ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1212.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1212/2020-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. M. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 13 To 186/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 306/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 2 T 306/2019, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §148 odst. 1 trestního zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 45 celých denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena na 1.000 Kč, celkem 45.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku mu byl, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a 6 měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost nahradit škodu poškozeným, a to Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky a A. Š.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 13 To 186/2020 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 8. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy nepostupovaly podle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Pochybení odvolacího soudu spatřoval v tom, že tento soud nezměnil výrok o vině, když jednání, pro které byl obviněný uznán vinným, není trestným činem. Podle obviněného se soudy dostatečným způsobem nevypořádaly s tím, jak má být správně vykládána povinnost podle §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Také pominuly význam toho, že řidič vozidla Alfa Romeo výrazným způsobem překročil nejvyšší povolenou rychlost, přičemž za tmy bylo podstatně složitější odhadnout jeho rychlost. Dále namítl, že soudy opomenuly princip omezené důvěry v dopravě. Podle něj nebylo jeho jednání příčinou dopravní nehody, jelikož řidič vozidla Alfa Romeo výrazně překročil nejvyšší povolenou rychlost, a tím znemožnil obviněnému dát přednost v jízdě. Tento řidič rovněž porušil povinnost podle §11 odst. 1 zákona o silničním provozu, když se nedržel pravého okraje vozovky. Soudy nesprávně dospěly k závěru, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Soudy neuvážily, že nesplnění velmi obtížného a důležitého úkolu může mít z hlediska zavinění stejný význam jako nesplnění úkolu méně důležitého, avšak velmi snadného. Obviněný také namítl, že se soudy řádně nezabývaly příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním a následkem v podobě zranění spolujezdkyně A. Š., jelikož způsobený následek nenastal pouze v důsledku jeho výlučného zavinění. Dále uvedl, že pokud by řidič vozidla Alfa Romea jel rychlostí odpovídající pravidlům silničního provozu a obviněný by do křižovatky vjel, nedonutil by jej k náhlému a prudkému brždění či změně směru jízdy. Ani řidič, který má v dané chvíli právo přednosti v jízdě, si nesmí počínat způsobem, který vytvoří takovou dopravní situaci, jež v konečném důsledku vede k dopravní nehodě, a to i přesto, že další účastník silničního provozu jeho pravidla porušuje. Z posudku soudního znalce Jaška vyplynulo, že pokud by řidič vozidla Alfa Romeo dodržel nejvyšší stanovenou rychlost v daném místě, tak mohl nehodu odvrátit i nenáhlým snižováním rychlosti a obě vozidla by se minula. Obviněný má za to, že soudy při svém rozhodování bagatelizovaly překročení nejvyšší povolené rychlosti vozidlem Alfa Romeo. Překročení nejvyšší povolené rychlosti o cca 50 % v úseku nepřehledné křižovatky, kde často dochází k dopravním nehodám, bylo na místě posoudit prizmatem rozhodnutí Nejvyššího soudu. V souvislosti s tím odkázal na konkrétní judikaturu. Namítl také, že soudy nerespektovaly závěry velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze den 17. 2. 2016, sp. zn. 15 T 944/2015, a nezabývaly se tam uvedeným způsobem posuzování příčinné souvislosti mezi jednáním poškozeného a následkem, resp. významem jednání daného řidiče v souvislosti se zásadou gradace příčinné souvislosti, zejména tím, zda jednání obviněného bylo v posuzovaném případě pro způsobení následku dostatečně významnou příčinou.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, kterým se napadené usnesení dovolacího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 13 To 186/2020, a odsuzující rozsudek okresního soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 2 T 306/2019, podle §265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu s ohledem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v celém rozsahu zruší, a kterým se rovněž zruší další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a kterým podle §265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu ve Svitavách přikáže, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce nejdříve k námitce obviněného, kterou dovozoval vlastní zavinění poškozené v důsledku neužití bezpečnostního pásu, odkázal na bod 1.3 rozsudku okresního soudu, z něhož vyplývá, že tato skutková okolnost nebyla zjištěna a z provedených důkazů nevyplývá. Naopak z nich lze bez důvodné pochybnosti dovodit, že poškozená bezpečnostní pás užila. Pokud obviněný i v dovolacím řízení trval na tom, že si újmu na zdraví způsobila poškozená sama nepřipoutáním se, pak fakticky zpochybňoval hodnocení důkazů a skutková zjištění, a tím se ocitl mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nedostatek spoluzavinění poškozené má význam z hlediska výtek obviněného, že soudy ignorovaly rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3159/15 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 15 Tdo 944/2015. Státní zástupce uvedl, že odkaz obviněného na citované rozhodnutí je nepřiléhavý, a to právě z toho důvodu, že u poškozené nelze v řešeném případě shledat jakékoliv spoluzavinění či porušení povinnosti. V předmětných rozhodnutích totiž bylo pracováno s pochybením samotné poškozené osoby. Toto shledáno nebylo. Dále státní zástupce souhlasil se závěrem soudů, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Soudy v tomto ohledu plně respektovaly judikaturu. K výhradě, že soudy porušily §22 odst. 1 zákona o silničním provozu, uvedl, že soudy tento fakt překročení nejvyšší povolené rychlosti ze strany řidiče jedoucího po hlavní silnici řádně vypořádaly, a to plně v duchu respektované judikatury. V souladu s ní přitom konstatovaly, že překročení rychlosti nebylo natolik výrazné, aby ve spojení s dalšími okolnostmi mohlo vést k závěru, že obviněný byl připraven o možnost dát přednost v jízdě. Závěr soudů, že obviněný svým jednáním porušil §22 odst. 1 zákona o silničním provozu, tedy označil za správný. Dále státní zástupce odkázal na bod 12. usnesení krajského soudu, ve kterém soud zdůraznil, že pohyb vozu Alfa Romeo směrem vlevo lze vysvětlit jako reakci na jednání obviněného v podobě úhybného manévru. Posuzovaná rozhodnutí podle něj nejsou v kolizi s principem omezené důvěry v dopravě. V daném případě je dominantním prvkem porušení povinnosti ze strany obviněného, neboť i řidič vozidla Alfa Romeo jedoucí po hlavní silnici, mohl v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že obviněný svou povinnost dát přednost v jízdě neporuší. Státní zástupce konstatoval, že navíc sám obviněný odhadl rychlost vozidla Alfa Romeo na 150 km/h, a proto mu ani princip omezené důvěry v dopravě nesvědčí. Při takovém odhadu totiž nemohl spoléhat na to, že řidič vozu Alfa Romeo dodržuje dopravní předpisy. Dále uvedl, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak z nich plyne, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu.
Státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný J. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu). V tomto ohledu je nutné poukázat na skutečnost, že dovoláním může být napadeno rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn a povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g ) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ani Okresního soudu ve Svitavách netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně zásadních výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že část námitek obviněného byla založena na zpochybňování skutkového stavu věci a provedených důkazů. Tyto námitky vycházely z odlišného než soudy zjištěného skutkového stavu a jejich prostřednictvím se obviněný snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté soudy. Šlo o námitky týkající se toho, že se soudy řádně nezabývaly příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním a následkem v podobě zranění spolujezdkyně A. Š., jelikož způsobený následek nenastal pouze v důsledku jeho výlučného zavinění. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že tyto námitky jsou skutkového charakteru. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů. S poukazem na namítaný dovolací důvod není totiž možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Nutno dodat, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Lze odkázat na bod 13. rozsudku nalézacího soudu, ze kterého vyplývá, že namítaná skutková okolnost neužití bezpečnostního pásu poškozenou nebyla zjištěna a z provedených důkazů nevyplývá. Naopak z provedeného dokazování lze bez důvodných pochybností dovodit, že poškozená bezpečnostní pás užila.
Nedostatek spoluzavinění poškozené má význam jedině z hlediska námitek obviněného, že soudy ignorovaly rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3159/15 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 15 Tdo 944/2015. K tomu je ale třeba konstatovat, že odkaz na tato citovaná rozhodnutí je nepřiléhavý, a to právě z toho důvodu, že u poškozené nelze v řešeném případě shledat jakékoliv spoluzavinění či porušení povinnosti. Ve zmiňovaných rozhodnutích totiž bylo pracováno s pochybením samotné poškozené osoby.
Za přípustné lze označit výhrady k právnímu posouzení povinnosti podle §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu v platném a účinném znění. K tomu je však potřeba uvést, že soudy nepominuly skutečnost, že řidič vozidla Alfa Romeo jedoucí po hlavní silnici překročil nejvyšší povolenou rychlost. Tento fakt řádně vypořádaly, a to plně v duchu respektované judikatury. V souladu s judikaturou konstatovaly, že překročení rychlosti nebylo takové, aby ve spojení s dalšími okolnostmi mohlo vést k závěru, že obviněný byl připraven o možnost dát přednost v jízdě. Závěr soudů, že obviněný svým jednáním porušil §22 odst. 1 zákona o silničním provozu je tedy správný. Nelze proto souhlasit ani s námitkou, že soudy bagatelizovaly překročení nejvyšší povolené rychlosti vozidlem Alfa Romeo.
Posuzováním povinností nedání přednosti v jízdě a nedodržením maximální povolené rychlosti se již zabýval Nejvyšší soud ve své bohaté judikatuře. Zmínit lze rozhodnutí ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, ve kterém se uvádí následovné: „Jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi“. Toto judikatorní rozhodnutí bylo respektováno i jinými senáty Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, aj.), v nichž bylo zdůrazněno, že spočívá-li dopravní nehoda ve střetu dvou vozidel na křižovatce hlavní silnice s vedlejší silnicí, je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice, neboť jeho povinností je dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici. Samotná okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí. Příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal přednost.
Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě pouze z hlediska míry následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Tyto zásady vyplývají z toho, že porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti (srov. usnesení ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 885/2010). Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku zcela bezprostředního a reálného nebezpečí střetu vozidel, zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu.
V citovaných rozhodnutích bylo dále akcentováno, že od uvedených zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost. Jde o to, že jen v důsledku vysoké rychlosti vozidla jedoucího po hlavní silnici řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici i při snaze dát přednost objektivně nemůže bezpečně provést jízdní manévr spočívající v projetí křižovatky. Typickým rysem takové situace je to, že řidič, který jinak je povinen dát přednost v jízdě, jen v důsledku vysoké rychlosti jízdy vozidla, jemuž má dát přednost, uvidí toto vozidlo až v době, kdy již není reálné, aby mu přednost skutečně dal. Nedání přednosti tu však nesmí být důsledkem toho, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici pominul nějakou významnou okolnost, kterou mohl běžně vnímat nebo kterou mohl snadno předvídat
Při zohlednění těchto východisek na posuzovanou věc je třeba souhlasit s právními závěry soudů obou instancí, že povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti a že to byl obviněný, kdo způsobem své jízdy dopravní nehodu zavinil.
Důležitým důkazem při posuzování tohoto případu byl posudek soudního znalce Jaška, ze kterého vyplynulo, že pokud měl obviněný v daném úseku povinnost předpokládat, že na hlavní komunikaci se mohou pohybovat vozidla rychlostí cca 100 km/h, tedy rychlostí vyšší než je pro daný usek maximálně dovolená, tak potom technickou příčinou dané dopravní nehody byla nesprávná technika jízdy obviněného, který nedal přednost v jízdě vozidlu pohybujícímu se po hlavní komunikaci. Dále konstatoval, že hlavním prvkem nehodového děje, který vyvolal kolizní situaci, byla nesprávná technika jízdy obviněného, který nedal přednost v jízdě vozidlu pohybujícímu se po hlavní komunikaci ve vztahu ke skutečné rychlosti jízdy tohoto vozidla. Ze znaleckého posudku rovněž vyplývá, že pokud by se řidič vozidla Alfa Romeo v úseku před místem střetu a v okamžiku reakce pohyboval rychlostí v daném úseku stanovenou, tedy 70 km/h, pak by byl pouze intenzivním snižováním rychlosti schopen zastavit své vozidlo před místem střetu. Řidič vozidla Alfa Romeo by byl nucen intenzivně brzdit, aby se vozidla bezpečně minula. Dále z posudku vyplynulo, že pokud by se před místem střetu pohyboval maximální stanovenou rychlostí (70 km/h), tak při mírnějším brzdění by nebyl schopen zastavit před koridorem pohybu vozidla obviněného, pravděpodobně by se však vozidla minula, protože vozidlo obviněného by se již nacházelo mimo jízdní pruh, ve kterém se pohybovalo vozidlo Alfa Romeo. I v takovémto hypotetickém případě však nelze hovořit o bezpečné dopravní situaci, neboť by riziko střetu bylo stále velice vysoké, přičemž takový scénář by mohlo ovlivnit byť jen to, že by se obviněný v místě střetnutí pohyboval rychlostí nepatrně menší. Nejvyšší soud pak zdůrazňuje, že přijíždějící řidič pozoroval stojící vozidlo obviněného po dobu cca 11 s., mohl se důvodně spolehnout na to, že při dobré viditelnosti obviněný vidí světla jeho vozidla a dá mu přednost v jízdě. Mohl tedy reagovat až na krizovou situaci, kdy obviněný nečekaně vjel do křižovatky 2-3 s. před střetem, kdy vozidlo poškozeného bylo vzdáleno pouze cca 60–70 m. Přitom pro obviněného bylo v noční době prakticky nemožné odhadnout rychlost tohoto vozidla. Z těchto zjištění vyplývá, že i přes nikoliv nevýznamné překročení rychlosti vozidla poškozeného nelze konstatovat, že by tato okolnost významně oslabovala zásadní řidičské pochybení obviněného. Ze shora uvedených důkazních zjištění je pak možno logicky dovodit, že i pokud by poškozený nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost v daném místě a tuto by nesnižoval, přičemž k jejímu snížení neměl důvod ani zákonnou povinnost, došlo by ke střetu s vozidlem obviněného důsledkem najetí jeho vozidla z vedlejší silnice do jízdního koridoru vozidla, jedoucího po silnici hlavní.
Přípustnou je rovněž námitka stran porušení povinnosti podle §11 odst. 1 zákona o silničním provozu ze strany řidiče vozidla Alfa Romeo, když ten se údajně nedržel pravého okraje vozovky. I tato námitka je ale zjevně neopodstatněná. Odkázat k tomu lze na bod 12. usnesení odvolacího soudu, ve kterém tento soud zdůraznil, že pohyb vozu Alfa Romeo směrem vlevo lze logicky vysvětlit jako reakci na jednání obviněného v podobě úhybného manévru.
Nejvyšší soud ve věci neshledal ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění předmětných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy plně postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu.
V posuzovaném případě nedošlo ani k porušení principu omezené důvěry v dopravě. Dominantním prvkem bylo porušení povinnosti ze strany obviněného, jelikož řidič vozidla Alfa Romeo jedoucí po hlavní silnici mohl právě v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že obviněný svou povinnost dát přednost v jízdě neporuší se zřetelem ke shora uvedeným skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud dodává, že sám obviněný subjektivně odhadl rychlost vozidla Alfa Romeo na 150 km/h. Při takovém odhadu zajisté nemohl spoléhat na to, že řidič vozu Alfa Romeo dodržuje dopravní předpisy.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu