ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1449.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1449/2019-824
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2020 o dovolání, které podali obvinění P. M. , nar. XY, bytem XY, a O. M., nar. XY, bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 13 To 125/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 21/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 11. 2018, sp. zn. 12 T 21/2018, byl obviněný P. M. uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku spáchaným zčásti ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku [pro skutek popsaný pod bodem I./1), 2), 3) výroku o vině] a ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (pro skutek popsaný pod bodem II. výroku o vině). Stejným rozsudkem byla obviněná O. M. uznána vinnou ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku [pro skutek popsaný pod bodem I./1)], přičemž těchto trestných činů se obvinění dopustili jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku, na které Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje. Za tyto skutky a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 2 T 66/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci králové ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 10 To 143/2017, a dále za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončený ve stadiu pokusu, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 7 T 218/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 14 To 48/2018, byl obviněnému P. M. uložen podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušeny výroky o souhrnném trestu z rozsudků Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 2 T 66/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 10 To 143/2017, a Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 7 T 218/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 14 To 48/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na daný výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné O. M. byl podle §175 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu dvou let. Současně byla obviněné uložena povinnost podle §82 odst. 2 trestního zákoníku během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu trestnou činností způsobenou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému J. V. částku 17.000 Kč. Obviněnému byla dále stanovena povinnost zaplatit poškozené P. H. částku 122.892 Kč a poškozenému O. B. částku 966.405 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byli tito poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
O odvolání obviněných proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 13 To 125/2019 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněných zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 4. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění svými dovoláními . Obviněný P. M. ve svém dovolání neuvedl výslovný odkaz na zákonný dovolací důvod. Namítl v něm, že byl otcem poškozeného V. donucen k tomu, aby uvedl na policii, že dával peníze obviněné. Obviněný žádné peníze nedostal, kdyby ano, uhradil by nejdříve své dluhy. Žádné finanční prostředky se u něj nenašly, ani nemá žádný účet, kam by je vložil. Dále namítl, že ani jeden z poškozených nemá takový příjem, aby mohl uzavírat smlouvy o půjčkách a úvěrech na tak vysoké částky. Sami poškození se tedy museli dopustit trestného činu podvodu. Podáním podnětu pro zahájení trestního stíhání se poškození chtěli vyhnout povinnosti uhradit dluhy z půjček, protože je nebyly schopni splatit. Obviněný zdůraznil, že nebyly nalezeny mobilní telefony ani tablet, které měl podle závěru soudu získat. Situaci v dovolání popsal tak, že dvě osoby uzavřely úvěr, který nebyly schopny splácet a obvinily obviněného M., aby nebyly za nic stíhány, nemusely úvěry splácet a vypůjčené prostředky si mohly ponechat. Podle mínění obviněného nelze považovat skutkové závěry učiněné na základě provedených důkazů za zcela přesné, úplné a akceptovatelné. Z toho důvodu nelze považovat za správný, zákonný a spravedlivý ani odsuzující rozsudek nalézacího soudu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, podle kterého se rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 11. 2018, sp. zn. 12 T 21/2018, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 13 To 125/2019, zruší a věc se přikáže k novému projednání a rozhodnutí (podle §265k a §265l trestního řádu).
Obviněná O. M. ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítla, že soud ve svém odůvodnění má za prokázané, že oba obvinění měli společně a po předchozí domluvě požadovat na poškozeném V. finanční prostředky. K tomuto tvrzení však soud neuvedl žádné důkazy a své závěry podrobně neodůvodnil. Sama obviněná žádné peníze od poškozených nedostala a ani nebyla přítomna údajnému předávání peněz obviněnému M. O trestné činnosti, za kterou je obviněný M. stíhán, nic nevěděla. Namítla, že její účast v rámci celého skutku je velice malá a nedosahuje míry společenské škodlivosti. Dále uvedla, že charakter a obsah údajného telefonátu, který měla učit J. V., on jakožto svěděk popsal velice vágně a není z něj zřejmé, kolik měla obviněná chtít peněz, a z jakého důvodu. V jejím případě navíc nebyla prokázána objektivní stránka trestného činu, ani subjektivní stránka souzeného přečinu, tj. úmysl vydírat. Namítla rovněž, že rozhodnutí o vině a trestu obviněného M. nemůže mít vliv na její rozhodnutí, neboť byla do té doby bezúhonná. Svému manželovi sdělila, že s ní měl J. V. nedobrovolný pohlavní styk, ale dále s ním neprojednávala jakékoliv další kroky vůči poškozeným. Obviněný musel chtít peníze po poškozených bez jejího vědomí. Dále zdůraznila, že v trestním řízení nebyl prokázán její motiv pro vydírání poškozeného V. O její vině bylo nesprávně rozhodnuto pouze na základě jeho výpovědi, tedy na základě nepřímého důkazu, kdy se jednalo o tvrzení proti tvrzení. Její vina nebyla prokázána v souladu se zásadou in dubio pro reo a presumpcí neviny. Podle jejího mínění se odvolací soud dostatečně nevypořádal s odvolacími důvody. Následně popsala, že na ní trestní řízení mělo negativní vliv, že u soudu nebyla schopná souvisle vypovídat, a že těžce nesla odsuzující rozsudek. Popsala, že když bylo prověřováno její znásilnění, tak pod nátlakem rodiny V. změnila výpověď. Nesouhlasila se skutkovými zjištěními soudu a označila je z hlediska hmotného práva za nedostatečná.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 13 To 125/2019. Alternativně navrhla, aby poté Nejvyšší soud buď podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích nové projednání a rozhodnutí ve věci, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 trestního řádu sám rozhodl a obviněnou zprostil obžaloby, neboť nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že by se dopustila jednání popsaného v obžalobě.
Opis dovolání obviněných byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil k oběma dovoláním. Nejprve uvedl, že dovolání obviněného M. se zjevně opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Blíže rozvedl, jaké námitky lze v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňovat a konstatoval, že námitky obviněného jsou skutkovými námitkami, kterými se nelze v dovolacím řízení zabývat. Svými námitkami napadl způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Státní zástupce také dodal, že obdobné námitky obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Uvedl, že soudy v daném případě řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Konstatoval, že výrok o vině rozsudku nalézacího soudu je dostatečně prokázán zejména výpověďmi svědků J. V., P. H. a O. B., které soud hodnotil jako věrohodné. Tyto výpovědi byly v souladu s listinnými důkazy, a to zejména jednotlivými smlouvami uzavřenými poškozeným B. se subjekty poskytujícími půjčky a úvěry. Soud podrobně hodnotil i výpovědi svědků navržených obviněným se závěrem, že tyto nemohly zpochybnit věrohodnost výpovědí poškozených. Se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu se plně ztotožnil i soud odvolací, který se řádně vypořádal s odvolacími námitkami. Státní zástupce proto ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Stejně se státní zástupce vyjádřil k dovolání obviněné O. M . I její námitky označil za skutkové, které nelze v dovolacím řízení projednávat. Uvedl, že obdobné námitky uplatňovala již v řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. K námitce porušení zásady in dubio pro reo, jakožto integrální součástí širšího principu presumpce neviny státní zástupce uvedl, že jde fakticky rovněž o skutkové námitky, neboť tato zásada se uplatňuje toliko u otázek skutkových.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání lze přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, tato dovolání, jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
K vyjádření státního zástupce zaslali obvinění P. M. a O. M. společnou repliku, ve které vyjádřili nesouhlas s tvrzením státního zástupce, že dovolání podali zcela zjevně pro námitky skutkové. Ve svých dovoláních namítli, že soudy po provedeném řízení nesprávně posoudily věc po právní stránce i skutkové stránce. Dále obvinění ve své replice zopakovali jimi již uplatněné dovolací námitky a zdůraznili některé aspekty jejich dovolací argumentace.
Obviněný P. M. i obviněná O. M. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), dovolání obou obviněných byla podána prostřednictvím jejich obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a obě současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky obviněných (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění opírají svá dovolání, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je dovolání obviněné M. výslovně odkázáno, a o které se rovněž opírá dovolání obviněného M., byť v něm neuvádí explicitně odkaz na zákonné ustanovení. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, odst. 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Nejvyšší soud považuje za vhodné vypořádat dovolací námitky obou obviněných zároveň. Rovněž je na místě zmínit, že obvinění v dovolání uplatnili argumentaci známou již z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. S odvolacími námitkami se soud druhého stupně řádně vypořádal. Je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obou obviněných byla zaměřena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu a na zpochybňování provedeného dokazování, kdy oba obvinění namítali nepřesné a neúplné provedení důkazů. Zejména jde o námitky, že obviněný byl donucen k nepravdivé výpovědi, že žádné peníze on ani obviněná nedostali a ani se u nich žádné nenašly, že nebyly nalezeny mobilní telefony a tablet, které měl obviněný získat, že poškození se sami dopustili trestného činu podvodu, že obviněná měla na celém skutku pouze malou účast, která nedosahovala potřebné míry společenské škodlivosti, že popis telefonátu mezi poškozeným a obviněnou byl příliš vágní a nic z něj nevyplývalo, že rozhodnutí o vině a trestu obviněného M. nemohlo mít vliv na vyslovení viny obviněné, neboť ta byla do té doby bezúhonná, že o vině obviněné bylo rozhodnuto pouze na základě výpovědi poškozeného V. a jednalo se o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, nebo že v případě obviněné nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka trestného činu, to ovšem na podkladě údajně nesprávně zjištěného stavu věci. Tyto námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se jimi obvinění snažili prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, což by mělo za výsledek odlišné skutkové závěry. To se týká i obecných námitek obviněné o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, kterými však opět směřovala proti skutkovým zjištěním. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnili. Nezaložili tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou z hlediska hmotného práva plně dostatečná a náležitě odůvodněná. Pochybení nelze shledat ani v rozhodnutí odvolacího soudu, který se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu. Soudy v daném případě řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a provedené důkazy pečlivě hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Výrok o vině rozsudku nalézacího soudu dostatečně prokazují výpovědi svědků J. V., P. H. a O. B. Výpovědi uvedených svědků byly v souladu s listinnými důkazy. Nelze proto ve věci shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Rovněž nelze akceptovat námitku obviněné, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo a zásada presumce neviny. Při perfektně zjištěném skutkovém stavu věci a neexistenci tzv. opomenutých důkazů nemá taková námitka opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obou obviněných dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 1. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu