ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.20.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 20/2020-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. M. O. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 50 To 240/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 35/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 9 T 35/2019, byl obviněný J. M. O. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Za to byl podle §175 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území města Plzně na dobu dvou let.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 50 To 240/2019 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 9. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný uvedl, že dovolací důvod, který uvádí, dopadá i na rozsudek nalézacího soudu. Namítá, že soudy se v celém řízení nedostatečně zabývaly jeho námitkami. Soud prvního stupně pečlivě nezvážil všechny okolnosti případu jednotlivé i v jejich souhrnu, když považoval výpověď poškozeného C. za pravdivou, aniž by byla podložena jakýmkoli dalším důkazem. Podle něj je výpověď poškozeného ve výrazném rozporu s realitou, jelikož poškozený má ke zveličování a přehánění tendence. V jeho výpovědi popsal velkou intenzitu útoku a dokládal ji s velkým odstupem přetrženými řetízky, což bylo podle obviněného účelové. V odvolacím řízení obviněný navrhl provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ve kterém by se znalec vyjádřil, zda by při takové intenzitě měl poškozený na těle známky útoku. Nalézací soud důkaz v podobě přetržených řetízků nehodnotil, protože poškozený ve svém výpovědi o tom nehovořil, soud ale měl tento důkaz hodnotit ve prospěch obviněného, protože z něj plyne účelovost jednání poškozeného. Dále namítl, že se oba soudy nedostatečně zabývaly námitkami obhajoby a že soud prvního stupně nerespektoval zásadu in dubio pro reo. Hodnocení důkazů mělo vliv na právní kvalifikaci skutku a mohl mu být uložen nižší trest. Z jiného důkazu, než z výpovědi poškozeného, nemohl soud dospět k závěru, že obviněný spáchal skutky uvedené v obžalobě. Domnívá se, že významný vliv na rozhodnutí soudů měla jeho trestní minulost. Soudy k ní však přihlížely jak při úvahách o druhu a výměře uloženého trestu, tak i při rozhodování v otázce viny. Takový postup je však v rozporu se zásadou presumpce neviny.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 50 To 240/2019, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 9 T 35/2019, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání nebude vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný J. M. O. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání výslovně odkazováno, a dovolací důvod podle písm. l) §265b odst. 1 trestního řádu, jež dovolatel výslovně neuvádí, ale jeho namítání vyplývá z dovolací argumentace. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ani Okresního soudu Plzeň-město netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění a uložení nižšího trestu. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména, že nalézací soud nezvážil pečlivě všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, že nesprávně považoval výpověď poškozeného C. za pravdivou, aniž by byla podložena jakýmkoli dalším důkazem, že poškozený má sklony ke zveličování a přehánění, že nebylo možné aby poškozený s velkým časovým odstupem popsal intenzitu útoku a dokládal ji přetrženými řetízky, že měl být proveden znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ve kterém by se znalec vyjádřil, zda bylo možné při popisované intenzitě útoků způsobit na těle poškozeného popsané známky útoku, že nalézací soud měl důkaz v podobě přetržených řetízků hodnotit ve prospěch obviněného, protože z něj plynula účelovost jednání poškozeného. Námitky obviněného jsou především skutkového charakteru nebo jimi hodnotí provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, protože nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Všemi těmito námitkami se soudy obou stupňů náležitě zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly.
Rovněž nelze akceptovat námitku obviněného, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo. Nevznikly totiž pochybnosti o skutkovém stavu věci. Pokud obviněný namítá, že na rozhodnutí soudů měla výrazný vliv jeho trestní minulost, tak je nutno podotknout, že soudy při ukládání trestu bezesporu přihlíží k osobnosti obviněného, nacházející odraz v jeho trestní minulosti, což je v souladu se zákonem. Soudy se nedopustily pochybení v podobě toho, že by jedna skutečnost – trestní minulost – byla obviněnému přičítána dvakrát, jak při rozhodování o vině, tak při rozhodování o trestu. Naplnění skutkových podstat spáchaných trestných činů i uložení daných trestů bylo náležitě odůvodněno a neodporuje žádným zákonným ustanovením.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu