ECLI:CZ:NS:2020:29.ND.21.2020.1
sp. zn. 29 Nd 21/2020-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní žalobců a) I. D. , narozené XY, bytem XY, a b) L. N. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, identifikační číslo osoby 00 02 54 29, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 190/2016, o návrhu žalobců na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 190/2016 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu ve Zlíně.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou, podanou u Okresního soudu Brno-venkov dne 25. ledna 2016, domáhají vůči žalované zaplacení částky 3.100.000,- Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout jednáním (v žalobě označených) osob.
Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 8. března 2016, č. j. 24 C 17/2016-47, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.), s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu ve Zlíně jako soudu místně příslušnému (výrok II.).
K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. června 2016, č. j. 44 Co 187/2016-129, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o vyslovení místní nepříslušnosti; ve výroku II. jej změnil tak, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
Podáním datovaným dne 25. června 2019 (č. l. 361) žalobci navrhli „delegaci řízení do dosažitelného místa bydliště žalobců z důvodu zdravotního stavu“, a to Okresnímu soudu ve Zlíně.
Žalovaná se k návrhu na přikázání věci jinému soudu nevyjádřila.
Podle ustanovení §12 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený Obvodnímu soudu pro Prahu 2, u nějž je věc vedena, i Okresnímu soudu ve Zlíně, jemuž má být věc přikázána (§12 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější a rychlejší projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno vykládat restriktivně.
Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu; srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Obecně platí, že situace, že některý účastník musí překonat mezi místem současného bydliště a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Nd 289/2013).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žalobci uváděný důvod pro delegaci vhodnou natolik závažným, aby byl způsobilý prolomit výše popsané ústavní principy, věc jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. nepřikázal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu