ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.145.2018.1
KSOS 31 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 145/2018-B-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníků P. B. , narozeného XY, a N. B. , narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Milenou Bódiovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Jurečkova 1860/4, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2018, č. j. KSOS 31 INS XY, 4 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 30. srpna 2017, č. j. KSOS 31 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné neschválil oddlužení dlužníků (manželů) P. a N. B. (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku) i dlužnice (bod III. výroku).
K odvolání dlužníků Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku.
Odvolací soud – odkazuje na §395 a §405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že podáním návrhu na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, a to zejména vzhledem k tomu, že dlužníci dlouhodobě páchali úmyslnou majetkovou trestnou činnost, neprojevili lítost a ani se nepokusili vzniklou škodu alespoň částečně uhradit, přičemž neuvedli závazek k náhradě škody v seznamu svých závazků. Při podání návrhu na povolení oddlužení též zamlčeli, že byli již odsouzeni (nepravomocně) k nepodmíněným trestům odnětí svobody, přičemž si museli být vědomi, že po nástupu výkonu trestu jim příjmy poklesnou. Konečně se oba dlužníci též vyhýbali nástupu výkonu trestu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, posléze doplněné advokátkou, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu dovolání) na základě §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že se napadené rozhodnutí odchýlilo od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněného pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“). Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že pravidlo obsažené v ustanovení §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, tedy požadavek na poctivost záměru dlužníka v oddlužení, je normou s relativně neurčitou hypotézou, tedy normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Uvedené tak přenechává soudu prostor, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
V R 112/2012 Nejvyšší soud vysvětlil, že posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.
Je-li taková proměna opravdová [o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů dle §399 odst. 1 insolvenčního zákona se zdůrazněnou povinností (v §399 odst. 2 insolvenčního zákona) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu)], není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení.
Konečně v důvodech usnesení ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 NSČR 98/2015, Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2014 bylo [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] změněno ustanovení §395 insolvenčního zákona (a mimo jiné byl vypuštěn text §395 odst. 3 insolvenčního zákona, když dle poznatků praxe byl příkladmý výčet okolností, z nichž bylo lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, obsažený v tomto ustanovení zavádějící – viz důvodová zpráva k označenému zákonu, II. zvláštní část, část první, body 214 a 215) na uplatnitelnosti závěrů obsažených ve shora zmíněných usneseních (z hlediska posouzení podmínek pro přijetí závěru o tom, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr) nic nemění (viz důvody usnesení).
Odvolací soud souladně s tímto požadavkem vymezil okruh relevantních skutečností, z nichž lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníků, a Nejvyšší soud důvod korigovat závěr odvolacího soudu, podle něhož dlužníci návrhem na řešení svého úpadku oddlužením sledovali nepoctivý záměr, neshledal ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Souladně s R 112/2012 odvolací soud spatřoval důvody pro neschválení oddlužení v jednání dlužníků při a po podání návrhu na povolení oddlužení.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že uvedení úvěrového závazku vůči Komerční bance, a. s., v seznamu závazků ze dne 16. listopadu 2016 v sobě nominálně zahrnovalo i tu část pohledávky, která byla škodou v trestním řízení dlužníků. Nic to však nemění na tom, že dlužníci měli v seznamu závazků uvést i svůj závazek k náhradě škody z trestního řízení, neboť jde o samostatně existující závazek (byť provázaný se závazkem ze smlouvy potud, že v rozsahu, v jaké se kryjí, může být tento dluh uspokojen jen jednou) a požadavku na poctivost záměru dlužníka v oddlužení odpovídá též požadavek na pravdivé a úplné vylíčení všech podstatných skutečností.
Závěr odvolacího soudu o možnosti neschválit oddlužení též pro skutečnosti, které vyšly najevo před povolením oddlužení, je pak souladný se závěry formulovanými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 16/2010, uveřejněném pod číslem 79/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu