ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1/2020-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. H. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 4 To 430/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 17/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 1 T 17/2019, byl obviněný R. H. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §148 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněné odložen na zkušební dobu šestnáct měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dvacet měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 13.914 Kč a České kanceláři pojistitelů částku 37.733 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený P. P. odkázán s jeho nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 4 To 430/2019 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), f) trestního řádu k odvolání státního zástupce a obviněného napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a odsoudil jej podle §273 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce tří let. Dále podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dva a půl roku. Podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 13.914 Kč a České kanceláři pojistitelů částku 37.459 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázal tyto poškozené se zbytky jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený P. P. odkázán s jeho nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný ve svém dovolání vznesl námitku, že přiléhavější právní kvalifikace byla stanovena rozsudkem nalézacího soudu. Podle jeho mínění odvolací soud přehlédl skutečnost, že obviněný poškozené České kanceláři pojistitelů v mezidobí od vydání rozsudku nalézacího soudu do řízení před odvolacím soudem uhradil na náhradě škody minimálně dvě splátky. Odvolací soud navíc ve vztahu k této poškozené určil, i přes absenci odvolání poškozené, jinou výši náhrady škody. Rozhodl tak zcela nepřezkoumatelným způsobem. Navíc Česká kancelář pojistitelů v průběhu trestního řízení rozšířila svůj nárok na náhradu škody, ale nijak tuto skutečnost neobjektivizovala. Obviněný dále namítl, že soud rezignoval na řešení v podobě odklonu v trestním řízení, byť v případě obviněného byly splněny veškeré podmínky pro tento postup. Soudy měly přihlédnout k jeho dosavadní bezúhonnosti, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, od samého počátku se aktivně snažil hradit škodu a fakticky se doznal ke skutku. V rozhodnutí nalézacího soudu absentuje odůvodnění, proč nepřistoupil k navrhovanému postupu odklonem. Obviněný dále namítl, že jeho jednání za daných okolností naplnilo skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku a nikoliv obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, jak jej kvalifikoval odvolací soud. Vozidlo, které řídil bezprostředně před dopravní nehodou, se nepohybovalo rychlostí vyšší než 50 km/h. Tato nízká rychlost výrazně zvyšovala reakční dobu ostatních účastníků silničního provozu, mohli se tudíž vyhnout utrženému karavanu. V důsledku posuzované nehody nehrozilo poškození či těžké ublížení na zdraví více osob. Obviněný připustil, že připojená lavice nebyla v řádném technickém stavu. Soudy nezohlednily skutečnost, že v místě nehody byl příkop, který odděloval vozovku od stromořadí a zabránil potencionálnímu střetu protijedoucího vozidla se stromem. Nebylo zkoumáno, zda bylo možné střetu předejít intenzivním bržděním ve spojení s úhybným manévrem. Namítl, že autobus nebyl vystaven riziku převrácení a ohrožen byl toliko dodávkový automobil. Nehrozil navíc ani vznik škody vyšší než 5 milionů Kč a nebyla vydána větší skupina lidí ohrožení smrtí či těžkou újmou na zdraví. Z tohoto důvodu mělo být jednání obviněného posouzeno jako ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku. Dále namítl, že trest, který mu byl uložen, má pro něj likvidační charakter, protože živí své děti, se kterými žije ve společné domácnosti a živnost v podobě provozování lidové zábavy je pro něj jediným zdrojem obživy. Poukázal také na údajný nesoulad skutkových zjištění s právními závěry obou soudů, v důsledku čehož by dovolací soud měl připustit zásah do skutkových zjištění.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud, jako soud dovolací, podle §265o odst. 1 trestního řádu a §265k odst. 1, 2 trestního řádu, nebo podle §265l odst. 1 trestního řádu rozhodl tak, že 1) odloží vykonatelnost rozsudku Krajského soud v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 4 To 430/2019, a 2) zruší rozsudek Krajského soud v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 4 To 430/2019, a na něj navazující rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 1 T 17/2019, a věc vrátí k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že se ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu. Podle jeho mínění se odvolací soud podrobně a přiléhavě vypořádal s odvolací argumentací obviněného v odstavcích 16–20 svého rozsudku. Důkaz pokladními doklady o částečné náhradě škody provedl odvolací soud, což je patrné z odstavce 12 odůvodnění rozsudku. Obviněným tvrzená vada tedy byla napravena. Dále uvedl, že odvolací soud rozhodl o náhradě škody zcela přezkoumatelným způsobem. K tomu odkázal na tabulku výpočtů v odstavcích 25–28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Navíc obviněný ve svém dovolání k těmto výpočtům žádné konkrétní námitky nevznesl. Z dovolání není patrné, zda a jaké hmotněprávní ustanovení kterého předpisu mělo být výrokem o náhradě škody porušeno. Státní zástupce dále odkázal na části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterých tento vysvětlil, proč obviněný nesplnil podmínky pro odklon formou podmíněného zastavení trestního řízení. Není právní nárok na vyřízení věci odklonem. V souvislosti s tím státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Dále ve svém vyjádření uvedl, že obviněný nespecifikoval, který z uložených trestů má pro něj likvidační charakter a v čem spočívá. Z důvodu přílišné obecnosti této námitky se k ní blíže nevyjádřil, pouze připomněl, že námitky vůči druhu a výměře trestu lze úspěšně v dovolání namítat zásadně pouze s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Otázka posuzování přiměřenosti trestu v dovolacím řízení neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Státní zástupce v závěru svého vyjádření upozornil na několik nesrovnalostí v dovolací argumentaci obviněného, které jsou si navzájem rozporné. Následně shrnul, že konkrétní námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání proto shledal zjevně neopodstatněným s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o zjevně neopodstatněné dovolání. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný R. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g ) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Okresního soudu v Jindřichově Hradci netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byla částečně založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci a s tím souvisejícími provedenými důkazy. Ve svém dovolání obviněný rozporoval určité skutečnosti a hodnotil je pohledem pro něj výhodnějším, přičemž záměrně opomíjel některé důkazy a jiné vykládal jednostranně ve svůj prospěch tak, aby prosadil pro něho příznivější skutková zjištění. Obviněný takto zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím a zejména odvolacím soudem, konkrétně stran toho, že jeho vozidlo se nepohybovalo rychlostí vyšší než 50 km/h, že v důsledku toho byla k dispozici delší doba na reakci ostatních účastníků silničního provozu a ti se proto mohli vyhnout utrženému karavanu, že v důsledku dopravní nehody nehrozilo usmrcení či těžké ublížení na zdraví více osobám, nebyla zohledněna skutečnost, že v místě nehody byl příkop, který zabránil potencionálnímu střetu protijedoucího vozidla se stromem, že nebylo zkoumáno, zda bylo možné střetu předejít intenzivním brzděním ve spojení s úhybným manévrem nebo že autobus nebyl vystaven riziku převrácení. Všechny tyto námitky jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, provedenými důkazy, jedná se o námitky skutkové.
Pouze námitka o užití nesprávné právní kvalifikace odvolacím soudem odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, i když s jistou dávkou tolerance, neboť primárně vychází z polemiky se zjištěným skutkovým stavem věci.
Nutno zdůraznit, že odvolací soud nikterak nepochybil, když překvalifikoval jednání obviněného oproti rozsudku nalézacího soudu. Ze zjištěných okolností totiž byla bezesporu naplněna skutková podstata přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Skutková zjištění mají obsahovou návaznost na provedené důkazy a nelze proto hovořit o extrémním rozporu mezi nimi a provedenými důkazy. Nejvyšší soud proto konstatuje, že námitky dovolatele k průběhu dopravní nehody jsou nepodložené, neboť to, že v projednávaném případě nedošlo k daleko závažnějším následkům, bylo pouze zásluhou duchapřítomnosti řidiče autobusu, který se dokázal čelnímu střetu s přívěsem vyhnout vybočením do strany. Ze spisového materiálu jsou dobře patrné poměry v místě dopravní nehody, zejména skutečnost, že podél vozovky byly silné vzrostlé stromy, které by při vyšší rychlosti autobusu a nezvládnutí manévru mohly zapříčinit daleko závažnější následky. Po řidiči protijedoucího vozidla nelze požadovat, jak namítal obviněný, aby v relativně krátkém časovém úseku reagoval na neočekávanou neřiditelně se pohybující překážku v celé šíři vozovky provedením detailní analýzy hrozícího nebezpečí z pohledu hmotnosti a rychlosti překážky, zvládl provést takový úhybný manévr, kterým by eliminoval rizika střetu na minimum. Nutné bylo zohlednit skutečnost, že k dopravní nehodě došlo na silnici I. třídy, v době vysoké frekvence provozu. Nejvyšší soud podotýká, že zvolená správná právní kvalifikace odvolacím soudem nemůže být relativizována úvahami o míře robustnosti či křehkosti, ba ani hmotnosti či rychlosti neřiditelně se pohybujícího karavanu, neboť právně významné je zhodnocení míry ohrožení řidičů a cestujících protijedoucích vozidel při zvážení neočekávanosti náhle se vyskytnuvší překážky v silničním provozu, která se pohybuje neovladatelně a prakticky v daném místě vylučuje zabránění kolize. To, že v inkriminovanou chvíli došlo pouze k relativně méně závažným následkům, je výsledkem souhry příznivých okolností. Obviněný svým nedbalým jednáním ohrozil minimálně cestující v autobusu (27 lidí) i další účastníky silničního provozu, které vystavil nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví. Tím, že se s technicky nezpůsobilým vozidlem zapojeným v soustavě přesahující nejvyšší povolenou délku vydal do silničního provozu a způsobil odpoutání karavanu a jeho neovladatelný pohyb po silnici I. třídy, jednoznačně naplnil znaky skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Výčet porušení příslušných právních předpisů je podán ve skutkovém výroku odvolacího soudu, o oprávněnosti užití kvalifikačního znaku porušení důležité povinnosti podle §273 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku za daných skutkových okolností nemůže být pochyb.
Pokud jde o námitky do výroku o náhradě škody, odvolací soud se s nimi podrobně a přiléhavým způsobem vypořádal v odstavcích 16–20 svého rozsudku. Byl proveden důkaz pokladními doklady o částečné náhradě škody. Obviněným tvrzená vada byla napravena. Lze proto konstatovat, že odvolací soud rozhodl o náhradě škody přezkoumatelným způsobem. Odkázat lze na tabulku výpočtů obsaženou v odstavcích 25–28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Z dovolání navíc není patrné, jaké hmotněprávní ustanovení, kterého předpisu, mělo být výrokem o náhradě škody porušeno.
Možnost řešení daného případu formou odklonu již posuzoval odvolací soud, který v odstavci 21 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč obviněný nesplnil podmínky pro odklon formou podmíněného zastavení trestního stíhání. Nejvyšší soud na toto odůvodnění plně odkazuje a dodává, že na vyřízení věci odklonem není právní nárok. V souvislosti s tím lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 6 Tdo 809/2018.
K námitce uložení nepřiměřeně přísného trestu a jeho likvidační povaze je třeba zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře trestu lze úspěšně v dovolání namítat s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h ) trestního řádu spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Proto námitky obviněného stran toho, že uložený trest má pro něho likvidační charakter, nelze považovat za relevantní, protože stojí mimo zákonný dovolací důvod. Byly splněny zákonné podmínky jak pro uložení trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, tak pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dva a půl roku. Rovněž byly splněny zákonné podmínky pro uložení povinnosti zaplatit náhradu škody. V rámci dovolání nelze úspěšně vytýkat, pokud soud při splnění zákonných podmínek využil dané možnosti a uložil tresty v jejich konkrétní výši, samozřejmě v rámci zákonných trestních sazeb. Nejvyšší soud pouze doplňuje, že obviněný konkrétně ani nespecifikoval, který z uložených trestů má pro něho likvidační charakter a v čem spočívá. Podotýká se, že námitka přiměřenosti trestu neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu