ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.8.2018.1
KSCB 44 INS XY
43 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 8/2018-190
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce P. G. , narozeného XY, bytem XY zastoupeného JUDr. Janem Kubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 159/17, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ První konkursní v. o. s. , se sídlem v Praze 4, Severozápadní II 306/32, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 26424568, jako insolvenčnímu správci dlužnice R. S., a 2/ O. H. , narozenému XY, bytem XY, o určení neplatnosti smlouvy o zpeněžení zajištěného majetku dlužníka prodejem mimo dražbu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice R. S. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 44 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2017, č. j. 43 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 25 INS XY), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2017, č. j. 43 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 25 INS XY), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku, jíž byly změněny body II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. července 2016, č. j. 43 ICm XY, o nákladech řízení, a druhému výroku o nákladech odvolacího řízení; ve zbytku se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. července 2016, č. j. 43 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce ( P. G.) domáhal určení, že je neplatná kupní smlouva ze dne 19. listopadu 2015, uzavřená mezi prvním žalovaným (První konkursní v. o. s., insolvenční správce dlužnice R. S.) jako prodávajícím a druhým žalovaným (O. H.) jako kupujícím, na základě které došlo ke zpeněžení spoluvlastnického podílu o velikosti ˝ na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY zapsaného na listu vlastnictví č. XY (dále též jen „podíl na nemovitosti“ a „kupní smlouva“), a že podíl na nemovitosti se vrací do majetkové podstaty k novému zpeněžení (bod I. výroku), a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit druhému žalovanému náklady řízení ve výši 3 218,10 Kč (bod II. výroku) a že prvnímu žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku a změnil body II. a III. výroku tak, že zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení ve výši 3 218,10 Kč prvnímu žalovanému, a určil, že žalobce a druhý žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel zejména z toho, že
1/ Usnesením ze dne 12. ledna 2015, č. j. KSCB 25 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice a povolil jí oddlužení.
2/ Věřitel č. 5 (Česká republika – Česká správa sociálního zabezpečení) uplatnil přihláškou vedenou pod č. P6 tři dílčí pohledávky – pohledávky č. 1 ve výši 18 930 Kč a č. 2 ve výši 20 238 Kč, obě jako vykonatelné dle platebních výměrů věřitele č. 5 a jako zajištěné, a to na základě soudcovského zástavního práva zřízeného usneseními Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2011, č. j. 28 E 222/2011-11, jež nabylo právní moci dne 29. listopadu 2011, a ze 7. srpna 2012, č. j. 28 E 231/2012-13, jež nabylo právní moci dne 2. listopadu 2012, ve znění opravného usnesení ze dne 5. září 2012, č. j. 28 E 231/2012-18, jež nabylo právní moci dne 17. října 2012 (dále také jen „usnesení o zřízení soudcovského zástavního práva“). Tato usnesení byla připojena k přihlášce pohledávky. Zástavní právo bylo zřízeno mimo jiné i k podílu na nemovitosti. Poslední pohledávku č. 3 uplatnil věřitel č. 5 ve výši 7 600 Kč jako vykonatelnou a nezajištěnou.
3/ Na přezkumném jednání dne 4. března 2015 nebyly popřeny žádné přihlášené pohledávky věřitele č. 5, pohledávky č. 1 a 2 byly přezkoumány jako zajištěné a byly tak zjištěny co do pravosti, výše i pořadí.
4/ Usnesením ze dne 20. dubna 2015, č. j. KSCB 25 INS XY, insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. Stejného dne bylo rozhodnutí zveřejněno v insolvenčním rejstříku a nabylo právní moci.
5/ Ze znaleckého posudku ze dne 5. června 2015 zpracovaného znalcem Ing. Michalem Syrovým pro Eurodražby.cz plyne, že pozemky parc. č. XY, XY a XY s rozestavěným domem v katastrálním území XY zapsané na listu vlastnictví č. XY (dále jen „pozemky s domem“) byly oceněny částkou 700 000 Kč. Pozemek parc. č. XY tento znalec neoceňoval.
6/ Pozemky s domem byly zpeněženy veřejnou dražbou dražebníkem Eurodražby.cz, s tím, že předmětem dražby nebyl pozemek parc. č. XY. Výtěžek zpeněžení byl vyplacen zajištěnému věřiteli prvnímu v pořadí – České spořitelně, a. s. (dále jen „banka“), přičemž zajištěný věřitel druhý v pořadí – věřitel č. 5, z tohoto výtěžku uspokojován nebyl.
7/ Věřitel č. 5 udělil prvnímu žalovanému (na jeho vyžádání) dne 6. listopadu 2015 souhlas, aby podíl na nemovitosti (pozemku), který tvořil zajištění jeho přihlášených pohledávek, zpeněžil přímým prodejem nejvyšší nabídce, avšak minimálně za cenu 30 000 Kč.
8/ Stejného dne vyvěsil první žalovaný na portál www.burzaspravcu.cz výzvu k podání nabídek na odkup podílu na nemovitosti z majetkové podstaty dlužnice s minimální cenou pro podání nabídky 30 000 Kč.
9/ Dopisem ze dne 16. listopadu 2015 uplatnil žalobce společně s manželkou u prvního žalovaného předkupní právo k podílu na nemovitosti, a to s tím, že jsou spoluvlastníky dru hého podílu ve výši ˝ na pozemku parc. č. XY. Předkupní právo jmenovaní stejně uplatnili i u exekutorů a dlužnice.
10/ Dopisem ze dne 18. listopadu 2015 sdělil první žalovaný manželům G., že jejich předkupní právo podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), zaniklo.
11/ Dne 19. listopadu 2015 byla uzavřena předmětná kupní smlouva, na jejímž základě druhý žalovaný nabyl podíl na nemovitosti za kupní cenu 35 000 Kč.
12/ Podíl na nemovitosti (vlastněný dlužnicí) byl zahrnut do soupisu majetkové podstaty dlužnice až po jeho zpeněžení dne 11. prosince 2015 (B-10).
13/ Žalobce vypověděl, že celou situaci sledoval, byl přítomen u dražby, věděl, že je zadáván znalecký posudek, kde poukazoval na chybu (na niž upozorňoval insolvenčního správce i dražební společnost). Pozemek parc. č. XY neměl být prodáván, což žalobci sdělil insolvenční správce i dražební společnost. O prodeji pozemku insolvenční správce žalobce neinformoval. Žalobce byl při tom, když si vydražené pozemky přebíral druhý žalovaný a byl opětovně upozorněn na to, že pozemek parc. č. XY není k prodeji.
Odvolací soud na tomto základě nejprve předeslal, že věřitel č. 5 byl zajištěným věřitelem, neboť se jako zajištěný do řízení přihlásil ve smyslu §174 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť v přihlášce uvedl, že uplatňuje právo na uspokojení pohledávek ze zajištění, označil druh zajištění a dobu jeho vzniku. Z ničeho nebylo dle odvolacího soudu možné dovodit, že první žalovaný na přezkumném jednání pohledávky č. 1 a 2 věřitele č. 5 přezkoumal jako nezajištěné.
S poukazem na §286, §293 a §398 odst. 3 insolvenčního zákona odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že věřitel č. 5 dal prvnímu žalovanému souhlas k přímému prodeji podílu na nemovitosti mimo dražbu před tím, než byl tento majetek zahrnut do soupisu majetkové podstaty, neznamenala, že by insolvenční zákon nespojoval s takovým souhlasem právní účinky uvedené v §293 insolvenčního zákona.
Podle odvolacího soudu nemohla obstát ani námitka absolutní neplatnosti kupní smlouvy založená na tvrzení, že v době prodeje podílu na nemovitosti měla mít k tomuto majetku dispoziční oprávnění dlužnice. Je tomu tak proto, že insolvenční zákon v případě řešení úpadku dlužníka plněním splátkového kalendáře nestanoví, že dlužník má dispoziční oprávnění k majetku sloužícího k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele do doby, než jej insolvenční správce sepíše. To jednoznačně plyne z §409 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, přičemž všechny zákonné náležitosti těchto ustanovení byly v této věci splněny. První žalovaný měl k podílu na nemovitosti od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře výlučné dispoziční oprávnění a postupoval při jeho prodeji v souladu s pokynem zajištěného věřitele.
Konečně odvolací soud dovodil, že neplatnost kupní smlouvy nemohlo způsobit ani to, že první žalovaný prodal podíl na nemovitosti druhému žalovanému pod obvyklou cenu v místě a čase prodeje, protože to insolvenční zákon výslovně povoluje v §289 odst. 2. První žalovaný byl při určení ceny vázán pouze pokyny zajištěného věřitele, které dodržel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (případně i spolu s rozsudkem insolvenčního soudu) zrušil a věc vrátil odvolacímu (případně insolvenčnímu) soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel zejména namítá, že prodej majetku, který není sepsán v majetkové podstatě, není ze zákona možný a je neplatný. V projednávané věci sepsal první žalovaný podíl na nemovitosti až po uzavření kupní smlouvy po výzvě insolvenčního soudu. Odvolací soud se tak podle dovolatele odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to od závěrů rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“), a rozsudku ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2002, pod číslem 143, které jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. K tomu dovolatel cituje §280 insolvenčního zákona a dílo Maršíková, J. a kol.: Insolvenční zákon: s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a provádějícími předpisy. 2. vydání, Praha: Leges, 2014, str. 864.
Podle dovolatele první žalovaný nemohl žádným způsobem nakládat s podílem na nemovitosti dlužnice, respektive jej prodat, jelikož tento podíl nebyl součástí majetkové podstaty. Navíc od schválení oddlužení byla osobou s dispozičním oprávněním dlužnice.
Dále dovolatel uvádí, že první žalovaný nepřezkoumal přihlášenou pohledávku jako zajištěnou podílem na nemovitosti. Pouhé konstatování prvního žalovaného, že došlo k písařské chybě, ani zaslání opravného listu seznamu přihlášených pohledávek věřitele č. 5 po přezkumném jednání, má dovolatel za nedostatečné. Nadto věřitel č. 5 nebyl zajištěným věřitelem, neboť v přihlášce nejsou zveřejněny přílohy, ze kterých by bylo zřejmé, že podíl na nemovitosti je zajištěn soudcovským zástavním právem, respektive že věřitel č. 5 takové zajištění uplatňuje. Podle dovolatele tak první žalovaný nemohl postupovat dle pokynu věřitele č. 5, neboť žádný věřitel neměl v době udělení pokynu a v době uzavření kupní smlouvy dle seznamu přihlášených pohledávek jakékoli zajištění na podílu na nemovitosti.
Konečně dovolatel upozorňuje na to, že první žalovaný měl sdělit při prodeji nemovitostí dlužnice prostřednictvím dražební společnosti, že pozemek parc. č. XY není součástí majetkové podstaty a v nejbližších 5 letech po dobu insolvenčního řízení nebude prodáván. Stejně tak měl dovolatele informovat, že z uvedeného důvodu byla znaleckým posudkem snížena cena prodávaných nemovitostí o 400 000 Kč. Žalovaní tato tvrzení, opakovaně sdělená insolvenčnímu soudu, nezpochybnili, ani se k nim nevyjádřili.
Závěrem dovolatel připouští, že si je vědom §289 odst. 2 insolvenčního zákona, přesto upozorňuje na to, že v dané věci šlo o cenu diametrálně odlišnou, neboť podíl na ne movitosti byl prodán za cenu nedosahující ani Ľ ceny stanovené znaleckými posudky, p řičemž zpochybňuje ocenění prvním žalovaným. Namítá, že v době uzavření kupní smlouvy disponoval znaleckým posudkem, který podíl na nemovitostech ocenil na 133 000 Kč až 165 000 Kč. Je tedy přesvědčen, že první žalovaný nepostupoval při prodeji v souladu se zásadami insolvenčního řízení.
První žalovaný má ve vyjádření za to, že kupní smlouva je platná, k čemuž poukazuje na §574 a §578 o. z. Dále uvádí, že dovolatel vede spor pouze „ze zášti“ vůči druhému žalovanému. Míní, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby byl druhý žalovaný po 4 letech oprávněného vlastnictví zbaven vlastnických práv, která nabyl v dobré víře, přičemž pozemek parc. č. XY slouží jako příjezdová cesta k pozemkům s domem. Dovolání navrhuje zamítnout či odmítnout, maje za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou správná.
V replice k vyjádření prvního žalovaného dovolatel setrval na důvodech podaného dovolání. Obsah vyjádření považuje za osobní útok na svou osobu, který není podložen důkazy.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání proti nákladovým výrokům.
Přestože dovolatel napadá celý rozsudek odvolacího soudu, ve vztahu k prvnímu výroku v části, jíž odvolací soud změnil body II. a III. rozsudku insolvenčního soudu, a k druhému výroku neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o nákladech řízení v obou stupních. Nadto ve vztahu k těmto výrokům nevymezuje přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.
K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení dovoláním předestřené problematiky, neboť se jí dosud v dotčených souvislostech nezabýval.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, a Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
V poměrech projednávané věci je určující odpověď na otázku, zda je poté, co nastanou účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, platně zpeněžen mimo dražbu majetek ve vlastnictví dlužníka náležející do majetkové podstaty a tvořící předmět zajištění pohledávek zajištěného věřitele, jestliže tak insolvenční správce učinil pouze na základě pokynu zajištěného věřitele, aniž onen majetek zahrnul do soupisu majetkové podstaty před uzavřením kupní smlouvy.
S přihlédnutím k době uzavření kupní smlouvy se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona.
Podle §2 písm. g/ insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 31. prosince 2015) se pro účely tohoto zákona rozumí zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy.
Podle §166 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění.
Podle §174 odst. 3 insolvenčního zákona jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo.
Podle §189 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017) insolvenční správce sestaví seznam přihlášených pohledávek; u pohledávek, které popírá, to výslovně uvede. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Zajištění věřitelé se v seznamu uvádějí zvlášť. U každého věřitele musí být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky; u zajištěných věřitelů se navíc uvádí důvod a způsob zajištění. V seznamu se zvlášť vyznačí pohledávky vykonatelné a pohledávky přihlášené jako podmíněné osobami, od kterých může věřitel požadovat plnění podle §183 odst. 1 a 2 (odstavec 1).
Seznam přihlášených pohledávek insolvenční správce sestavuje a doplňuje tak, aby jej mohl uzavřít neprodleně po skončení lhůty k podání přihlášek pohledávek a v dostatečném předstihu před termínem konání přezkumného jednání. Účastníci jsou oprávněni u insolvenčního správce nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven (odstavec 2).
Podle §205 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014), jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení (odstavec 1).
Podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky předběžného opatření, kterým insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky těchto rozhodnutí (odstavec 2).
Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela (odstavec 3).
Podle §217 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) je soupis majetkové podstaty (dále jen „soupis“) listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby.
Podle §229 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich (odstavec 1).
Je-li majetek náležející do majetkové podstaty ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka, lze právo této osoby s takovým majetkem nakládat omezit jen zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu (odstavec 2).
Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními
a/ dlužník v době do rozhodnutí o úpadku,
b/ dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku,
c/ insolvenční správce v době od prohlášení konkursu,
d/ dlužník v době od povolení reorganizace a
e/ dlužník v době od povolení oddlužení (odstavec 3).
Podle §280 insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak, je soupis listinou, která insolvenčního správce v rámci konkursu opravňuje ke zpeněžení zapsaného majetku.
Podle §289 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017) prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku (odstavec 1).
Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Insolvenční správce přitom přihlédne i k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného majetku (odstavec 2).
Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku (odstavec 3).
Podle §293 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.
Podle §398 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017) při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.
Podle §409 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 31. května 2019) od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře má dispoziční oprávnění k příjmům, které získá po schválení oddlužení, dlužník. S takto nabytými příjmy je dlužník povinen naložit způsobem uvedeným v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře (odstavec 1).
Dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně toho majetku, s nímž dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění. Majetek, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, z té části příjmů, která nepodléhá oddlužení, nenáleží do majetkové podstaty. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala takový majetek, lze za trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení (odstavec 2).
Majetek, který slouží k zajištění, zpeněží insolvenční správce po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, nejdříve však po zjištění pravosti výše a pořadí zajištěné pohledávky, požádá-li o to zajištěný věřitel. Výtěžek zpeněžení vydá zajištěnému věřiteli; přitom postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu (odstavec 3).
Pro vypořádání dovolacích námitek jsou v poměrech projednávané věci přiléhavé následující judikatorní závěry:
V usnesení ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2018, pod číslem 105, Nejvyšší soud vysvětlil, že zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to bez toho, aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění [k tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, a ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2016“)]. K dosažení tohoto cíle poskytuje insolvenční zákon zajištěným věřitelům oprávnění udělovat pokyny insolvenčnímu správci zejména ke správě (§230 insolvenčního zákona) a zpeněžení (§293 insolvenčního zákona) majetku tvořícího předmět zajištění. Označená ustanovení jsou koncipována tak, aby insolvenční správce postupoval pouze ve spolupráci se zajištěným věřitelem a případně insolvenčním soudem. Ingerence ostatních věřitelů je vyloučena, neboť jejich práva (zejména na co nejvyšší uspokojení) a společný zájem (i) na tomto místě hájí právě insolvenční správce, jak plyne z §36 odst. 1 insolvenčního zákona. Proto i odpovědnost za řádnou správu a zpeněžení zajištěného majetku nese insolvenční správce a za udělené pokyny pak právě zajištěný věřitel (k této odpovědnosti srov. R 34/2016). Pro zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se tak aplikuje §293 insolvenčního zákona ve spojení s obecnými ustanoveními o zpeněžení, kromě těch, které počítají s potřebou získat i souhlasy věřitelského výboru (zástupce věřitelů) a insolvenčního soudu.
Na základě takto ustaveného judikatorního a právního rámce lze pro poměry projednávané věci v návaznosti na dovolací argumentaci uvést následující.
Zpeněžování majetku ve vlastnictví dlužníka, jež tvoří předmět zajištění pohledávky přihlášeného zajištěného věřitele, provádí po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dle závazných pokynů zajištěného věřitele (s výjimkou dle §293 odst. 1 třetí věty insolvenčního zákona) insolvenční správce, který je v té době osobou s dispozičním oprávněním k tomuto majetku (viz §409 odst. 2 část první věty za středníkem insolvenčního zákona, v němž insolvenční zákon stanoví jinak než §229 odst. 3).
Insolvenční správce přitom postupuje obdobně jako při zpeněžování zajištěného majetku v konkursu. Oprávnění ke zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění mu vzniká poté, co jsou kumulativně splněny tyto podmínky:
a/ nastaly účinky schválení oddlužení (§407 odst. 1 insolvenčního zákona),
b/ pohledávka zajištěného věřitele uplatňujícího právo na uspokojení ze zajištění jako prvního v pořadí byla zjištěna co do pravosti, výše a pořadí,
c/ zajištěný věřitel o zpeněžení požádal a
d/ zajištěný věřitel udělil pokyn k tomuto zpeněžení, který insolvenční správce neodmítl (§293 insolvenčního zákona).
Jestliže jsou splněny tyto podmínky a současně platí, že majetek tvořící předmět zajištění je nesporně ve vlastnictví dlužníka, není pro platnost zpeněžení takového majetku nezbytně nutné jej před tím zahrnout do soupisu majetkové podstaty. Podstatná je pouze existence pokynů zajištěného věřitele se zjištěnou pohledávkou a dispoziční oprávnění insolvenčního správce. A to bez zřetele k tomu, zda insolvenční správce případně tím, že opomene pořídit soupis majetkové podstaty, nebo tím, že do soupisu nezahrne veškerý dlužníkův majetek, který tvoří majetkovou podstatu, porušuje své povinnosti v insolvenčním řízení (§36 insolvenčního zákona).
Soupisem majetku insolvenční správce zejména deklaruje navenek své přesvědčení, že tento majetek náleží do majetkové podstaty dlužníka, že s ním může nakládat osoba s dispozičním oprávněním a že jej podřizuje účinkům insolvenčního zákona (§217 odst. 1 a §229 odst. 2 insolvenčního zákona). Samotné zahrnutí majetku tvořícího předmět zajištění do soupisu majetkové podstaty (při existenci pokynu zajištěného věřitele) by mohlo být při oddlužení plněním splátkového kalendáře podmínkou platnosti jeho zpeněžení jen tehdy, kdyby nešlo o majetek dlužníka nebo kdyby vlastnictví dlužníka k takovému majetku bylo sporné. Tak tomu bylo již v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jak plyne z dovolatelem zmiňovaného R 19/2006; srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013, pod číslem 65. Závěry formulované v označeném rozhodnutí jsou podle přesvědčení Nejvyššího soudu aplikovatelné i při výkladu insolvenčního zákona.
V poměrech projednávané věci byl podíl na nemovitosti nesporně ve vlastnictví dlužnice od počátku insolvenčního řízení až do okamžiku jeho zpeněžení mimo dražbu kupní smlouvou. Dovolatel se tak mýlí, jestliže tvrdí, že tento majetek nebyl součástí majetkové podstaty. Naopak jde typicky o majetek náležející do majetkové podstaty, což plyne z §205 a §206 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, a to bez ohledu na to, zda byl formálně zapsán do soupisu majetkové podstaty.
Nejvyšší soud má dále shodně se soudy nižších stupňů za to, že věřitel č. 5 byl zajištěným věřitelem, jehož přihlášené pohledávky č. 1 a 2 byly zajištěny soudcovským zástavním právem na podílu na nemovitosti jako první v pořadí, přičemž takto byly i řádně zjištěny co do pravosti a pořadí.
V přihlášce pohledávek č. P6 k pohledávkám č. 1 a 2 bylo uvedeno, že jsou zajištěné majetkem dlužnice a že tomu tak je na základě usnesení o zřízení soudcovského zástavního práva, která byla připojena k přihlášce pohledávky. Z nich pak plyne, že předmětem zajištění byly jak pozemky s domem, tak právě podíl na nemovitosti (pozemku parc. č. XY). Skutečnost, že věřitel č. 5 byl zajištěným věřitelem prvním v pořadí ve vztahu k podílu na nemovitosti, nebyla v řízení nijak zpochybněna. Takto se dovolal svého zajištění, uvedl, že uplatňuje právo na uspokojení svých pohledávek a označil i druh a dobu vzniku zajištění (§166 a §174 odst. 3 insolvenčního zákona), přičemž je lhostejné, že tak učinil odkazem na připojené listiny (k tomu viz např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 88/2016, a tam citovanou judikaturu).
Námitka dovolatele, že věřitel č. 5 nebyl zajištěným věřitelem proto, že přílohy přihlášky nebyly zveřejněny, není důvodná. Pro přezkoumání přihlášky pohledávky, respektive zde pro naplnění požadavků §166 a §174 odst. 3 insolvenčního zákona, není významné, zda jsou přílohy zveřejněny v insolvenčním rejstříku, ale zda jsou připojeny k přihlášce pohledávky. Nadto přílohy jsou účastníkům insolvenčního řízení vždy dostupné k nahlédnutí u insolvenčního správce (§189 odst. 2 insolvenčního zákona).
Věřitel č. 5 tvrdil v přihlášce pohledávek, že jeho pohledávky č. 1 a 2 (byť zprostředkovaně odkazem na připojené listiny) jsou zajištěny zástavním právem, mimo jiné i na podílu na nemovitosti. První žalovaný v seznamu přihlášených pohledávek uvedl na samostatném přezkumném listu pro věřitele č. 5 k jeho přihlášce č. P6 u pohledávek č. 1 a 2, že jde o zajištěné pohledávky o celkové výši 39 168 Kč, přičemž v důvodu vzniku zajištění uvedl usnesení o zřízení soudcovského zástavního práva (bez opravného usnesení) a jako předmět zajištění uvedl pozemky s domem, ale neuvedl podíl na nemovitosti (pozemku parc. č. XY). Dle tohoto seznamu pak byly pohledávky č. 1 a 2 na přezkumném jednání dne 4. března 2015 zjištěny, nikdo je nepopřel.
Dovolatel namítá, že tyto pohledávky nebyly přezkoumány co do pořadí vůči podílu k nemovitosti, neboť podíl na nemovitosti nebyl v seznamu uveden. Tento nedostatek z jeho pohledu nemohl být zhojen opravou písařské chyby zaslanou prvním žalovaným po přezkumném jednání (B-9), tedy má za to, že pohledávky č. 1 a 2 nebyly přezkoumány jako zajištěné podílem na nemovitosti. Namítá tak ve své podstatě nesplnění podmínky uvedené výše pod bodem b/, tedy že specifikované pořadí ještě nebylo zjištěno.
S tím Nejvyšší soud nesouhlasí. Seznam přihlášených pohledávek je procesním úkonem insolvenčního správce (obdobně jako soupis majetkové podstaty – k tomu srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněný pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a posuzuje se tedy podle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §7 insolvenčního zákona). Z předmětného přezkumného listu je patrno, že zajištění pohledávek věřitele č. 5 vedené jako dílčí pohledávky č. 1 a 2 se zakládalo na usneseních o zřízení soudcovského zástavního práva, jejichž prostřednictvím lze dovodit, že v přezkumném listu bylo uvedeno, že zmíněné pohledávky jsou zajištěny i podílem na nemovitosti. Oprava přezkumného listu tak mohla být opravou písařské chyby. Pohledávky č. 1 a 2 tudíž byly na přezkumném jednání přezkoumány a zjištěny co do pořadí jako zajištěné, a to mimo jiné i zástavním právem na podílu na nemovitosti, přičemž věřitel č. 5 uplatnil své právo na uspokojení ze zajištění vůči tomuto majetku jako první v pořadí.
Lze tak shrnout, že věřitel č. 5 byl zajištěným věřitelem (definice viz taxativní výčet §2 písm. g/ insolvenčního zákona a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 61/2015, uveřejněný pod číslem 81/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jeho pohledávky č. 1 a 2 byly zjištěny jako zajištěné zástavním právem na podílu na nemovitosti jako první v pořadí a tudíž byl oprávněn udělit pokyn ke zpeněžení podílu na nemovitosti dle §293 insolvenčního zákona ve spojení s §398 odst. 3 větou třetí a §409 odst. 3 insolvenčního zákona. Současně byla splněna podmínka zpeněžení po zjištění pořadí dle §409 odst. 3 věty první insolvenčního zákona.
Na základě dosud uvedeného lze uzavřít, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to ani od R 19/2006 a od rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2141/2001.
K neplatnosti pro nízkou kupní cenu.
Dále dovolatel namítá, že podíl na nemovitosti byl zpeněžen za cenu diametrálně odlišnou od ceny stanovené znaleckým posudkem, která podle něj měla dosahovat 133 000 Kč až 165 000 Kč. Proto se podle něj zde nemůže aplikovat §289 odst. 2 insolvenčního zákona a navíc první žalovaný nepostupoval v souladu se zásadami insolvenčního řízení.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že již odvolací soud vystihl, že podle §289 odst. 2 věty první insolvenčního zákona lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu stanovit pod cenu odhadní, přičemž je rozhodný pouze pokyn zajištěného věřitele. Ten navíc může insolvenční správce odmítnout, pokud by bylo možné předmět zajištění zpeněžit výhodněji, přičemž za pokyn odpovídá zajištěný věřitel a za zpeněžení insolvenční správce (viz §293 odst. 1 větu třetí insolvenčního zákona a závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2015).
Zde k odmítnutí pokynu nedošlo a insolvenční správce podíl na nemovitosti zpeněžil za cenu vyšší, než kterou zajištěný věřitel požadoval jako minimální v uděleném pokynu. Případná (ne)výhodnost takového prodeje může založit odpovědnosti insolvenčního správce a zajištěného věřitele, avšak není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy. To v projednávané věci platí tím více, že i kdyby byl podíl na nemovitosti zpeněžen za cenu uváděnou dovolatelem, došlo by po uspokojení zajištěných pohledávek a po odečtení pohledávek dle §298 odst. 2 insolvenčního zákona pouze k tomu, že by hyperocha byla vydána dlužnici a nebyla by využita k uspokojení nezajištěných věřitelů jako mimořádný příjem (k tomu viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 97/2016, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7-8, ročník 2019, pod číslem 84). Práv dovolatele (jako insolvenčního věřitele) by se tak ani případná skutečnost, že kupní cena byla nepřiměřeně nízká, nedotklo, neboť nedošlo ke snížení míry uspokojení jeho pohledávky za dlužnicí.
Ke zbývajícím námitkám.
Výtkami o „nemožnosti kvalifikovaně rozhodnout o způsobu řešení úpadku“ (bez ohledu na to, že již nelze zpochybňovat pravomocné usnesení o schválení oddlužení), o znemožnění podat vylučovací žalobu či popřít pohledávku věřitele č. 5 dle §200 insolvenčního zákona a ohledně tvrzeného sdělení ze strany prvního žalovaného, že podíl na nemovitosti nebude prodáván, dovolatel ve své podstatě pouze namítá porušení povinností ze strany prvního žalovaného. Ty však nemají žádný vliv na platnost kupní smlouvy a průběh zpeněžení podílu na nemovitosti.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. ve zbylé části zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Prvnímu žalovanému vznikly náklady dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (ze dne 4. dubna 2019), které nebylo sepsáno advokátem (první žalovaný nebyl v dovolacím řízení zastoupen), přičemž první žalovaný nedoložil výši svých hotových výdajů. Proto Nejvyšší soud zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení prvnímu žalovanému ve výši 300 Kč, jakožto paušální náhrady hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Druhému žalovanému pak podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 2. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu