ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1233.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1233/2020-1429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. H. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. 12 To 73/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 2 T 4/2019, byl obviněný M. H. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu v 500 denních sazbách po 1.000 Kč, tedy ve výši 500.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit poškozené společnosti škodu ve výši 5.400.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 28. 5. 2019 do zaplacení.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 12 To 73/2019 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o povinnosti k náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu pak nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §228 odst. 1 trestního řádu povinnost nahradit poškozené společnosti způsobenou škodu ve výši 5.400.000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu poškozenou společnost se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný uvedl, že se Vrchní soud v Praze ani Krajský soud v Plzni důsledně nezabývaly naplněním všech znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §206 trestního zákoníku. Skutek podle jeho tvrzení neodpovídá výsledku dokazování, protože jsou skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy. Namítl, že druhý společník L. F. odmítal a dosud odmítá obviněnému umožnit přístup k účetní evidenci, a to přesto, že obviněný byl a stále je 50% společníkem ve společnosti se stejnými právy a nároky. Navíc L. F. používal pro potřeby společnosti svůj soukromý bankovní účet, čímž znemožnil obviněnému jako druhému jednateli přístup k informacím o nakládání s finančními prostředky společnosti a tím i kontrolu hospodaření. Obviněný současně zjistil, že druhý společník údajně tuneloval společnost. Za této situace proto obviněný provedl převod předmětné finanční částky z účtu společnosti na svůj účet, avšak nikoli, aby zbavil společnost práva dispozice, ale výhradně za účelem zamezení disponovat s touto částkou druhému jednateli. Obával se totiž, že v době, kdy bude rozhodováno o rozdělení zisku, nebude společnost disponovat takovými prostředky, kterými by disponovat měla. Uvedl, že neměl v úmyslu si finanční prostředky přisvojit, ale pouze je dočasně deponovat mimo dosah druhého jednatele. Finanční prostředky se proto nedostaly z dosahu dispozice společnosti, neboť ta nadále jednala prostřednictvím obviněného jako jejího jednatele. Objektivně tak nedošlo k přisvojení částky 5.400.000 Kč. Namítl, že znak přisvojení nebyl prokázán. Dále uvedl, že nebylo prokázáno způsobení škody. Skutečnost, že finanční prostředky byly vedeny na jeho osobním účtu, nesvědčí o vzniku škody společnosti. Navíc tato praxe nebyla nic neobvyklého v činnosti společnosti, neboť i druhý společník a jednatel L. F. převáděl finanční prostředky společnosti na svůj osobní účet a tento používal také pro potřeby společnosti. Namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl obohatit se na úkor společnosti. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Nejednal v úmyslu způsobit společnosti škodu, ale byl veden snahou zachovat v majetku společnosti alespoň tuto částku.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 12 To 73/2019, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud do doby, než bude rozhodnuto o dovolání, podle §265o odst. 1 trestního řádu přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáváno.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce, činný u Nejvyššího státního zastupitelství, uvedl, že obviněný ve svých námitkách vycházel z jiného skutkového stavu, než byl soudy zjištěn. Z odůvodnění rozsudků soudů přesvědčivě vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu a vytváření skutkových závěrů postupovaly soudy v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Návaznost skutkových zjištění na obsah provedených důkazů označil za zřejmou. Soudy podle něj naplnily požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se vypořádaly s obhajobou obviněného a vysvětlily, proč nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Jejich postup označil za souladný s §125 odst. 1 věty první a druhé trestního řádu. Dále státní zástupce uvedl, že skutek, jak byl soudem zjištěn, naplnil všechny znaky zločinu pronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Podle jeho mínění je z popisu skutku zřejmé, že obviněný jednal při výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti k její škodě a za účelem svého vlastního obohacení. Z jejího majetku, který byl obviněnému z titulu jeho funkce svěřen, bez právního důvodu převedl peněžní prostředky tak, že společnost trvale vyloučil z dispozice s těmito věcmi a současně sobě zjednal možnost s nimi volně nakládat. Konstatoval, že naplnění všech znaků uvedeného zločinu soud prvního stupně v dostatečném rozsahu přiléhavě vysvětlil. Soudy podle něho důvodně nepřistoupily na obhajobu obviněného, opakovanou v dovolání, že peněžní prostředky jen dočasně deponoval mimo dosah druhého jednatele, aniž by společnost trvale vyloučil z dispozice s nimi. Dodal, že verzi obviněného odporovala i řada spolehlivě zjištěných skutečností, které konstatoval již soud prvního stupně, jako uvádění rozporných a nelogických důvodů převodu, mj. údajná ochrana společnosti před druhým jednatelem nebo před hackery. Podle státního zástupce dovolání obviněného obsahově nenaplnilo žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může soud přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, toto dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Plzni netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly proti hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že druhý společník L. F. odmítal obviněnému umožnit přístup k účetní evidenci, že tento společník používal pro potřeby obchodní společnosti svůj soukromý bankovní účet, čímž obviněnému znemožnil přístup k informacím o nakládání s finančními prostředky, že druhý společník tuneloval společnost, že kvůli tomu obviněný převedl předmětné finanční prostředky z účtu společnosti na svůj účet, že tím nechtěl společnost zbavit práva dispozice s nimi, ale chtěl je uchránit před druhým společníkem, že neměl v úmyslu si finanční prostředky přisvojit, ale dočasně je deponovat mimo dosah druhého jednatele, že objektivně nedošlo k přisvojení částky 5.400.000 Kč, že nebyl prokázán znak přisvojení, že nebylo prokázáno způsobení škody, nebo že bylo běžnou praxí v činnosti obchodní společnosti převádět finanční prostředky společnosti na osobní účet a tento používat také pro potřeby společnosti. Všechny tyto jeho námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Na základě vznesených námitek taktéž nelze dovodit vadu v podobě nenaplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §206 trestního zákoníku. Skutková zjištění plně odpovídají provedenému dokazování a naplňují všechny znaky předmětné skutkové podstaty. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě a plně v souladu s principy obecné logiky popsaly, na základě jakých provedených důkazů dospěly ke zjištěnému skutkovému stavu. Nelze proto souhlasit s námitkou, že jsou skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy. Z odůvodnění rozsudků soudů přesvědčivě vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu a vytváření skutkových závěrů postupovaly v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Soudy naplnily požadavky na odůvodnění svého rozhodnutí, vypořádaly se s obhajobou obviněného a vysvětlily, proč nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Jejich postup lze proto označit za souladný s §125 odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutek naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu pronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Z popisu skutku je totiž zřejmé, že obviněný jednal při výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, k její škodě a za účelem svého vlastního obohacení. Z majetku společnosti, který byl obviněnému z titulu jeho funkce svěřen, bez právního důvodu převedl peněžní prostředky tak, že společnost trvale vyloučil z dispozice s těmito prostředky a současně sobě zjednal možnost s nimi volně nakládat. Soud prvního stupně v dostatečném rozsahu vysvětlil naplnění všech znaků uvedeného trestného činu. Soudy důvodně nepřistoupily na obhajobu obviněného, že peněžní prostředky deponoval mimo dosah druhého jednatele pouze dočasně. Této verzi obviněného odporovala řada důkazů, mj. skutečnost, že obviněný uváděl rozporné a nelogické důvody převodu, ve svých výpovědích tyto důvody postupně a nekonzistentně měnil, jak na to poukázaly soudy ve svých hodnotících úvahách. Takto se i sám znevěrohodnil.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlas stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu