ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.52.2019.1
MSPH 79 INS XY
179 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 52/2019-144
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JUDr. Ing. Ivana Rotta , se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e, PSČ 150 00, jako insolvenčního správce dlužníka T., proti žalovanému FINPEN a. s. , se sídlem v Přerově, Dvořákova 819/21b, PSČ 750 02, identifikační číslo osoby 44004401, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 179 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2019, č. j. 179 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 79 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2019, č. j. 179 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 79 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 13. dubna 2018, č. j. 179 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“), určil, že je neúčinná smlouva o zastavení pohledávky z účtu ze dne 14. ledna 2016, kterou dlužník T. zřídil ve prospěch původního žalovaného (SF Motors, s. r. o.) zástavní právo k pohledávce dlužníka ve výši 4 350 000 Kč z bankovního účtu dlužníka č. 6371902/0800 (dále jen „účet dlužníka“) vedeného u České spořitelny, a. s. (dále jen „banka Č“) [bod I. výroku], rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalovaného uhradit České republice soudní poplatek (bod III. výroku).
[2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 12. ledna 2016 byla na účet dlužníka vedený u banky Č připsána částka 4 350 000 Kč. Podle výpisu z účtu dlužníka byla platba zaslána jako expresní z účtu původního žalovaného č. XY vedeného u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (dále jen „banka U“) a byla opatřena variabilním symbolem 160001. Dlužník měl s bankou Č sjednanou k účtu službu Business24, umožňující dálkový elektronický přístup k informacím o účtu dlužníka.
2/ Téhož dne banka Č přes své oddělení „Compliance a AML“ zřídila k účtu dlužníka interní předběžné opatření, které bylo posléze nahrazeno níže uvedenými exekučními příkazy vydanými Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 6 (dále jen „finanční úřad“).
3/ Dne 13. ledna 2016 jednatel dlužníka (J. O. – dále jen „J. O.“) převzal písemnou výzvu původního žalovaného k okamžitému vrácení platby ve výši 4 350 000 Kč. Téhož dne požádal původní žalovaný banku U o zajištění vrácení této platby.
4/ Dne 14. ledna 2016 finanční úřad vydal pět zajišťovacích příkazů a pět exekučních příkazů, které dlužníku znemožnily nakládání s peněžními prostředky na jeho účtu (dále také jen „zajišťovací a exekuční příkazy“). Stejný den byly dlužníku tyto příkazy doručeny do jeho datové schránky.
5/ Téhož dne (14. ledna 2016) uzavřel dlužník s původním žalovaným smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávce z účtu dlužníka (dále jen „zástavní smlouva“).
6/ K 14. lednu 2016 měl dlužník následující závazky (dluhy):
- ve výši 4 350 000 Kč vůči původnímu žalovanému (věřiteli č. 1) z titulu bezdůvodného obohacení, a to od 13. ledna 2016,
- ve výši 60 000 Kč vůči J. S. (věřiteli č. 2; dále také jen „J. S.“), splatný (až) 19. ledna 2016, a
- ve výši 4 935 836 Kč vůči finančnímu úřadu (věřiteli č. 3) z titulu daňových neuhrazených pohledávek.
Dlužník měl následující majetek:
- zůstatek na účtu ve výši 4 350 000 Kč a
- hotovost v pokladně ve výši 60 000 Kč.
7/ Dne 15. ledna 2016 byly bance Č doručeny exekuční a zajišťovací příkazy finančního úřadu (viz bod 4/).
8/ Na základě insolvenčního návrhu dlužníka bylo (dne 20. ledna 2016) zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka.
9/ Usnesením ze dne 15. března 2016, č. j. MSPH 79 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a žalobce ustanovil insolvenčním správcem dlužníka.
10/ Odpůrčí žaloba byla podána dne 3. října 2016.
[3] Na tomto základě insolvenční soud – cituje §3 odst. 4, §235, §236, §237, §238, §239 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – především dovodil, že dlužník uzavřel s původním žalovaným zástavní smlouvu k pohledávce z účtu dlužníka, a to v době, kdy dlužník byl v úpadku ve formě předlužení, neboť měl více věřitelů (tři), byť všechny jejich pohledávky ještě nebyly splatné. Vysvětlil, že při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné je, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku. V případě dlužníka tomu tak bylo.
[4] K námitce žalobce insolvenční soud konstatoval, že nebylo prokázáno, že by zástavní smlouva byla uzavřena (až) dne 20. ledna 2016, ani to, že byla uzavřena 14. ledna 2016 poté, co dlužníku byly uvedeného dne doručeny zajišťovací a exekuční příkazy. Nebylo tak možné spolehlivě uzavřít, že by zástavní smlouva byla neplatná.
[5] Pro posouzení neúčinnosti zástavní smlouvy podle insolvenčního soudu nebylo podstatné, zda prostředky byly na účet dlužníka zaslány původním žalovaným jako důsledek jejich dohody či obchodní spolupráce, nebo zda šlo o mylnou platbu. I tak vyhodnotil, že nejspíše šlo o platbu určenou dlužníku, nikoliv o mylně zadanou platbu. Tomu nasvědčovalo, že platba byla při jejím zadání původním žalovaným opatřena variabilním i konstantním symbolem a ten při soudním jednání nedokázal věrohodně vysvětlit, komu měla být platba ve skutečnosti určena a zda ji např. musel zamýšlenému příjemci uhradit opětovně. Původní žalovaný potud pouze odkázal na svá písemná vyjádření založená ve spise, v nichž však tyto údaje nejsou uvedeny.
[6] Insolvenční soud měl za to, že dlužník uzavřením zástavní smlouvy zvýhodnil původního žalovaného oproti dalším svým věřitelům, neboť zřízením zajištění ke svému majetku, tj. pohledávce k peněžním prostředkům na účtu, by se původnímu žalovanému dostalo v průběhu insolvenčního řízení (které dlužník následně sám vyvolal) jednoznačně vyššího uspokojení než jeho dalším dvěma věřitelům. Podle insolvenčního soudu bylo navíc zřejmé, že kdyby obě smluvní strany v době uzavření zástavní smlouvy nic nevěděly o tom, že dlužník byl (respektive mohl být) omezen v nakládání s peněžními prostředky na účtu, pak by uzavření zástavní smlouvy k pohledávce z účtu bylo zcela nelogické a údajná omylem zaslaná platba by mohla být bez problému vrácena původnímu žalovanému z účtu dlužníka. Tak tomu ovšem zjevně nebylo, neboť ze zprávy banky Č bylo zjištěno, že již dne 12. ledna 2016 (tedy v den připsání platby od původního žalovaného) bylo k účtu dlužníka zřízeno touto bankou interní předběžné opatření, které dlužníka omezovalo v nakládání s peněžními prostředky. To bylo pro J. O. snadno zjistitelné nahlédnutím prostřednictvím služby internetbanking Bussines24, kterou měl „ke svému účtu“ v rozhodné době aktivovánu. Za zřízení zajištění ve prospěch původního žalovaného přitom dlužník neobdržel přiměřenou protihodnotu, tudíž se výluka uvedená v §241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona v daném případě neuplatnila.
[7] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[8] Odvolací soud zohlednil, že usnesením ze dne 10. ledna 2019, č. j. MSPH 79 INS XY, insolvenční soud rozhodl, že v insolvenčním řízení bude na místě dosavadního věřitele č. 1 – původního žalovaného – pokračováno se společností FINPEN a. s., proto v odvolacím řízení jako s žalovaným jednal (v souladu s §19 odst. 1 insolvenčního zákona) již s touto společností.
[9] Odvolací soud vyšel dále z toho, že:
1/ Finanční úřad přihlásil do insolvenčního řízení 20 pohledávek v celkové výši 19 579 769 Kč. Z toho pohledávky č. 1 až 9 v celkové výši 49 618 Kč byly splatné od 10. prosince 2015, zbývající pak od 1. března 2016. Přihláška je evidována pod č. P3.
2/ Žalobce popřel na přezkumném jednání pouze pořadí pohledávky (tehdy ještě původního) žalovaného, nikoli její pravost.
3/ Dle soupisu majetkové podstaty ze dne 16. března 2016 byly na účtu dlužníka finanční prostředky ve výši 4 348 130,73 Kč, dále dlužník měl hotovost ve výši 60 000 Kč. Celkem tak finanční prostředky činily 4 408 130,73 Kč.
[10] Odvolací soud – cituje §1335 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – uvedl, že dlužník měl z důvodu zřízeného účtu u banky Č pohledávku, se kterou mohl nakládat a rovněž ji postoupit jinému; nic mu též nebránilo tuto pohledávku zastavit za účelem zajištění svého závazku (dluhu). Zástavní smlouva tak byla uzavřena platně.
[11] Dále měl odvolací soud za to, že z výše uvedených zjištění vyplývalo, že v době uzavření zástavní smlouvy měl dlužník dva věřitele, a to žalovaného s pohledávkou 4 350 000 Kč, splatnou dne 13. ledna 2016, a finanční úřad s pohledávkami v celkové výši 49 618 Kč, splatnými k 10. prosinci 2015. Celkem splatné pohledávky dlužníka činily 4 399 618 Kč, hodnota jeho majetku činila 4 408 130,73 Kč. Podle odvolacího soudu tak dlužník v době uzavření zástavní smlouvy nebyl v úpadku, protože neměl více věřitelů, vůči nimž by měl „peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“, jak předpokládá §3 odst. 1 insolvenčního zákona. Zároveň dlužník byl, s ohledem na rozsah svých finančních prostředků, schopen splatné závazky uhradit (§3 odst. 2 insolvenčního zákona). Protože jedním z předpokladů naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu podle §240 a §241 insolvenčního zákona je zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku) a dlužník nebyl k 14. lednu 2016, kdy byla uzavřena zástavní smlouva, v úpadku, nelze tuto smlouvu považovat za neúčinný právní úkon dle §241 insolvenčního zákona.
[12] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdí.
[13] Konkrétně se odvolací soud měl odchýlit od závěrů Nejvyššího soudu obsažených v usnesení ze dne 27. ledna 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod číslem 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013, v rozsudku ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012, v rozsudku ze dne 29. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo 82/2015, a v rozsudku ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 78/2016. Tato rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako další uvedená níže, jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu.
[14] Dovolatel především namítá, že dlužník se již ke dni 12. ledna 2016 nacházel v úpadku, nebo alespoň „v hrozícím úpadku“, a to ve formě předlužení, neboť k tomuto datu byly jeho splatné i nesplatné závazky zcela evidentní. Proto byla dána podmínka úpadku dle §240, respektive §241 insolvenčního zákona.
[15] Také je přesvědčen, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, např. závazek vůči J. S. (věřiteli č. 2) ve výši 60 000 Kč, který dlužník převzal jako zálohu na nákup vozidla, splatný na vyžádání, tj. kdykoli. Dovolatel dále míní, že odvolací soud nezohlednil, že již před 10. prosincem 2015 probíhalo u finančního úřadu řízení ve věci stanovení daně z přidané hodnoty za měsíce červenec až listopad 2015, na jehož základě byly vydány zajišťovací a exekuční příkazy. Odvolací soud proto rozhodl na základě nesprávných skutkových zjištění.
[16] Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nevěnoval pozornost „charakteru“ zástavní smlouvy, který podle něj vystihl insolvenční soud v bodech 23. až 26. rozsudku.
[17] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[18] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení (dovoláním otevřené) otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (níže označené) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[19] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[20] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[21] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[22] Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že postrádá zdůvodnění (opodstatnění) toho, proč u právního jednání dlužníka uskutečněného v době od 1. ledna 2014 (zástavní smlouvy uzavřené 14. ledna 2016) oba soudy nadále používají pojem „právní úkon“ dle §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. §545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v §235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i §3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018. Při absenci argumentace pro jiný závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014.
[23] Při zohlednění terminologické změny popsané v předchozím odstavci lze ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k neúčinným právním jednáním dlužníka ve smyslu §241 insolvenčního zákona shrnout následovně:
1/ Insolvenční zákon (na rozdíl od §42a obč. zák.) v §241 odst. 3 písm. d/ výslovně určuje, že zvýhodňujícím (a tudíž neúčinným a odporovatelným ve smyslu §235 odst. 1 a §241 odst. 4 insolvenčního zákona) právním jednáním je (mimo jiné) jednání, kterým dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Srov. již rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2012.
Jinými slovy, neúčinným (a napadnutelným odpůrčí žalobou podle §239 insolvenčního zákona) je i právní jednání popsané v §241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, aniž by (dosavadní) majetek dlužníka (zástava) fakticky opustil majetkovou podstatu dlužníka. Účelem této právní úpravy je i v tomto případě „navrátit“ zástavu do majetkové podstaty dlužníka, a to v tom smyslu, že z výtěžku zpeněžení zástavy nebude uspokojen přednostně (popřípadě vzhledem k výši výtěžku zpeněžení „jen“) věřitel, jenž uplatnil právo na uspokojení ze zajištění, nýbrž obecně (nezajištění) věřitelé. A ještě jinak, je-li smlouva, kterou dlužník poskytl svůj majetek k zajištění (smlouva o zřízení zástavního práva), zvýhodňujícím právním jednáním, může insolvenční správce zabránit nežádoucím důsledkům (spočívajícím ve zvýhodnění zástavního věřitele a současném znevýhodnění ostatních věřitelů) právě podáním žaloby, kterou bude tomuto právnímu jednání dlužníka odporovat.
Pro posouzení, zda je smlouva o zřízení zástavního práva vskutku neúčinným právním jednáním ve smyslu §241 insolvenčního zákona, je nezbytné splnění následujících předpokladů:
a/ V důsledku označeného právního jednání se žalovanému dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
b/ Dotčené právní jednání dlužník učinil v době rozhodné dle §241 odst. 4 insolvenčního zákona ve prospěch žalovaného v situaci, kdy byl v úpadku, nebo toto právní jednání vedlo k dlužníkovu úpadku.
c/ Dlužník tímto právním jednáním poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, aniž by šlo o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné, a neobdržel za zřízení zajištění současně přiměřenou protihodnotu.
K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2/ Podmínky odporovatelnosti ve smyslu §240 a §241 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního jednání; ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního jednání další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodní a stanovisek (ve vztahu k §240 insolvenčního zákona), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014 (ve vztahu k §241 insolvenčního zákona). Dlužník „učiní“ právní jednání v době, kdy právní jednání nabylo právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky), tedy k okamžiku, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zvýhodnění některého z jeho věřitelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015).
3/ K vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu §241 odst. 2 insolvenčního zákona se požaduje průkaz toho, že dlužník v době, kdy učinil odporované právní jednání, nebyl (objektivně vzato) ani v úpadku ve formě platební neschopnosti ani v úpadku ve formě předlužení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 28/2018).
4/ Předlužen je dlužník, který má a/ více věřitelů (tzn. alespoň dva) a b/ souhrn jeho závazků (bez ohledu na jejich splatnost) převyšuje hodnotu jeho majetku. Přitom hodnotu majetku představuje cena majetku vyjádřená v penězích v době rozhodování insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu (aktuální hodnota majetku) a dále, v případě, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu obchodního závodu pokračovat, též cena majetku, který pravděpodobně získá touto (budoucí) správou nebo provozem obchodního závodu (budoucí očekávané výnosy). Srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 NSČR 32/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 163/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2020, pod číslem 28.
[24] Na základě takto ustaveného judikatorního rámce Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud při posuzování, zda zástavní smlouva byla zvýhodňujícím právním jednáním, správně dle §241 odst. 2 insolvenčního zákona zkoumal úpadek dlužníka ke dni uzavření (účinnosti) zástavní smlouvy (14. ledna 2016) a stejně správně uzavřel, že dlužník v té době nebyl v úpadku ve formě platební neschopnosti dle §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, neboť měl pouze jediného věřitele (finanční úřad) s pohledávkami (ve výši 49 618 Kč) více jak 30 dnů po splatnosti.
[25] Odvolací soud se však nezabýval úpadkem dlužníka ve formě předlužení k 14. lednu 2016. Potud se omezil pouze na srovnání výše splatných pohledávek a hodnoty dlužníkova majetku k danému dni. Nadto není zřejmé, zda tato úvaha odvolacího soudu se vůbec vztahovala k předlužení, nebo pouze k platební neschopnosti.
[26] Přitom, jak plyne z výše shrnuté judikatury (ale např. výslovně i ze str. 157 důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, jejž projednávala Poslanecká sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 – 2006 jako tisk č. 1120), při posuzování úpadku ve formě předlužení je rozhodný objem závazků bez ohledu na jejich splatnost, tj. oproti úpadku ve formě platební neschopnosti se berou v úvahu i nesplatné závazky. Formy úpadku nelze směšovat, nejde o totožné pojmy, čemuž odpovídají i oddělená ustanovení v rámci §3 insolvenčního zákona. Jde o tradiční odlišení – k tomu viz např. již rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. listopadu 1926, sp. zn. Rv II 463/26, Vážný č. 6463, či v literatuře Štajgr, F.: Konkursní právo. Praha, Všehrd, 1947, str. 318, Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 1998, str. 5, či Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. Praha, Linde Praha a. s., 1995, str. 24.
[27] Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[28] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
[29] S ohledem na to, že Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, již nerozhodoval (pro nadbytečnost) o návrhu žalobce ze dne 15. října 2020 na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu