ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1538.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1538/2019-756
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. R. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 14 To 188/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 113/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 22 T 113/2018, byl obviněný P. R. uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §145 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 14 To 188/2019 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 7. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že zločiny, za které byl odsouzen, nebyly prokázány bez dalších pochybností, a že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo. Čin, který byl posouzen jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví, měl být podle něj kvalifikován jako přestupek podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb. Dále namítl, že soudy své závěry učinily na základě nesprávného hodnocení důkazů. Nesprávnost závěrů soudů obou stupňů shledal jak v posouzení právní stránky, tak v posouzení skutkových závěrů. Soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly objektivně, neboť vycházely pouze z výpovědi poškozené. Ve svém dovolání také popsal společné soužití s poškozenou, včetně jejich sexuálního života. Podle jeho mínění došlo k pochybení v tom smyslu, že nebyl vypracován znalecký posudek, který při spáchání zločinu znásilnění slouží jako hlavní a přesvědčivý důkaz. Znásilnění poškozené by muselo být odhaleno při pravidelných gynekologických prohlídkách, což se nestalo. Nesouhlasil se závěrem soudu, že intimní styk mezi ním a poškozenou byl neobvyklý a nestandardní. V dovolání rovněž popsal rodinné vztahy. Modřiny, které poškozená měla na těle, si prý přivodila sama ve své práci, kde nosila těžké pytle. Ke způsobení újmy na zdraví se obviněný doznal, uvedl ale, že se nejednalo o úmyslné jednání, pouze šlo o přetahování o koště a následné udeření nedopatřením. Znalec, který tento incident posuzoval, poškozenou ani obviněného neviděl. Navíc soud nepřihlédl k jeho posouzení a jednání obviněného překvalifikoval na těžké ublížení na zdraví místo lehkého ublížení na zdraví. S právním posouzením podle §145 trestního zákoníku nesouhlasil.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, podle kterého se rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 22 T 113/2018, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 14 To 188/2019, zruší a věc se přikáže k novému projednání a rozhodnutí (podle §265k a §265l trestního řádu).
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že obviněný chtěl usnesení odvolacího soudu napadnout podle §265b odst. 1 písm. l) a nikoli podle písm. g) trestního řádu. Zdůraznil, že v dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatňoval již před nalézacím soudem i ve svém odvolání. Námitky ohledně toho, že poškozenou neudeřil násadou koštěte úmyslně, a že ostatní útoky mu nebyly prokázány, nebo že v případě pohlavního styku jednal v negativním skutkovém omylu, jsou námitky, které nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. S těmito námitkami se soudy plně vypořádaly a s jejich argumentací se ztotožnil a odkázal na ni. Obviněný v dovolání neuplatnil námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, která by dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odůvodňovala. Dále se vyjádřil, že Nejvyšší soud nepřipouští v dovolacím řízení zkoumání dodržení zásady in dubio pro reo. Zmínil také, ve vztahu k námitce neúplného dokazování stran chybějícího znaleckého posudku, že obviněný při hlavním líčení dne 4. 4. 2019 neuplatnil žádný návrh na doplnění dokazování, což samo o sobě vylučuje existenci opomenutého důkazu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný svou repliku, ve které zopakoval námitky uvedené ve svém dovolání a blíže popsal ze svého pohledu rodinné okolnosti.
Obviněný P. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání výslovně odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu). Nejvyšší soud z obsahu dovolání rovněž zjistil, že obviněný chtěl usnesení odvolacího soudu napadnout především podle §265b odst. 1 písm. l). Z tohoto důvodu jeho dovolání posoudí jak na podkladě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tak na podkladě výslovně neuplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ani Okresního soudu v Pardubicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou již uplatňoval před nalézacím soudem i ve svém odvolání. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazu, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran nesprávné kvalifikace jeho jednání jako trestného činu, k čemuž namítl, že jeho čin měl být kvalifikován jako přestupek podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb. Jeho námitky byly především skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, protože nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Týká se to námitek, že zločiny, za které byl odsouzen, nebyly prokázány bez dalších pochybností, že soudy nesprávně a neobjektivně hodnotily důkazy, že znásilnění poškozené by muselo být odhaleno při pravidelných gynekologických prohlídkách, nebo že intimní styk mezi ním a poškozenou nebyl neobvyklý ani nestandardní, že v případě pohlavního styku jednal v negativním skutkovém omylu, domnívaje se, že poškozená se stykem souhlasí, pro potvrzení znásilnění měl být vypracován znalecký posudek, že modřiny na těle si poškozená přivodila v její práci, nebo že způsobení jejího zranění se stalo nechtěně při přetahování o koště. Všemi těmito námitkami se soudy obou stupňů náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly.
Rovněž nelze akceptovat námitku obviněného, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo. Skutkový stav věci byl totiž zjištěn bez důvodných pochybností, přisouzená trestná činnost byla obviněnému plně prokázána. Ve vztahu k námitce neúplného dokazování stran chybějícího znaleckého posudku nutno zdůraznit, že obviněný při hlavním líčení, které se konalo dne 4. 4. 2019, neuplatnil žádný návrh na doplnění dokazování, což samo o sobě vylučuje existenci opomenutého důkazu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu