ECLI:CZ:NS:2020:29.ND.156.2020.1
sp. zn. 29 Nd 156/2020-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. S. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 727/16, PSČ 128 10, jednajícímu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované P. D. , se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem, se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží 786/21, PSČ 150 00, o zaplacení částky 3.444.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 53/2013, o návrhu žalobce na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 53/2013 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 11. března 2013, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2, se žalobce (M. S.) domáhá vůči žalované (České republice ˗ Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 3.444.000,- Kč z titulu náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb.; současně navrhl, aby věc byla delegována Městskému soudu v Brně.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. dubna 2015, č. j. 21 Nd 100/2015-282, odkazuje na ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc nepřikázal Městskému soudu v Brně k projednání a rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. října 2018, č. j. 10 C 53/2013-464, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání (č. l. 472).
Podáními ze dne 10. října 2016 (č. l. 395 a 401), ze dne 9. listopadu 2018 (č. l. 476) a ze dne 22. srpna 2019 (č. l. 498) žalobce s poukazem na svůj zhoršený zdravotní stav a finanční situaci opětovně požádal, aby věc byla delegována „do Brna“.
Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného s návrhem na delegaci vhodnou nesouhlasili (č. l. 512 a 515).
Podle ustanovení §12 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší a zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než místně příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba ˗ jako výjimku ˗ vykládat restriktivně.
Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Srov. v této souvislosti též nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Žalobcem uváděný důvod přitom Nejvyšší soud natolik závažným, aby byl způsobilý prolomit výše popsané ústavní principy, neshledal.
Obecně platí, že situace, že některý účastník musí překonat mezi místem současného bydliště a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Nd 289/2013).
V poměrech dané věci je z obsahu spisu zjevné, že Nejvyšší soud nevyhověl (prvnímu) návrhu žalobce na přikázání věci Městskému soudu v Brně usnesením ze dne 23. dubna 2015. Jakkoli se v dalším průběhu řízení zdravotní stav žalobce zhoršil, nelze přehlédnout, že soud prvního stupně již rozhodl ve věci samé (rozsudkem ze dne 30. října 2018); věc dosud nebyla předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání.
Za daného stavu řízení (a s přihlédnutím k nesouhlasnému stanovisku žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované) nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že nebyly splněny předpoklady pro delegaci věci jinému soudu prvního stupně z důvodu vhodnosti.
Nejvyšší soud proto věc Městskému soudu v Brně nepřikázal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu