s výjimkou druhého výroku mění takto:
1/ Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2015, č. j. 71 ICm XY se v bodech II. a III. výroku mění tak, že se určuje , že žalobce měl vůči dlužníku po dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení přihlášenou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru ze dne 23. dubna 2010 ve výši 646.897 Kč.
2/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 20. února 2015, č. j. 71 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení o žalobě v části, ve které se žalobce (BP Integralis Limited) domáhal vůči žalované (JUDr. Daniele Urbanové, jako insolvenční správkyni dlužníka M. M.) určení, že jeho dílčí pohledávka č. 1 ve výši 13.052 Kč, dílčí pohledávka č. 2 ve výši 56.900 Kč a dílčí pohledávka č. 3 ve výši 80.000 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka pod sp. zn. KSPH 71 INS XY, z titulu nároků ze smlouvy o úvěru ze dne 23. dubna 2010 (dále též jen „úvěrová smlouva“) jsou po právu (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 646.897 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka z titulu nároků z úvěrové smlouvy je po právu (bod II. výroku).
3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §170 písm. a/ a §192 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dále z ustanovení §524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a z ustanovení §261 odst. 3 písm. d/, §262 odst. 4, §497, §502 odst. 1 a §506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování ohledně zamítavého výroku o věci samé k následujícím závěrům:
[3] Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že právní předchůdce žalobce (žalobce pohledávku nabyl postoupením) poskytl dlužníku úvěr ve výši 400.000 Kč, který se dlužník zavázal splácet v dohodnutých měsíčních splátkách.
[4] Předmětný úvěrový vztah byl vztahem mezi podnikateli (dlužník si bral úvěr pro účely podnikání).
[5] Částka, která zůstala předmětem sporu (646.897 Kč), představuje úrok za celou dobu trvání úvěrového vztahu, po odpočtu 44 splátek úvěru představovaných částkou 250.370 Kč, z níž 237.308 Kč připadlo na úrok.
[6] V článku VII. odst. 3 úvěrové smlouvy si účastníci smluvního vztahu sjednali možnost okamžitého splacení celého úvěru tehdy, je-li proti dlužníku vydáno usnesení o úpadku. Splatnost celého úvěru nastává ke dni, kdy byl insolvenční návrh dlužníka doručen soudu.
[7] V článku IV. odst. 1 úvěrové smlouvy byl sjednán úrok z úvěru ve výši 1,34 % měsíčně, čemuž odpovídá průměrný přepočtený úrok 1,01% měsíčně. Úroky z úvěru se počítají a jsou splatné vždy jednou měsíčně, a to v den pravidelné splátky úvěru.
[8] Jde o platné ujednání (míněno ujednání obsažené v článku VII. odst. 3 úvěrové smlouvy) kopírující ustanovení §506 obch. zák. Nelze však přehlédnout, že toto ujednání vede při úpadku dlužníka k obcházení ustanovení §170 písm. a/ insolvenčního zákona a v konečném důsledku ke sjednání výhody daného věřitele na úkor ostatních insolvenčních věřitelů. Tato v obecné rovině možná dohoda s podnikatelem musí být poté, co se dlužník dostane do úpadku, posouzena v rozsahu, v němž by jinak umožnila věřiteli v insolvenčním řízení uplatňovat příslušenství pohledávky i za dobu po rozhodnutí o úpadku, jako absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. Ke kapitalizaci úroku za celé období trvání smlouvy o úvěru (tj. do 28. dubna 2030) ke dni jeho předčasného „zesplatnění“ nelze přihlížet.
[9] Žalobce (tak) mohl v insolvenčním řízení přihlásit pouze úroky běžící do rozhodnutí o úpadku dlužníka, tj. do 5. března 2014.
[10] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. srpna 2017, č. j. 71 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 71 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (první výrok).
2/ Konstatoval, že bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu nebyl dotčen odvoláním (druhý výrok).
3/ Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 12.342 Kč (třetí výrok).
[11] Ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé dospěl odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[12] Předmětem právního posouzení věci byla skutečnost, zda „zesplatněné“ úroky z úvěru náleží žalobci po právu. Rozhodnutí insolvenčního soudu je věcně správné; proto do jisté míry lze odkázat na odůvodnění jeho rozsudku. Je však třeba doplnit, že k „zesplatnění“ úvěru došlo ke dni právní moci rozhodnutí o úpadku. Článek VII. odst. 3 úvěrové smlouvy totiž výslovně uvádí, že „právo věřitele na okamžité splacení celého úvěru vzniká (…) také tehdy, když proti kterékoliv zavázané osobě, kterou se rozumí dlužník, (…) nabude právní moci usnesení o exekuci na jeho majetek či usnesení o jeho úpadku“. Tento odstavec obsahuje další ujednání, podle něhož splatnost celé půjčky – podá-li návrh sama zavázaná osoba – nastává v okamžiku, kdy byl soudu doručen insolvenční návrh; tím je primární ujednání o „zesplatnění“ úvěru právní mocí usnesení o zjištění úpadku relativizováno, když je zjevné, že tato ujednání jsou ve vzájemném vnitřním rozporu.
[13] Účastníci se takto snažili obejít ustanovení §170 písm. a/ insolvenčního zákona a poskytnout tak „pro futuro“ žalobci, respektive jeho právnímu předchůdci, zvýhodnění v případném insolvenčním řízení oproti jiným věřitelům. Není totiž žádného důvodu, pro který by podání insolvenčního návrhu věřitelem mělo mít jiné důsledky než podání insolvenčního návrhu dlužníkem. Pak je ovšem na místě aplikace ustanovení §170 písm. a/ insolvenčního zákona a nezbývá než uzavřít, že žalobci svědčí právo pouze na úroky, jež přirostly k úvěru do právní moci usnesení o zjištění úpadku, tedy do 10. března 2014 (nikoli do 5. března 2014 jak nesprávně uvedl insolvenční soud).
[14] Smyslem ustanovení §170 písm. a/ insolvenčního zákona bylo neuspokojit příslušenství pohledávek, které k nim přirostlo až po rozhodnutí o úpadku, jinak by v podstatě šlo o obsoletní ustanovení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016 „sp. zn.“ (správně „sen. zn.“) 29 ICdo 88/2014 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 48/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2018“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], ani „rozsudek“ (správně „usnesení“) Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2014 „sp. zn.“ (správně „sen. zn.“) 104 VSPH 29/2014, tedy na věc nelze aplikovat; v tam řešených věcech totiž došlo k „zesplatnění“ úvěru, a tedy ke kapitalizaci úroků z úvěru před rozhodnutím o úpadku.
[15] Proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:
1/ Způsobuje kumulace důvodů pro „zesplatnění“ úvěru složeného z nesplacené jistiny a úroků za celou dobu splácení úvěru (způsobem sjednaným v článku VII. úvěrové smlouvy) neplatnost jednoho z těchto ujednání pro jejich vnitřní rozpornost?
2/ Je platné (v návaznosti na odpověď na otázku č. 1/) ujednání o okamžitém „zesplatnění“ úvěru (nesplacené jistiny a úroků za celou sjednanou dobu) v důsledku toho, že dlužník na sebe podal insolvenční návrh?
[16] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud v dovoláním dotčeném výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[17] K otázce č. 1 argumentuje dovolatel ve prospěch názoru, že ujednání obsažená v článku VII. odst. 3 úvěrové smlouvy nejsou vnitřně rozporná ani neplatná pro neurčitost nebo nesrozumitelnost. To, že situace, kdy insolvenční návrh podává dlužník, se liší od situace, kdy jej podává dlužníkův věřitel, má dovolatel za logické, poukazuje potud na ustanovení §346 a §348 odst. 1 obch. zák. K souladnosti ujednání o „zesplatnění“ pro případ prodlení s úhradou splátek s ustanovením §170 insolvenčního zákona dovolatel poukazuje na (v dovolání označenou) judikaturu Nejvyššího soudu. K otázce č. 2 dovolatel uvádí, že jde o smluvně založený způsob reakce na zvýšené riziko neuhrazení budoucích splátek v důsledku nepříznivé změny poměrů u dlužníka. Jde rovněž o logický krok doplňující zajištění pohledávky zástavním právem; kdyby se totiž při zahájení insolvenčního řízení nestal splatným celý úvěr, bylo by možné uspokojit ze zástavy pouze splatnou část pohledávky.
[18] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[19] V průběhu dovolacího řízení insolvenční řízení na majetek dlužníka pravomocně skončilo na základě usnesení ze dne 3. října 2019, č. j. KSPH 71 INS XY, jímž insolvenční soud (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníkem (bod I. výroku) a přiznal dlužníku osvobození od placení zbytku pohledávek (body II. a III. výroku). V souladu s ustanovením §159 insolvenčního zákona (ve znění účinném v době vydání označeného usnesení) se od skončení insolvenčního řízení předmětný spor považuje za spor o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení (odstavec 4, ve spojení s odstavcem 1 písm. a/), a jeho účastníkem se dnem skončení insolvenčního řízení místo dosavadní žalované ( insolvenční správkyně dlužníka) stal bez dalšího dlužník (odstavec 5), s nímž Nejvyšší soud dále jednal jako se žalovaným. Předmětné změny se promítly i v záhlaví tohoto rozhodnutí.
[20] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
[21] Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v prvním a třetím výroku, tedy (při absenci jiného odlišení v dovolání) i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu III. výroku o nákladech řízení a ve výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud bez dalšího odmítl dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání; výše označené otázky se výroků o nákladech řízení zjevně netýkají a ohledně těchto výroků dovolatel v dovolání žádným způsobem neargumentoval. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
[22] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé, je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených otázek je napadené rozhodnutí rozporné s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[23] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[24] Skutkový stav, z nějž napadené rozhodnutí vychází, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[25] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a obchodního zákoníku:
§132 (insolvenčního zákona)
(1) U insolvenčního návrhu dlužníka postačí, jsou-li rozhodné skutečnosti osvědčeny údaji insolvenčního návrhu a jeho přílohami.
(…)
§170 (insolvenčního zákona)
V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak,
a/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí,
b/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku,
(…)
§121 (obč. zák.)
(…)
(3) Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
§497 (obch. zák.)
Základní ustanovení
Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
V citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení insolvenčního zákona od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (21. února 2014), aniž později doznala změn. Citovaná ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku platila v nezměněné podobě (pro věc opět rozhodné) od uzavření úvěrové smlouvy do 31. prosince 2013.
[26] Předmětem dalšího výkladu je následující klauzule úvěrové smlouvy:
VII.
(…)
3. Právo věřitele na okamžité splacení celého úvěru vzniká, vedle důvodů uvedených v bodu III. odst. 9 této smlouvy, také tehdy, když proti kterékoliv zavázané osobě, kterou se rozumí dlužník, či kterýkoliv zástavce zajišťující úvěr zástavním právem, nabude právní moci usnesení na jeho majetek či usnesení o jeho úpadku. (…) Splatnost celého úvěru ve všech uvedených případech nastává ke dni, kdy byla soudu či rozhodci doručena příslušná žaloba či příslušný návrh, nebo kdy příslušný orgán bez žaloby vydal odpovídající rozhodnutí, a to jen a pouze tehdy, pokud se příslušné usnesení nebo rozhodnutí stalo pravomocným. Jestliže příslušná zavázaná osoba podá insolvenční návrh sama na sebe, splatnost celé půjčky nastává k okamžiku, kdy byl insolvenční návrh doručen soudu.
[27] Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přiznal účastníkům smluvního vztahu právo dohodnout se (typově např. v mezích smlouvy o úvěru – srov. §497 a násl. obch. zák.), že sjednané úroky se stanou součástí jistiny [že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (fructus civiles)] a následně pak věřiteli právo požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení.
[28] Obstojí-li závěr, že v souladu s článkem VII. odst. 3 úvěrové smlouvy nastala splatnost úvěru s příslušenstvím ke dni podání insolvenčního návrhu dlužníkem (tedy k 21. únoru 2014), pak nelze přitakat argumentaci o nutné aplikaci §170 písm. a/ insolvenčního zákona. Jinak řečeno, není možné vyloučit z uspokojení příslušenství pohledávky ve chvíli, kdy se kapitalizovaný úrok stal ještě před rozhodnutím o úpadku (zde před 5. březnem 2014) součástí jistiny pohledávky (či jistinou samotnou), a to bez ohledu na to, zda se tak stalo v důsledku prodlení dlužníka s úhradou splátek nebo na základě jiné (platné) podmínky úvěrové smlouvy (srov. obdobně R 48/2018).
[29] Zbývá určit, zda klauzule obsažená v článku VII. odst. 3 úvěrové smlouvy je platnou podmínkou úvěrové smlouvy.
[30] Jak je patrno z ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. (právo věřitele žádat splnění závazku ručitelem, je-li nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní) nebo z ustanovení §326 odst. 2 obch. zák. (odstoupení od smlouvy při prohlášení konkursu na majetek druhé strany), není v závazkovém právu neobvyklé vázat vznik práv věřitele (těch, která by jinak neměl) ke ztrátě způsobilosti druhé smluvní strany dostát svým závazkům (typicky tehdy, je-li v úpadku). Přitom je zjevné, že s přihlédnutím k dikci §132 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném i v době, kdy dlužník podal na sebe insolvenční návrh v této věci) se zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka na základě dlužnického insolvenčního návrhu v zásadě rovná přiznání dlužníka, že je v úpadku, nebo že mu úpadek hrozí. Možnost ujednat si v úvěrové smlouvě splatnost celého dluhu (včetně sjednaných úroků) pro případ, že (úvěrový) dlužník na sebe podá insolvenční návrh (zahájí insolvenční řízení), tedy neodporuje žádnému kogentnímu ustanovení zákona (včetně ustanovení §170 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona), ani základním zásadám insolvenčního řízení, jak jsou vyjádřeny především v §5 insolvenčního zákona.
[31] Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák., a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, neshledává Nejvyšší soud ve zkoumaném ujednání ani žádný vnitřní rozpor (právní moc rozhodnutí o úpadku bude zjevně rozhodná pro splatnost celého úvěru jen tam, kde šlo o rozhodnutí vydané na základě věřitelského insolvenčního návrhu). Nejasnost či nesrozumitelnost předmětného ujednání nevyvolává ani to, že v něm byl úvěr označen též jako „půjčka“.
[32] K závěrům formulovaným výše v odstavcích [27] až [31] srov. v typově shodné věci téhož věřitele u jiného insolvenční ho dlužníka též odstavce [38] až [41] rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 36/2018.
[33] Dovolání je tudíž opodstatněné. Vzhledem k tomu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil (vyjma dovoláním nedotčeného druhého výroku) v tom duchu, že žalobě o určení pravosti dovolatelovy pohledávky vyhověl (§243d písm. b/ o. s. ř.), a to v podobě plynoucí z §159 odst. 4 insolvenčního zákona, v rozhodném znění (k tomu srov. odstavec [19] výše).
[34] Výrok o nákladech řízení před soudy nižších stupňů se opírá o ustanovení §224 odst. 2 a §142 o. s. ř., a o ustanovení §202 odst. 1 insolvenčního zákona; žalobce měl ve sporu úspěch, nicméně náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, mu vzniky v době, kdy se řízení účastnila jako žalovaná insolvenční správkyně dlužníka, takže přiznání náhrady vůči dlužníku (jenž se poté stal účastníkem řízení místo insolvenční správkyně podle §159 odst. 5 insolvenčního zákona, v rozhodném znění ) vylučuje ustanovení §202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona.
[35] Jinak řečeno, jestliže incidenční spor o určení pravosti přihlášené pohledávky skončil úspěchem věřitele po skončení insolvenčního řízení již za účasti dlužníka (§159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona, v rozhodném znění ), uplatní se pravidlo formulované v ustanovení §§202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona zásadně i proti dlužníku ve vztahu k těm nákladům, které věřitel v řízení účelně vynaložil v době, kdy účastníkem sporu byl insolvenční správce dlužníka.
[36] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V rozsahu, v němž Nejvyšší soud dovolání odmítl, žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení nevzniklo a ve zbývajícím rozsahu opět platí, že šlo o náklady, jež vzniky (pouze) v době, kdy se řízení účastnila jako žalovaná insolvenční správkyně dlužníka, takže přiznání náhrady vylučuje ustanovení §202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2020
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu