ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.230.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 230/2020-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný L. Š., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 4 To 531/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 55/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 7. 2019, č. j. 1 T 55/2019-341 , bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl pod bodem I./1) a 2) tohoto rozsudku uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“) a byl za toto jednání byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 2 roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň bylo v této části rozsudku rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným a to jednak společnosti HBR WOOD, s. r. o., částku 160.000 Kč a poškozené P. B. částku 60.000 Kč.
2. Pod bodem II. byl naopak obviněný částečně zproštěn obžaloby a to jednáním, které je uvedeno ve zprošťující části rozsudku pod body II./1 a), b), 2), 3), když pod bodem 1 a), b) se měl dopustit pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3) dílčího útoku pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V této zprošťující části rozsudku bylo dále rozhodnuto tak, že podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený M. M. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti uvedenému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 11. 2019, č. j. 4 To 531/2019-362, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2019, č. j. 4 To 531/2019-362, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v rámci něhož uplatnil dovolací důvod uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá z hlediska výroku o vině na nesprávném právním posouzení skutku a z hlediska výroku o trestu na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Pokud jde o nesprávné právní posouzení skutku, pak obviněný namítá, že nebyl prokázán jeho podvodný úmysl ve vztahu k oběma poškozeným. Ve smyslu takto namítaného nedostatku úmyslu obviněného uvést poškozené HBR WOOD, s. r. o., a P. B. v omyl a současně jim zamlčet podstatné skutečnosti pak soudům vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy, a to k prokázání jeho obhajoby, že mezi ním, jeho bratrem P. Š. a nevlastní matkou J. Š. existovala dohoda, podle níž měli zůstavitelovy pozemky zdědit oba jeho synové. Obviněný se proto domáhal výslechu svědkyně Š., zůstavitelova bratra F. Š., jakož i čtení záznamu o podaném vysvětlení, ze kterého vyplynulo, že na pozemcích v kat. úz. XY docházelo k nelegální těžbě dřeva, což také vedlo ke znesváření obou bratrů. Existenci dohody uzavřené mezi dědici před tím, než došlo v prosinci 2016 a dále v únoru 2017 k jednání s oběma poškozenými subjekty právě o povaze jeho jednání jako zamlčujícího podstatné skutečnosti, považuje dovolatel za zásadní.
6. Dále pak obviněný oběma soudům vytýká, že nepřihlédly k časovým souvislostem průběhu jeho jednání s oběma poškozenými ve srovnání s časovým průběhem dědického řízení po zůstaviteli J. Š., a to s poukazem na to, že smlouvy o smlouvách budoucích byly uzavřeny mnoho měsíců před tím, než bylo v dědickém řízení rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 D 425/2016 s právní mocí dne 25. 6. 2018. Poukazuje také na to, že o existenci polorodé sestry R. M. jako o další dědičce ze zákona po jmenovaném zůstaviteli se dozvěděl až poté, co uzavřel předmětné smlouvy o smlouvách budoucích a na jejich podkladě inkasoval v zálohové podobě příslušné finanční obnosy. Má tedy za to, že opatřená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
7. Pokud jde o výrok o trestu, je obviněný toho názoru, že při ukládání trestu došlo k porušení ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku a měl mu být uložen trest souhrnný ve vztahu k jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 3 T 89/2016, neboť nyní posuzovaného jednání se měl dopustit v prosinci 2016 a na začátku roku 2017, tedy před tím, než byl Okresním soudem v Táboře vyhlášen uvedený odsuzující rozsudek. Zároveň pak je obviněný toho názoru, že při ukládání trestu mělo být zohledněno ustanovení §39 tr. zákoníku a měla tak být zohledněna délka trvání trestu odnětí svobody.
8. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 k) odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 1 T 55/2019, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 4 To 531/2019, nebo aby zrušil jenom posledně citované usnesení krajského soudu a dále aby postupoval podle §265 l) odst. 1 tr. ř.
9. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
10. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, citoval podstatný obsah dovolacích námitek obviněného a rozvinul teoretická východiska dovolacího přezkumu z důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl následující.
11. Státní zástupce předně označil obviněným uplatněné námitky jako námitky týkající se skutkových zjištění, tedy jako námitky, které se týkají hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování uskutečněného důkazního řízení s tím, že tyto námitky nejsou způsobilé obsahově naplnit nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., zakládající přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Státní zástupce pak neshledává důvod k zásahu do skutkového stavu věci ani s ohledem na námitku obviněného, že skutkový stav věci je zatížen takovým extrémním rozporem s provedenými důkazy, který je založen na fenoménu tzv. opomenutých důkazů. Tato situaci uplatňovaná obviněným v dovolání však nenastala, protože pokud nebylo vyhověno důkazním návrhům obviněného, pak se soudy opakovaně jeho důkazními návrhy zabývaly.
12. Státní zástupce se dále ztotožňuje s hodnotícími úvahami odvolacího soudu, ve kterých se mj. zabývá rozporem skutečností dovolatelem tvrzených o perspektivě dědické dohody, na jejímž podkladě by se stal výlučným vlastníkem obchodovaných nemovitostí, a to jak statutárnímu zástupci poškozené společnosti HBR WOOD, s. r. o., tak i poškozené P. B. a na straně druhé reálnou mírou jejího uzavření, a to v kontextu zjištění, že o údajné dědické dohodě obviněný se zbývajícími dědici vůbec nejednal. Uvedené skutkové okolnosti ve spojení s jeho následným postojem k poškozeným po ukončeném dědickém řízení svědčí o tom, že obviněný uvedl poškozené v omyl o tom, že jim z hlediska zájmových pozemků bude způsobilým smluvním partnerem v postavení prodávajícího a jednak jim zamlčel podstatné skutečnosti, týkající se okolností, za kterých byla právní cesta k nabytí takového právního postavení vyloučena. Poukazované důkazní návrhy obhajoby tedy nebyly podle státního zástupce způsobilé k tomu, aby svým důkazním přínosem zvrátily soudy učiněná skutková zjištění. Závěrem státní zástupce uvedl, že je to soud, který rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, přičemž z pojetí zásady vyjádřené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tedy plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran.
13. Pokud jde o dovolání obviněného směřující proti výroku o trestu, je státní zástupce přesvědčen, že při ukládání trestu nedošlo k porušení ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska výše uvedené námitky obviněného je zásadní, že nyní posuzované trestné činnosti se obviněný dopustil až po vyhlášení prvostupňového odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 3 T 89/2016, kterým byl uznán vinným za jinou jeho trestnou činnost a souběh posuzovaného protiprávního jednání s jednáním, za které byl odsouzen v této trestní věci, je vyloučen.
14. Pokud obviněný dále soudům vytýká, že při rozhodování o výši trestu nepostupovaly podle §39 tr. zákoníku a nezohlednily délku jím nyní vykonávaného trestu odnětí svobody a pokud měl touto námitkou na mysli zákonné omezení pro maximální výměru stejného druhu trestu, které však ve svém ustanovení §36 obsahoval pouze dříve platný trestní zákon, pak obviněný přehlédl, že posuzovaný trestný čin byl spáchán za časové působnosti tr. zákoníku (§2 odst. 1) a že je tak pro posouzení trestnosti jeho jednání rozhodnou právní úprava, která takový institut přípustnosti výměry určitého druhu trestu již nezakotvuje.
15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného L. Š. rozhodl tak, že je odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
17. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou směřovány jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o trestu. Jakkoliv bylo možné námitky obviněného (s výhradou dále uvedenou) podřadit pod uplatněný dovolací důvod, je zároveň nutné je posoudit jako námitky zjevně neopodstatněné, a to z těchto důvodů.
26. Nejprve však považuje Nejvyšší soud (při konfrontaci obviněným uplatněného dovolacího důvodu s obsahem jeho dovolání) za potřebné uvést, že jakkoliv obviněný své dovolání směřuje proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích jakožto soudu odvolacího, kterým bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto, číní tak sice formálně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože však z obsahu dovolání vyplývá, že uvedený dovolací důvod se vztahuje k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, tedy rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Je zjevné, že usnesení odvolacího soudu chtěl obviněný napadnout podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
27. Dále musí Nejvyšší soud s ohledem na obsah dovolání uvést, že z hlediska výroku o vině obviněný v podaném dovolaní v zásadě opakuje obhajobu, kterou již uplatnil zejména před odvolacím soudem. Za této situace musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud dovolatel v dovolání opakuje stejné námitky, jaké uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha).
28. Pokud jde o povahu námitek obviněného, je z obsahu dovolání dále zřejmé, že se jedná o námitky směřující proti skutkovým závěrů, proti nesprávnosti a neúplnosti provedeného dokazování a v neposlední řadě proti hodnocení důkazů. Takovéto námitky však nemají povahu právně relevantních námitek, které by byly způsobilé obsahově naplnit nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř. zakládající přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
29. Je zřejmé, že této skutečnosti si je obviněný vědom, a proto důvod k zásahu do skutkového stavu věci spatřuje v námitce tzv. opomenutých důkazů, tedy v námitce, že skutkový stav věci je zatížen již takovým extrémním rozporem s provedenými důkazy, že to znamená porušení jeho práva na spravedlivý proces. V obecné rovině může Nejvyšší soud k této námitce konstatovat, že uvedený extrémní rozpor by byl dán pouze tehdy, pokud by se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly jím navrhovanými důkazy a taková vada v jejich postupu by se odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotněprávního posouzení zjišťovaného jednání.
30. Na takovou situaci však obviněný v zásadě nepoukazuje, neboť oběma soudům v zásadě vytýká pouze to, že nenapravily vady v úplnosti skutkových zjištění, ke kterým podle jeho názoru došlo, pokud nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Tuto námitku je třeba konfrontovat ze zjištěním, že odvolací soud se pod bodem 8. odůvodnění svého usnesení s návrhy obviněného na doplnění dokazování uplatněnými v rámci odvolacího řízení procesně odpovídajícím způsobem vypořádal. Na tomto místě pak lze uvést, že účelem dokazování je sice zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, je to však soud, kdo rozhoduje, jakými důkazy bude objasňovat skutkový stav věci, přičemž z hlediska dodržení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tento soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům, za předpokladu, že svůj procesní postup při odmítnutí důkazů dostatečně přezkoumatelně odůvodní.
31. Nejvyšší soud se s odmítnutím těchto důkazních návrhů obviněného potažmo s hodnotícími úvahami odvolacího soudu pod bodem 9. odůvodnění jeho usnesení zcela ztotožňuje, neboť je nutné s ohledem na provedené dokazování konstatovat, že provedené dokazovaní jednoznačně svědčí pro závěr o tom, že zde je zjevný rozporem mezi skutečnostmi tvrzených obviněným o perspektivě dědické dohody s jednotlivými poškozenými, na jejímž podkladě by se stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, a na straně druhé reálnou mírou uzavření následných kupních smluv, zejména pokud bylo zjištěno, že o obviněným tvrzené dědické dohodě se zbývajícími dědici vůbec nejednal a ani jednat nemohl (viz závěry odvolacího soudu pod bodem 9. jeho usnesení).
32. Oba nižší soudy pak tyto zásadní skutkové okolnosti jednání obviněného v době uzavření předmětných smluv o smlouvě budoucí správně konfrontovaly i s jeho následným postojem k poškozeným po ukončeném dědickém řízení. Z této konfrontace jednoznačně vyplývá, že jednak uvedl poškozené v omyl o tom, že jim předmětné pozemky po skončení dědického řízení prodá, jednak jim zamlčel podstatné skutečnosti, které se týkaly okolností, za kterých byla právní cesta k nabytí takového právního postavení vyloučena. Lze tedy uzavřít, že obviněným navrhované důkazy obhajoby nebyly způsobilé se jakýmkoliv způsobem změnit skutková zjištění a jejich odůvodnění ze strany obou soudů ohledně podoby podvodného jednání obviněného, kterému byli oba poškození vystaveni, a soudy učiněné skutkové závěry jsou zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
33. K dovolací námitce obviněného ohledně nesprávně uloženého trestu, kdy má za to, že při ukládání trestu došlo k porušení ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť mu měl být uložen trest souhrnný ve vztahu k jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 3 T 89/2016, uvádí Nejvyšší soud následující.
34. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším. Úhrnný a souhrnný trest tedy představují zvláštní způsob trestání mnohosti trestné činnosti téhož pachatele.
35. Z uvedené citace vyplývá, že více trestných činů je v souběhu tehdy, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující (byť nepravomocný) rozsudek za nějaký trestný čin. Pro úplnost lze doplnit pouze tolik, že činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku od doby jeho právní moci se posuzují jako recidiva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 15. 1. 1973, sp. zn. 1 Tz 62/72, publikované pod č. 8/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), (viz Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník, Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 581 a násl.).
36. V nyní posuzované trestní věci byl obviněný odsouzen za (pokračující) trestnou činnost spáchanou dvěma dílčími útoky, kdy rozhodným datem ukončení této pokračující trestné činnosti je datum 6. 3. 2017, kdy obviněný vylákal finanční prostředky na poškozené P. B. Pokud se obviněný dopustil prvního dílčího útoku před datem vyhlášení uvedeného odsuzujícího rozsudku, je z hlediska ustanovení §116 tr. zákoníku zásadní spáchání druhého dílčího útoku, kterým byla trestná činnost obviněného ukončena.
37. Je tedy zřejmé, že nyní posuzovaného jednání se obviněný dopustil až po vyhlášení pravomocného odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 3 T 89/2016, a tedy že podmínky pro ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku splněny nebyly, neboť souběh nyní posuzovaného protiprávního jednání obviněného s jednáním, za které byl odsouzen označeným rozsudkem, není dán.
38. Jestliže pak obviněný závěrem uplatňuje námitku, že soudy při rozhodování o výši trestu nepostupovaly podle §39 tr. zákoníku, neboť nezohlednily délku jím nyní vykonávaného trestu odnětí svobody, lze se zcela ztotožnit s názorem státního zástupce, že pokud měl obviněný touto námitkou na mysli zákonné omezení pro maximální výměru stejného druhu trestu, které však ve svém ustanovení §36 obsahoval pouze dříve platný trestní zákon, pak přehlédl, že posuzovaný trestný čin byl spáchán za časové působnosti tr. zákoníku (§2 odst. 1) a že je tak pro posouzení trestnosti jeho jednání rozhodnou právní úprava, která takový institut přípustnosti výměry určitého druhu trestu již nezakotvuje. Uvedená námitka tak je zcela nedůvodná.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
39. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
40. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
JUDr. Aleš Kolář
zpracoval