ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4180.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 4180/2016-528
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Pipelife Czech s. r. o., se sídlem v Otrokovicích, Kučovaniny 1778, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 60 70 93 91, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, proti žalovaným 1) M. B., zastoupenému Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, se sídlem v Rokycanech, Míru 17, PSČ 337 01, 2) P. B., a 3) E. B., oběma zastoupeným zmocněncem V. S., o zaplacení částky 2.803.462,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 222/2009, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j. 12 Cmo 176/2015-441, takto:
I. V rozsahu, v němž směřovalo proti výrokům rozsudku ze dne 13. dubna 2016, č. j. 12 Cmo 176/2015-441, kterými Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 44 Cm 222/2009-313, ve výrocích, jimiž Krajský soud v Plzni rozhodl ve vztahu mezi žalobkyní a druhým a třetí žalovanými, se dovolání odmítá .
II. V rozsahu, v němž směřovalo proti výroku rozsudku ze dne 13. dubna 2016, č. j. 12 Cmo 176/2015-441, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 20. listopadu 2014, ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 2.573.241,33 Kč, se dovolání zamítá .
III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j. 12 Cmo 176/2015-441, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 44 Cm 222/2009-313, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti prvního žalovaného zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 2.573.241,33 Kč od 1. července 2009 do zaplacení a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 44 Cm 222/2009-313, zastavil řízení ohledně částky 230.220,67 Kč „s přísl., tj. s úrokem z prodlení“ (výrok I.), prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 2.573.241,33 Kč „s příslušenstvím, tj. zákonným úrokem z prodlení ode dne podání žaloby, tj. 10. července 2009 do zaplacení“ (výrok II.), žalobu o zaplacení částky 2.573.241,33 Kč „s příslušenstvím tj. zákonným úrokem z prodlení“ proti druhému žalovanému a třetí žalované zamítl (výroky III. a IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků řízení (výroky V., VI. a VIII.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok VII.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně (Pipelife Czech s. r. o.) a prvního žalovaného (M. B.) rozsudkem ze dne 13. dubna 2016, č. j. 12 Cmo 176/2015-441, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroků o částečném zastavení řízení a o vrácení soudního poplatku) [první výrok] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 8. října 2001 byla do obchodního rejstříku zapsána společnost INVEL stav s. r. o. (dále jen „společnost“). Jejím jednatelem byl od 8. října 2001 do 17. dubna 2008 první žalovaný, od 17. dubna 2008 do 17. července 2008 druhý žalovaný (P. B.) a od 17. července 2008 třetí žalovaná (E. B.). Dne 31. března 2004 byla do obchodního rejstříku zapsána změna obchodní firmy na STAV M.BET s. r. o.
2) Mezi žalobkyní a společností probíhala obchodní spolupráce, přičemž společnost byla opakovaně v prodlení s úhradou svých závazků.
3) Krajský soud v Plzni oznámil vyhláškou ze dne 3. prosince 2008, č. j. KSPL 20 INS 4908/2008-A-2, že bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka (společnosti). Usnesením ze dne 19. února 2009, č. j. KSPL 20 INS 4908/2008-A-14, zjistil úpadek společnosti a usnesením ze dne 5. května 2009, č. j. KSPL 20 INS 4908/2008-B-10, prohlásil konkurs na její majetek.
4) Dne 3. dubna 2008 uzavřeli první žalovaný (jako převodce) a druhý žalovaný (jako nabyvatel) smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti. Smluvní strany se dohodly na převodu obchodního podílu za částku 10 miliónů Kč; převodce ve smlouvě potvrdil, že společnost vede řádně účetnictví, není v úpadku nebo v hrozícím úpadku a že obchodní podíl není „zatížen“. Nabyvatel prohlásil, že si provedl kontrolu společnosti související s předmětem podnikání a seznámil se s veškerými doklady, které si v souvislosti s převodem vyžádal, i když „šlo pouze o namátkou a orientační kontrolu dokumentů“.
5) Druhý žalovaný podal dne 12. prosince 2008 trestní oznámení ve věci podezření ze spáchání trestného činu; usnesením ze dne 30. července 2010 Policie České republiky věc vedenou pod č. j. KRPP-614-31/TČ-2010-030581 odložila.
6) Na základě zadání Policie České republiky vypracoval znalec (Plzeňská znalecká s. r. o., prostřednictvím Ing. Vladimíra Bečky) znalecký posudek, podle něhož účetnictví vedené společností do 3. dubna 2008 je nesprávné, neúplné a neprůkazné. Společnost vykazovala existenci závazků po splatnosti již v roce 2007 ve výši 33.552.715,30 Kč vůči více věřitelům (z toho závazky „nad 365 dní“ jsou ve výši dalšího přibližně ¾ milionu Kč). Společnost nem ěla dostatek vlastních finančních prostředků pro úhradu závazků, pročež již k datu 31. prosince 2007 byla v insolvenci.
7) Ze znaleckého posudku č. 87/2008, zpracovaného dne 3. prosince 2008 znalcem Ing. Michaelem Ledvinou (na základě zadání druhého žalovaného), měla společnost „peněžité závazky více jak 30 dní ve výši 16.320.000,- Kč“ a „dále byly zastaveny platby podstatné části závazků společnosti, takže po splatnosti měla společnost závazky ve výši 20.404.000,- Kč“; společnost zároveň neplní závazky ve výši 8.324.000,- Kč po dobu než tři měsíce po splatnosti. Ke dni podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu tak společnost „splňovala podmínky definované v §3 insolvenčního zákona“.
8) Podle znaleckého posudku č. 073-012/13, vypracovaného soudem ustanoveným znalcem Ing. Davidem Šofferem dne 11. listopadu 2013, společnost již k 31. prosinci 2006 „přenášela“ do dalšího účetního období neuhrazené závazky, které dosáhly výše 776.000,- Kč, přičemž tyto závazky „narostly“ v období roku 2007 na částku 21.695.000,- Kč (ke konci tohoto období). Statutární orgán společnosti musel o finančních problémech a množství neuhrazených závazků po datu splatnosti vědět a tím mohl předpokládat naplnění podmínek nutných k posouzení úpadku společnosti. Podle znalce „ke splnění podmínek úpadku“ podle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), „došlo v průběhu roku 2007 a den úpadku nastal ke dni 20. listopadu 2007“.
9) Žalobkyně dodávala společnosti v době od 7. ledna 2008 do 30. července 2008 zboží, které společnost nezaplatila.
10) Druhý žalovaný poskytl dne 9. dubna 2008 společnosti půjčku ve výši 10 miliónů Kč; z těchto peněz společnost uhradila „částku ve výši 1,053.724,- Kč a další ve prospěch žalobkyně“. Dalšími zdroji finančních prostředků společnosti byla platba od „společnosti METROSTAV“ ve výši 118.997,39 Kč a od obce Zbůch v částkách 291.084,15 Kč a 517.769,- Kč. Znalec ve své výpovědi doplnil, že účetnictví společnosti bylo ve velmi špatném stavu, neboť nebyly dodrženy základní zásady účetnictví dané právními předpisy; „za období od 1. ledna 2008 do 31. března 2008 nebylo možné zjistit, jak probíhaly dodávky od žalobkyně, neboť nebyly k dispozici dodací listy, popř. zjistit přímou souvislost mezi dodaným zbožím a úhradou za něj“. Přitom znalec setrval na závěru, podle něhož „úpadek společnosti nastal již v roce 2007“.
11) Společnost neuhradila žalobkyni dodávky zboží v hodnotě 2.803.462,- Kč [dle faktur (a připojených dodacích listů) šlo o plnění uskutečněné v průběhu měsíců ledna až července 2008, vyúčtované fakturami splatnými v průběhu dubna až července 2008; z toho dodávky zboží za 2.081.107,- Kč byly uskutečněny od 2. ledna 2008 do 2. dubna 2008].
12) Žalobkyni byla z majetkové podstaty v insolvenčním řízení vedeném na majetek společnosti vyplacena dne 18. dubna 2012 částka 230.220,67 Kč, a to z titulu přihlášených pohledávek za dodávky zboží [viz bod 11)]; v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět (podáním ze dne 23. dubna 2012).
Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení §98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) − shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že první žalovaný porušil svou povinnost, když majetek společnosti nepodal insolvenční návrh; je tak odpovědný za škodu, kterou žalobkyni způsobil porušením této povinnosti. Přitom první žalovaný netvrdil ani neprokázal existenci okolností, které by měly vliv na nesplnění jeho povinnosti, ani to, že by takové okolnosti nastaly nezávisle na jeho vůli, respektive že by vyvinul jakékoliv úsilí k odvrácení špatné ekonomické situace společnosti před prodejem obchodního podílu druhému žalovanému.
V situaci, kdy první žalovaný byl povinen podat insolvenční návrh již v roce 2007, respektive na začátku roku 2008, je odpovědný za vznik škody, jejíž náhrada je žalobou uplatněna.
V této souvislosti odvolací soud shledal nevýznamnou výhradu prvního žalovaného, podle níž ekonomická situace společnosti „nesvědčila pro podání insolvenčního návrhu“ proto, že „tržní hodnota souboru vozidel a strojů společnosti ke dni 30. června 2008 činila 9 miliónů Kč“, kterážto skutečnost plyne ze znaleckého posudku (a jeho dodatku) zpracovaného Ing. Jindřichem Kandlerem, CSc. Hodnota vozidel a strojů společnosti mohla být relevantní – pokračoval odvolací soud – z hlediska případné likvidace a prodeje společnosti a ceny likvidované či prodávané společnosti; navíc šlo o nové tvrzení a nový důkaz, které nebyly ve smyslu ustanovení §119a a §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v odvolacím řízení přípustné.
Neopodstatněnou odvolací soud shledal i námitku prvního žalovaného ohledně porušení poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o. s. ř., když rozsah soudem prvního stupně provedeného dokazování vyplývá z protokolů o jednáních, k průběhu dokazování neměl první žalovaný žádné námitky a u jednání soudu prvního stupně dne 29. září 2014 nebyl první žalovaný (ani jeho zástupce) přítomen, čímž se „zbavil“ možnosti vyjadřovat se k provedeným důkazům. Poučení podle ustanovení §119a o. s. ř. bylo účastníkům řízení poskytnuto u jednání dne 7. listopadu 2014, účastníci žádné důkazní návrhy neměli a první žalovaný se ani v závěrečném návrhu k důkazům konkrétně nevyjádřil. Pro úplnost odvolací soud dodal, že „tvrzení a důkazy, předkládané prvním žalovaným v průběhu odvolacího řízení, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně dříve, než soud prvního stupně ve věci rozhodl, jsou ve smyslu ustanovení §119a a §205a o. s. ř. tvrzeními a důkazy v odvolacím řízení nepřípustnými“; proto se jimi nezabýval.
Konečně k výhradě prvního žalovaného, podle níž měla být jeho odpovědnost za škodu posuzována podle ustanovení §3 ZKV a nikoli podle ustanovení insolvenčního zákona, odvolací soud doplnil, že v poměrech posuzované věci podmínky úpadku společnosti sice nastaly v listopadu, popř. v prosinci 2007, ale trvaly i po 1. lednu 2008; porušení povinnosti prvního žalovaného, který vůbec nepodal insolvenční návrh, tak soud prvního stupně správně posuzoval podle ustanovení §98 a §99 insolvenčního zákona.
Jelikož žalobkyni vzniklo vůči prvnímu žalovanému právo na náhradu škody ve výši rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výši pohledávky přihlášené žalobkyní k uspokojení a částkou, kterou žalobkyně v insolvenčním řízení na uspokojení své pohledávky obdržela, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jakožto věcně správné.
Ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované odvolací soud uzavřel, že tito za škodu vzniklou žalobkyni neodpovídají, když v řízení nebylo prokázáno, že by porušili v příčinné souvislosti se vznikem vymáhané škody povinnost podle ustanovení §98 insolvenčního zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když odvolací soud podle jeho názoru nepostupoval v souladu s ustanoveními §118a odst. 1 až 3 a §119a odst. 1 o. s. ř., nevyvodil ze zmatečného důkazního řízení žádné důsledky, přesunul odpovědnost soudu na účastníky, uložil znalci řešit i otázky právní, když mu zadal určit moment, kdy se jednatel měl a mohl dozvědět o úpadku, neřešil otázku vlivu neuznané pohledávky (vrácené faktury) na posouzení úpadku společnosti, nesprávně označil za liberační důvod zadání znaleckého posudku a chybně označil zákon, podle kterého se měl posuzovat stav úpadku společnosti.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. musí předcházet poučení podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř., dále soudům nižších stupňů vytýká neprovedení navržených důkazů a „absenci usnesení o zamítnutí návrhu na dokazování“, včetně vlivu opomenutých důkazů na posouzení řádnosti poučení podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř.; Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázku, zda tzv. opomenuté důkazy jsou pouze jinou vadou v řízení, nebo zda mají dopad na posouzení řádnosti poučení podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř.
K tvrzení o „zmatečném důkazním řízení“ příkladmo popisuje postup soudu prvního stupně při dokazování a upozorňuje na vady posudku zpracovaného Ing. Ledvinou, jakož i na nejasnosti ohledně provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Bečky.
Připomíná, že ve znaleckých posudcích zpracovaných Ing. Bečkou a Ing. Šofferem oba jmenovaní znalci zahrnuli do závazků společnosti „pokutu ve výši 21.000.000 Kč, kterou vystavila společnost STAVMONTA s. r. o. za údajné opožděné plnění zakázky“. Společnost zmíněnou fakturu neuznala a vrátila ji zpět; faktura „nebyla v účetnictví společnosti zanesena“. Poté, co byl znalec Ing. Bečka s těmito skutečnostmi seznámen, „změnil při slyšení závěry svého posudku tak, že společnost nebyla v úpadku, ale pouze ve stavu, který se úpadku blížil (stav před převodem obchodního podílu – konec března 2008) a spornou pokutu do závazků společnosti nepočítal“.
Navíc posouzení „sporné faktury není z hlediska úpadku prioritní otázkou odbornou, ale právní“; znalci nepřísluší hodnocení charakteru sporné neuznané pohledávky ve smyslu jejího zařazení do závazků společnosti v souvislosti s posuzováním stavu úpadku společnosti. Dále odvolací soud nesprávně spojil vědomí prvního žalovaného o úpadku společnosti se dnem, který znalec určil jako den úpadku společnosti, aniž se zabýval posouzením, kdy se první žalovaný dozvěděl nebo měl dozvědět o úpadku společnosti. Ani k této otázce pak nepříslušelo se vyjadřovat znalci.
V neposlední řadě dovolatel zpochybňuje možnost užití insolvenčního zákona v poměrech dané věci, maje za to, že měl-li soud za prokázané, že úpadek společnosti nastal již v listopadu 2007, měl postupovat podle příslušných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání a nikoli podle insolvenčního zákona.
Konečně dovolatel nesouhlasí ani s argumentací, na základě níž odvolací soud shledal žalobu nedůvodnou ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované, když povinnost podat insolvenční návrh nemůže být vázána na zadání a vypracování znaleckého posudku a takový posudek nemůže být kvalifikovaným liberačním důvodem.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů (s výjimkou výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně je přesvědčena o tom, že dovolání „vzbuzuje polemiku skutkovou, nikoli polemiku ohledně právního hodnocení“ a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Rozhodnutí soudů nižších stupňů ve vztahu k prvnímu žalovanému považuje za správná.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti výrokům rozsudku, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými; v tomto rozsahu dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné [§243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř.]. K tomu srov. např. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 1999, sp. zn. 2 Odon 176/97, uveřejněné pod číslem 3/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. v rozsahu potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky užití a výkladu ustanovení §98 a §99 insolvenčního zákona, dosud v daných souvislostech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené.
K (ne)správnosti užití ustanovení insolvenčního zákona soudy nižších stupňů.
V poměrech projednávané věci je nepochybné, že žalobkyně vznik škody dovozuje (srov. tvrzení obsažená v žalobě) z toho, že jí společnost nezaplatila cenu dodaného zboží. Jakkoli soudy nižších stupňů dospěly k závěru, podle něhož byla společnost v úpadku již v roce 2007, nelze přehlédnout, že povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, tj. za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání (do 31. prosince 2007) [viz ustanovení §3 ZKV], respektive povinnost podat insolvenční návrh (od 1. ledna 2008) [viz ustanovení §98 insolvenčního zákona] je povinností trvající (nikoli jednorázovou). Nesplnil-li člen statutárního orgánu právnické osoby povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek této právnické osoby v době do 31. prosince 2007 (tj. podle zákona o konkursu a vyrovnání), potom počínaje dnem 1. ledna 2008 (tj. dnem účinnosti insolvenčního zákona) porušoval povinnost určenou ustanovením §98 insolvenčního zákona. Přitom škoda měla žalobkyni vzniknout nezaplacením dodávek zboží uskutečněných po 31. prosinci 2007.
Poměřoval-li odvolací soud předpoklady pro vznik odpovědnosti prvního žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni podle ustanovení §98 a §99 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 19. července 2009), je takové právní posouzení věci správné.
Ke splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti dovolatele za škodu.
Podle ustanovení §3 insolvenčního zákona (dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“) [odstavec 1]. Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odstavec 2). Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat (odstavec 3). O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (odstavec 4).
Podle ustanovení §98 insolvenčního zákona dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu4) proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka (odstavec 2). Povinnost podat insolvenční návrh podle odstavců 1 a 2 není splněna, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno nebo byl-li jeho insolvenční návrh odmítnut (odstavec 3).
Podle ustanovení §99 insolvenčního zákona osoba, která v rozporu s ustanovením §98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti (odstavec 1). Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel (odstavec 2). Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat (odstavec 3).
Nejvyšší soud dále předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěrech, podle nichž:
1) Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či dalších osob stanovených zákonem) za škodu (či jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání četných změn, insolvenční zákon na jeho občanskoprávní povaze ničeho nezměnil.
Insolvenční poměry se od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší (a možnost automatického převzetí závěrů plynoucích z rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vylučují) především tím, že ustanovení §99 odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněného pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh.
K tomu srov. dále i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016.
3/ Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek [viz usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, a ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněná pod čísly 80/2011 a 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“ a „R 45/2014“) ] . Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů [viz usnesení ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009, usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“) a R 45/2014].
4/ Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (srov. R 80/2011, R 43/2012 a R 45/2014).
5) Předlužen je dlužník, který má a) více věřitelů (tzn. alespoň dva) a b) souhrn jeho závazků (bez ohledu na jejich splatnost) převyšuje hodnotu jeho majetku. Přitom hodnotu majetku představuje cena majetku vyjádřená v penězích v době rozhodování insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu (aktuální hodnota majetku) a dále, v případě, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu obchodního závodu pokračovat, též cena majetku, který pravděpodobně získá touto (budoucí) správou nebo provozem obchodního závodu (budoucí očekávané výnosy).
Srov. např. usnesení ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 NSČR 32/2015 a ze dne 29. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 163/2017.
Promítnuto do poměrů ustanovení §98 a §99 insolvenčního zákona je zjevné, že žalobkyni tížila (mimo jiné) povinnost tvrzení a důkazní povinnost o tom, že:
1) Společnost byla v úpadku (v kterékoli z jeho forem) [§3 insolvenčního zákona].
2) Dovolatel porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek společnosti bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti (§98 insolvenčního zákona).
3) Žalobkyni vznikla v souvislosti s tímto porušením právní povinnosti škoda.
O splnění všech shora vymezených předpokladů vzniku odpovědnosti dovolatele za škodu nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.
Jakkoli je nutno přisvědčit dovolateli, že závěr, podle něhož byla společnost v listopadu 2007 v úpadku, je závěrem právním (a nikoli skutkovým), z provedeného dokazování (zejména ze znaleckých posudků) po skutkové stránce vyplývá jak rozsah (peněžitých) závazků společnosti více než 30 dní po splatnosti (respektive více než tři měsíce po splatnosti), tak i pluralita věřitelů.
Společnost tak byla v listopadu 2007 v úpadku, když měla více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti přičemž tyto závazky neplnila po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti; zákonnou domněnku neschopnosti společnosti plnit své peněžité závazky [§3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona] první žalovaný nevyvrátil. Shora uvedené závěry se prosadí i tehdy, nebude-li přihlíženo ke spornému závazku společnosti ve výši 21 miliónů Kč.
Rovněž posouzení, zda a kdy se dovolatel dozvěděl nebo při náležité péči měl dozvědět o úpadku společnosti, není posouzením skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§127 odst. 1 o. s. ř.), pročež nemohlo být předmětem znaleckého posudku.
Nicméně, za stavu, kdy byl dovolatel v době od 3. července 2002 do 14. dubna 2008 jediným společníkem a jednatelem společnosti, byl povinen (mimo jiné) zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví (§135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“) a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře (§135 odst. 2 a §194 odst. 5 obch. zák.). Dostál-li by dovolatel zmíněným povinnostem, nepochybně by se měl při náležité pečlivosti dozvědět o úpadku společnosti již koncem listopadu 2007. Lhůta „bez zbytečného odkladu“ ke splnění povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu (v době do 31. prosince 2007) určená ustanovením §3 odst. 1 ZKV, respektive lhůta k podání insolvenčního návrhu (v době po výše uvedeném datu) určená ustanovením §98 odst. 1 insolvenčního zákona, je lhůtou velmi krátkou, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (srov. např. obecně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech). Vzhledem k významu a důsledkům podání takových návrhů (jak v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání, tak v poměrech insolvenčního zákona), nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že lhůta k podání návrhu na konkurs, respektive lhůta k podání insolvenčního návrhu marně uplynula prvnímu žalovanému již před (společností nezaplacenými) dodávkami zboží.
Konečně z provedeného dokazování (ani z obsahu spisu) neplynou žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na (byť jen částečné) zproštění se odpovědnosti dovolatele za škodu podle ustanovení §99 odst. 3 insolvenčního zákona.
K dovolatelem tvrzenému porušení „poučovací povinnosti“ podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. a k tzv. opomenutým důkazům.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud ve věci rozhodl, maje za to, že žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně splnění (všech) předpokladů pro vznik odpovědnosti prvního žalovaného za vzniklou škodu; pro poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. tak nebyl důvod.
Navíc (a bez vazby na výše uvedené) z obsahu spisu plyne, že dovolatel byl řádně poučen o koncentraci řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. Přitom v průběhu jednání, které se konalo dne 8. listopadu 2012, dovolatel i jeho zástupkyně „opustili jednací místnost“ (viz protokol o jednání č. l. 75 až 77); tím se dovolatel sám „zbavil“ práva na poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., které soud (při splnění zákonem určených podmínek) poskytuje (je povinen poskytnout) jen účastníkům přítomným u jednání. Následně dovolatel nevznesl žádné výhrady k provedeným důkazům, u posledního jednání po poučení podle ustanovení §119a o. s. ř. prohlásil, že nemá další tvrzení ani důkazní návrhy; požadavek na provedení dalších důkazů neuplatnil ani v závěrečném návrhu ze dne 14. listopadu 2014 (č. l. 300 až 302). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2003, pod číslem 76.
Obecný závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, jednoznačně plyne z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2010, pod číslem 183, popř. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010 a ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). O tom, že odvolací soud řádně odůvodnil, proč žalovaným navrhované důkazy neprovedl, nemá Nejvyšší soud pochyby.
K tomu srov. dále též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, sen. zn. 29 ICdo 53/2016.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal, jde-li o věcnou správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně částky 2.573.241,33 Kč, ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
Vadou, která má za následek neurčitost vymezení „rozsahu a obsahu“ povinnosti žalované, však trpí rozhodnutí soudů nižších stupňů ve výrocích, jimiž bylo dovolateli uloženo zaplatit žalobkyni příslušenství z částky 2.573.241,33 Kč − „zákonný úrok z prodlení ode dne podání žaloby, tj. 10. července 2009 do zaplacení“.
Nejvyšší soud již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněného pod číslem 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 39/2006“), formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
„Úroky z prodlení splatné za dobu do vyhlášení (vydání) rozhodnutí soud přizná ve výroku svého rozhodnutí tak, že buď jejich výši přesně vyčíslí, nebo že uvede jejich výši (sazbu) v procentech a dobu, za kterou musí být v této výši zaplaceny.Úroky z prodlení určované podle ustanovení §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění čl. I nařízení vlády č. 163/2005 Sb., které se stanou splatnými teprve v budoucnu, soud přizná ve výroku svého rozhodnutí tak, že počínaje dnem následujícím po vyhlášení (vydání) rozhodnutí až do zaplacení uloží jejich zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby (limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace) vyhlášené ve Věstníku České národní banky ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí“.
Za stavu, kdy výroky rozsudků soudů obou stupňů v daných částech požadavku plynoucímu z R 39/2006 nevyhovují a jsou (posuzováno z hlediska jejich případné vykonatelnosti) neurčité, Nejvyšší soud je zrušil, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení (ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným), a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu