ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1303.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1303/2020-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. F. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 7 To 133/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 47/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 88 T 47/2019, byl obviněný J. F. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným R. Z. škodu ve výši 464.000 Kč a P. Z. škodu ve výši 179.000 Kč.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 7 To 133/2020 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 6. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že nedošlo k naplnění zákonných předpokladů skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku. Podle jeho mínění měl být zproštěn obžaloby, jelikož se skutek, tak jak byl označen v obžalobě, nestal, resp. nebylo prokázáno, že jej spáchal právě on. Soudy nesprávně vycházely z toho, jakým způsobem skutkový děj popisovala poškozená Z. a poškozená Z., aniž by akcentovaly tvrzení obviněného. Uvedl, že na základě skutkových zjištění a provedeného dokazování nebylo možné dospět k právnímu závěru o jeho vině. Rovněž namítl, že nebyla prokázána poškozenými tvrzená škoda ve výši 464.000 Kč a 179.000 Kč. Nesprávné stanovení výše škody směřuje k nesprávnému právnímu posouzení použitím neodpovídající právní normy. Podle něj nebyly vyčerpány všechny možnosti, jak zjistit skutkový stav věci. Z provedených důkazů byly dovozeny nesprávné právní závěry. Tyto právní závěry označil za extrémně rozporné s provedeným dokazováním. Dále namítl, že svým jednáním nemohl sebe ani jinou osobu jakkoliv obohatit. Za nepřijatelný označil postup soudů, které činily závěry o jeho vině z toho, že z konkrétních účtů byl poškozenou vybrán obnos v celkové výši 689.000 Kč, a na základě toho bylo dovozeno, že obviněným mohla být způsobena celková škoda ve výši 643.000 Kč. Soudy měly ve smyslu zásady in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněného, který měl být obžaloby zproštěn. Skutečnost, že poškozená Z. měla uzavřít smlouvu o zápůjčce se společností B., nic nemění na tom, že nebylo prokázáno, že by s těmito finančními prostředky měl následně disponovat obviněný. Předání finančních prostředků obviněnému a jejich rozsah zůstal pouze v rovině tvrzení proti tvrzení. Uvedl také, že k páchání trestné činnosti neměl motiv. Podle provedených důkazů žádné finanční prostředky od poškozené nepřebral.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 7 To 133/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 88 T 47/2019, zrušil, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu Městskému soudu v Brně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce nejdříve posoudil dovolání obviněného a konstatoval, že rozhodné skutečnosti pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný shledává již v rozsudku Městského soudu v Brně. Obviněný neoznačil jinak přiléhavý důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu v jeho druhé alternativě. Dále státní zástupce popsal, v čem spočívá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a jaké námitky lze v rámci něj namítat. Podle státního zástupce obviněný svou argumentací vybočil z mezí uplatněného hmotněprávního dovolacího důvodu. Ve svém dovolání napadal výhradně skutková zjištění. V posuzovaných otázkách neshledal státní zástupce žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Takovým extrémním rozporem mezi skutečným obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními není situace, kdy soudy rozhodnou způsobem, který neodpovídá představám obviněného a v jeho neprospěch. Nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu a na podkladě úplného dokazování učinil správná skutková zjištění, která řádně zdůvodnil v souladu s požadavky §125 odst. 1 trestního řádu. Dále státní zástupce konstatoval, že tvrzení obviněného o tom, že nebylo prokázáno postupné převzetí peněz z jeho strany, neodpovídá skutečnosti, neboť tato skutečnost byla prokázána výpovědí poškozené Z., kterou soud považoval (na rozdíl od obviněného) za důvěryhodnou osobu. Pravdivost její výpovědi byla podpořena dalšími důkazy, které by poškozená nebyla schopna ve smyslu manipulace s důkazy ovlivnit. Skutečnost, že poškozená v rozhodném období disponovala částkami, které měl obviněný od ní postupně vylákat, jednoznačně potvrdily zprávy z bankovních ústavů. Nebyl zaznamenán žádný jiný důvod, který by poškozenou vedl k výběrům takových vysokých obnosů peněz z bankovních účtů, s nimiž byla oprávněna nakládat. Pravdivosti verze poškozené pak plně odpovídalo i svědectví druhé poškozené P. Z., která vynaložení svých peněžních prostředků zdůvodnila v zásadě stejnou historkou. Nebyl přitom zjištěn žádný poznatek o tom, že by se obě poškozené společně domluvily v zájmu obviněnému ublížit. Výpovědi poškozených nevykazovaly žádné nesrovnalosti či zvláštnosti. Státní zástupce konstatoval, že nalézací soud svá skutková zjištění, a to i stran výše způsobené škody, založil na existujících a v řízení provedených důkazech. V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy také vypořádaly s obhajobou obviněného a uvedly, proč jí neuvěřily. Skutečnost, že se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného, sama o sobě neindikuje závěr o porušení pravidla in dubio pro reo. K absenci motivu k podvodnému jednání státní zástupce uvedl, že motiv či pohnutka není v případě podvodu zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu. Bylo-li nalézacím soudem na podkladě provedených důkazů konstatováno, že obviněný obohatil sebe, lze obviněnému přičítat ziskuchtivou pohnutku. Pokud obviněný založil údajnou absenci motivace podvést jiného na tom, že plánoval spokojený život po boku poškozené, neodpovídá takto deklarovaná budoucnost skutečnému stavu věcí, jak je objasnila poškozená. Obviněný se s poškozenou seznámil přes seznamku a za velice krátkou dobu nato začal z poškozené Z., krátce poté i z poškozené Z., mámit peníze.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný J. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod výslovně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, který obviněný sice výslovně neuplatnil, ale z jeho dovolací argumentace vyplývá. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky obviněného byly založeny výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Ve své argumentaci nenapadal právní posouzení skutku, ale směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal, že soudy nesprávně vycházely z výpovědí poškozených, aniž by akcentovaly tvrzení obviněného, že nebyla prokázána škoda ve výši 464.000 Kč a 179.000 Kč, že nebyly vyčerpány všechny možnosti, jak zjistit skutkový stav věci, nebo že z provedených důkazů byly dovozeny nesprávné právní závěry. Dále šlo o námitky, že svým jednáním nemohl sebe ani jinou osobu jakkoliv obohatit, že neměl žádný motiv, že nebylo možné činit závěry o jeho vině z toho, že z konkrétních účtů byl poškozenou vybrán obnos v celkové výši 689.000 Kč, nebo že ze skutečnosti o uzavření smlouvy o zápůjčce mezi poškozenou Z. a společností B. nebylo možné vyvozovat jeho nakládání s těmito finančními prostředky, že předání finančních prostředků obviněnému a jejich rozsah zůstal pouze v rovině tvrzení proti tvrzení, že podle provedených důkazů žádné finanční prostředky od poškozené nepřebral. Všechny tyto námitky obviněného byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Závěry obou soudů je možné označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Za extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními nelze považovat situaci, kdy soudy rozhodnou způsobem, který neodpovídá představám obviněného a v jeho neprospěch.
Nejvyšší soud dodává, že tvrzení obviněného o tom, že nebylo prokázáno jím postupné převzetí peněz, neodpovídá skutečnosti. Tato skutečnost byla totiž prokázána výpovědí poškozené Z., kterou soud, na rozdíl od obviněného, považoval za důvěryhodnou osobu. Pravdivost její výpovědi byla totiž podpořena dalšími důkazy, které by sama poškozená nebyla schopna ve smyslu manipulace s důkazy ovlivnit. Dále skutečnost, že poškozená disponovala v rozhodném období s částkami, které od ní měl obviněný postupně vylákat, jednoznačně potvrdily zprávy z bankovních ústavů. V souvislosti s tím nebyl zjištěn žádný jiný důvod, proč by poškozená vybírala tak vysoké obnosy peněz z bankovních účtů, s nimiž byla oprávněna nakládat. Pravdivost verze poškozené odpovídala i svědectví druhé poškozené P. Z., která vynaložení svých peněžních prostředků zdůvodnila v zásadě stejným příběhem. Přitom nebylo zjištěno, že by se obě poškozené navzájem domluvily v zájmu obviněnému ublížit. Výpovědi poškozených nevykazovaly žádné nesrovnalosti nebo zvláštnosti. Nalézací soud tak svá skutková zjištění, a to i ohledně výše způsobené škody, založil na existujících a v řízení provedených důkazech.
K absenci motivu k podvodnému jednání je nutno uvést, že motiv či pohnutka nejsou v případě podvodu zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu. Bylo-li nalézacím soudem na podkladě provedených důkazů konstatováno, že obviněný obohatil sebe, lze ovšem logicky obviněnému přičítat pohnutku ziskuchtivosti.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného, jako v tomto případě.
Vzhledem k tomu, že rozhodné skutečnosti pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný ve svém dovolání vztahoval již k rozsudku Městského soudu v Brně, přestože výslovně neoznačil přiléhavý důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, posoudil Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i ve vztahu k tomuto důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně by nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného, pokud by poukazovaly na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu