ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1268.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1268/2020-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. P. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 68 To 111/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 35/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2020, sp. zn. 4 T 35/2019, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §274 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. h) trestního zákoníku byla obviněnému dále uložena povinnost, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel požívání alkoholických nápojů. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 68 To 111/2020 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 6. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný má za to, že soudy při rozhodování o jeho vině nepostupovaly podle §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Pochybení odvolacího soudu shledal v tom, že tento soud nezměnil odvoláním napadený výrok o vině, když jednání, pro které byl uznán vinným, není podle obviněného trestným činem. Podle jeho mínění by ve shodě s rozhodnutím R 12/1985 mělo platit, že soudy považují za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky jednání řidiče motorového vozidla v takovém stupni opojení alkoholem v době jízdy, kdy jde zpravidla nejméně o jedno promile alkoholu v krvi. Obviněný dále napadl časové údaje, kdy mělo dojít ke skutku – 19:58, resp. 19:53, ke kterým okresní soud i policejní orgán vztahovaly dokazování. V uvedené době se podle jeho mínění skutek nemohl stát, jelikož obviněný ukončil jízdu nejpozději o 30 minut dříve. Soudy obou stupňů vycházely z kamerového záznamu, aniž by se zabývaly tím, zda jde o přípustný důkaz. K tomu blíže rozebral, že prolomení zásady nepoužitelnosti soukromých nahrávek zachycujících veřejná prostranství a pohybující se občany, by vedlo v konečném důsledku k soukromému sledování osob a k přenášení výhradně veřejnoprávní pravomoci k odhalování protiprávních jednání na soukromé subjekty. Soukromý subjekt nemůže snímat dění na pozemních komunikacích a svá zjištění předávat dál. Tím spíše, že předmětný kamerový záznam nebyl soukromou osobou pořízen v souladu se zákonem, neboť absentoval souhlas obviněného a jeho pořizovatel nesplnil oznamovací povinnost ve smyslu §16 zákona o ochraně osobních údajů. Odkázal na judikaturu, ze které má vyplývat, že přípustnost důkazu v podobě audiovizuálních záznamů je nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování zásady nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „ Listina “). To však podle názoru obviněného soudy nerespektovaly. I pokud by tento důkaz byl shledán přípustným, tak v něm obsažené časové údaje potvrdily čas, který uplynul od jízdy obviněného po dobu, kdy k odstavenému vozidlu dojela hlídka policie. Znalcem provedený zpětný časový propočet koncentrace alkoholu v krvi označil za irelevantní, neboť vypovídá o koncentraci etanolu v krvi obviněného, který v té době již nejméně 30 minut ve vozidle spal.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po provedeném řízení vydal usnesení, kterým se napadené usnesení dovolacího soudu podle §265k odst. 1 trestního řádu s ohledem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v celém rozsahu zruší, a kterým se rovněž zruší další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce uvedl, že námitky obviněného v té podobě, v jaké je uplatnil, nelze podřadit pod vytýkaný dovolací důvod. Dále podrobně popsal, v čem spočívá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a jaké námitky v rámci něj lze namítat. Okresní soud v Olomouci podle jeho názoru provedl dokazování v dostatečném rozsahu a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, a to i pokud jde o dobu, kdy obviněný fakticky řídil motorové vozidlo. Soud akcentoval mimo jiné kamerový záznam poskytnutý řidičem J. P., na němž byly zaznamenány i časové údaje. S kamerovým záznamem koresponduje i zjištění, že událost byla na městkou policii nahlášena krátce po jízdě obviněného ve 20:10. Státní zástupce tak zastává názor, že závěr Okresního soudu v Olomouci o čase jízdy obviněného je opodstatněný, tedy že řídil motorové vozidlo po odjezdu od čerpací stanice až do cca 19:58. Znalec přitom jednoznačně potvrdil, že v té době musel mít obviněný v krvi nejméně 1,42 promile alkoholu. Státní zástupce dále uvedl, že stav vylučující způsobilost je v případě obviněného kromě znaleckého posudku a vyjádření znalce prokázán i záznamem jízdy pořízeného kamerou řidiče J. P. Odmítl výhrady, podle kterých měly být dány pochybnosti o procesní využitelnosti takového důkazu. Státní zástupce je naopak přesvědčen, že ve smyslu §89 odst. 2 trestního řádu není vyloučeno, za splnění dalších kritérií, použití jako důkazu v trestním řízení i takovéhoto záznamu kamerového systému, a to i bez souhlasu osob, které jsou na tomto záznamu zachycené. Pojem „stav vylučující způsobilost“ označuje podle poznatků lékařské vědy takový stav, kdy není žádný řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1 promile. Typickým způsobem prokázání takového stavu je přitom výsledek dechové či krevní zkoušky, případně znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, jako tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci. Skutečnost, že se řidič v době řízení motorového vozidla nachází ve stavu vylučujícím způsobilost, vyplývá i ze samotného kamerového záznamu, na kterém je zachycena jízda obviněného. Styl jeho jízdy svědčí o nekontrolovaném řízení automobilu, v jehož rámci se obviněný pohyboval velmi pomalu, opakovaně přejížděl do protisměru, nerespektoval omezení, těsně míjel další stojící a v protisměru jedoucí vozidla, nestandardně vjížděl na chodník při odbočování vlevo, aby nakonec zastavil vlevo v protisměru zčásti na chodníku. O tom, že se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, svědčily tedy nejen závěry znalce, ale i zmíněný způsob jízdy zaznamenaný kamerou řidiče J. P.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání.
Obviněný P. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ani Okresního soudu v Olomouci netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky obviněného byly založeny výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Ve své argumentaci nenapadal právní posouzení skutku, ale směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že odvolací soud měl změnit rozsudek nalézacího soudu, neboť jeho jednání nebylo trestným činem, že nalézací soud i policejní orgán nesprávně zjistily časový údaj spáchání skutku – 19:58, resp. 19:53, když v této době se skutek nemohl stát, protože obviněný ukončil jízdu nejpozději o 30 minut dříve, nebo že znalcem provedený zpětný časový propočet koncentrace alkoholu v krvi byl irelevantní, jelikož vypovídal o koncentraci etanolu v krvi obviněného v době, kdy již nejméně 30 minut ve vozidle spal. Dále šlo o námitky směřující proti přípustnosti důkazu v podobě kamerového záznamu a prolomení zásady nepoužitelnosti soukromých nahrávek v trestním řízení, o námitku, že kamerový záznam nebyl soukromou osobou pořízen v souladu se zákonem, neboť absentoval souhlas obviněného a jeho pořizovatel nesplnil oznamovací povinnost, že byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny. Všechny tyto námitky obviněného byly skutkového či procesního charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Závěry obou soudů je možné označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Okresní soud v Olomouci provedl dokazování v dostatečném rozsahu a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, a to i stran doby, kdy obviněný fakticky řídil motorové vozidlo. Soud akcentoval mimo jiné kamerový záznam poskytnutý řidičem J. P., na němž byly zaznamenány i časové údaje. S kamerovým záznamem korespondovalo i zjištění, že událost byla na městkou policii nahlášena krátce po jízdě obviněného ve 20:10. Závěr Okresního soudu v Olomouci o čase jízdy obviněného, konkrétně, že řídil motorové vozidlo po odjezdu od čerpací stanice až do cca 19:58, je proto opodstatněný. Znalec následně jednoznačně potvrdil, že v inkriminované době musel mít obviněný v krvi nejméně 1,42 promile alkoholu. Stav vylučující způsobilost byl kromě znaleckého posudku a vyjádření znalce prokázán rovněž zmiňovaným kamerovým záznamem, na kterém je zachycena jízda obviněného, která svědčí o nekontrolovaném řízení vozidla.
Odmítnout je třeba také výhrady o použitelnosti kamerového záznamu pořízeného řidičem J. P. Ve smyslu §89 odst. 2 trestního řádu není vyloučeno, při splnění dalších kritérií, aby byl v trestním řízení jako důkaz použit i takovýto záznam kamerového systému, a to i bez souhlasu osob, které jsou na tomto záznamu zachyceny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 476/2017). Monitorování veřejného místa v podobě dopravní situace kamerou spadá pod ochranu poskytovanou čl. 10 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen " Úmluva “). Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09, je obecně „pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti (srov. odst. 58 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva P. G. a J. H. proti Spojenému království ze dne 25. 9. 2001, č. 44787/98, dostupný na http://echr.coe.int ). Běžné použití bezpečnostních kamer samo o sobě, ať na ulici nebo v prostorách jako nákupní centrum nebo policejní stanice, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu, není problematické z pohledu článku 8 odst. 1 Úmluvy (srov. odst. 40 rozsudku Perry proti Spojenému království ze dne 17. 7. 2003, č. 63737/00)“ .
Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné na nyní posuzovanou věc, neboť kamerový záznam J. P. byl pořízen na místě veřejném, v silničním provozu, sledoval legitimní cíl, tj. ochranu majetku dotyčného a odhalení pachatele trestného činu. Pořízený záznam byl následně využit pouze pro nezbytně nutný účel, a to prokázání viny obviněného v trestním řízení, a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním obviněného ve sdělovacích prostředcích, apod. Nedošlo proto k neakceptovatelnému zásahu do osobní integrity obviněného nad rámec zákonné ochrany společenských zájmů. Lze tedy uzavřít, že předmětný kamerový záznam nenaplňuje znaky porušení ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu soukromí a uvedený důkaz bylo možné použít v trestním řízení vedeném proti obviněnému.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu