ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.345.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 345/2020-574
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. S. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 7 To 73/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 11/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 5 T 11/2019, byl obviněný M. S. uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Za to byl podle §145 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, regionální pobočka Praha, pobočka pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a krajského státního zástupce v Praze proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 7 To 73/2019 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §145 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §56 odst. 3 trestního zákoníku obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Dále podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný ve svém dovolání popsal události z předmětného dne, kdy napadl bratra a vytkl orgánům činným v trestním řízení, že nevěnovaly dostatečnou pozornost okamžikům před tím, než se potyčka dostala do fáze, kdy ji bylo možné vnímat jako jednostranně vedený útok. Obviněný namítl, že na posuzovanou trestní věc je třeba vztáhnout ustanovení o nutné obraně podle §29 trestního zákoníku. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvedl, že skutečnost, že bránící se jednal v afektu, nevylučuje splnění podmínek nutné obrany. Podle něj se u nutné obrany nepoměřuje závažnost následků ale pouze přiměřenost obrany. Afekt, ve kterém se nacházel, nevyloučil nutnou obranu. Domnívá se, že podmínkám nutné obrany dostál, neboť intenzita obrany musí být silnější než intenzita útoku. Tvrdil, že jeho motivem byl pouze afekt vyvolaný strachem. Dále obviněný soudům vytkl, že při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Pokud soudy neměly žádné konkrétní informace o počátku potyčky, tak musely vzít v potaz obhajobu obviněného, pokud jeho obhajoba zapadala do okolností prokázaných jinými důkazy. Podle něj prvoinstanční soud i soud odvolací vyloučily nutnou obranu toliko teoreticky, aniž by vycházely z konkrétních skutkových zjištění. Soudy se při právním hodnocení nevypořádaly ani s otázkou ospravedlnitelné pohnutky, která je na daný případ přiléhavá. Obviněný dále namítl, že odvolací soud, bez toho aniž by ho vyslechl, zvýšil trest o tři roky. Odhlédl při tom však od specifik případu, zejména od osobnosti obviněného. Soud prvního stupně naopak postupoval správně, když obviněného poznával přímo a bezprostředně, vyslechl jeho manželku, matku, tchýni i zaměstnavatele. Uložený trest označil za nespravedlivý. V souvislosti s tím navrhl, aby Nejvyšší soud důkladně posoudil posouzení nedbalosti, ospravedlnitelné pohnutky a možnost mimořádného snížení trestu. Svému bratrovi nechtěl záměrně způsobit zranění neslučitelná se životem. Navíc neměl jiný motiv než ospravedlnitelný strach z agresora v přítomnosti vlastního ročního syna. Trest posoudil jako nepřiměřeně tvrdý a polemizoval nad jeho účelností. Zdůraznil také, že se nikdy dříve nedopustil násilného trestného činu, je příkladným otcem rodiny, stará se o matku a řádně pracuje. Nehrozí tedy nebezpečí, že by napadl kohokoliv jiného. Skutečnost, že není nebezpečný, potvrdil i znalecký posudek, který konstatoval dobrou prognózu pro resocializaci. V závěru svého dovolání obviněný popsal, že hrozí riziko nepřiměřeného zásahu do jeho práv, neboť již nastoupil výkon trestu. Proto navrhl, aby do doby než bude rozhodnuto ve věci, byl přerušen výkon trestu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 7 To 73/2019, v celém rozsahu zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, in eventum, aby po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně uvedla, že stěžejní pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je skutkový stav zjištěný soudem prvního, případně druhého stupně. Blíže uvedla, že námitky obviněného vycházejí z odlišného než soudy zjištěného skutkového stavu a nemají hmotněprávní povahu, ale skutkovou. Skutkové námitky, tedy takové námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, však není možné uplatňovat v dovolacím řízení. Navíc shodnými námitkami proti výroku o vině se zabýval již soud druhého stupně, ale označil je za nedůvodné. Soudy jasně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k posuzování věrohodnosti jednotlivých výpovědí i k namítané právní kvalifikaci jednání obviněného. Státní zástupkyně také zdůraznila, že skutkový děj se odvíjel jinak, než ho líčil obviněný ve své obhajobě. Celá konfliktní situace byla odstartována výtkou obviněného vůči bratrovi, že mu ukradl rybářský prut. Obviněný pak na svého bratra zaútočil a to tak, že jej srazil na zem a následně do ležícího bratra kopal, a to i do hlavy, a kopy byly vedeny s nápřahem a s velkou intenzitou. Výpověď obviněného žádný z přímých svědků nepodpořil. Popis uvedených skutkových okolností vylučuje, aby jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, neboť prokázané jednání poškozeného vůči bratrovi není možné označit za liberalizující zavrženíhodné jednání poškozeného. Pokud pak obviněný jednal ze strachu, tak nešlo o strach, který by mohl jeho jednání omluvit, neboť současně přítomnou emocí u obviněného byl vztek, který zejména potencoval jeho agresivní útočné jednání. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že vlivem vystupňovaného nezvládnutého afektu byla snížena schopnost obviněného rozpoznat společenskou nebezpečnost svého chování a své chování ovládat. Tyto schopnosti ale nebyly vymizelé. Konkrétně státní zástupkyně odkázala na pasáže rozsudku Vrchního soudu v Praze. Jeho závěry označila za správné, byť s malou výhradou, že zavinění obviněného vzhledem ke smrti poškozeného odvolací soud nepřípadně označil za nevědomou nedbalost, na rozdíl od nalézacího soudu, který zavinění shledal ve formě nedbalosti vědomé. K námitce stran užití §58 trestního zákoníku uvedla, že tento požadavek nelze namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. V dovolání proto nelze soudům vytýkat, že neužily toto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Nelze s úspěchem namítat ani nepřiměřenost uloženého trestu, kterou zásadně nelze v dovolání zpochybňovat. K tomu odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Obviněný v reakci na vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyššímu soudu svou repliku, ve které polemizoval s jednotlivými tvrzeními státní zástupkyně a blíže rozváděl skutkové okolnosti.
Obviněný M. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena na zpochybňování skutkového stavu věci a provedených důkazech. Jeho námitky vycházely z odlišného než soudy zjištěného skutkového stavu a jejich prostřednictvím se obviněný snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté soudy, zejména, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost počátku potyčky, tedy okamžikům před tím, než se potyčka dostala do fáze, kdy ji bylo možné vnímat jako jednostranně vedený útok, dále že jeho motivem byl pouze ospravedlnitelný strach z agresora v přítomnosti vlastního ročního syna, že prvoinstanční soud i soud odvolací vyloučily nutnou obranu toliko teoreticky, aniž by vycházely z konkrétních skutkových zjištění, nebo že se soudy nevypořádaly s otázkou ospravedlnitelné pohnutky, která je na daný případ přiléhavá. Námitky obviněného byly především skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené dokazování a namítal jeho nesprávnost. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, protože jimi nenaplnil žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Navíc všemi těmito námitkami se soudy obou stupňů již zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Jasně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k posuzování věrohodnosti jednotlivých výpovědí i k namítané právní kvalifikaci jednání obviněného. V daném případě byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Nad to Nejvyšší soud dodává, že se skutkový děj odvíjel jinak, než ho líčil obviněný ve své obhajobě. Celou konfliktní situaci spustila výtka obviněného vůči bratrovi, že mu odcizil rybářský prut. Obviněný pak na svého bratra zaútočil, srazil jej na zem a následně do něj kopal, a to i do hlavy, a kopy vedl s nápřahem a s velkou intenzitou. Rovněž nelze akceptovat námitku obviněného, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Nejvyšší soud konstatuje, že provedené důkazy umožnily učinit skutková zjištění bez důvodných pochybností.
Co se týká námitek, že na posuzovaný případ soudy měly uplatnit ustanovení o nutné obraně podle §29 trestního zákoníku, je třeba uvést, že popis uvedených skutkových okolností vylučuje, aby jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, protože prokázané jednání poškozeného vůči jeho bratrovi nelze označit za liberalizující zavrženíhodné jednání poškozeného. Pokud obviněný jednal ze strachu, nešlo o strach, který by mohl jeho jednání omluvit. Z průběhu konfliktu vyplynulo, že ke strachu neměl důvod. Obviněný jednal ze vzteku, který u něj podněcoval jeho agresivní útočné jednání. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku, vlivem vystupňovaného nezvládnutého afektu byla snížena schopnost obviněného rozpoznat společenskou nebezpečnost svého chování a své chování ovládat. Tyto schopnosti ale nebyly vymizelé. Protože poškozený na obviněného v žádné fázi konfliktu neútočil, není možné aplikovat na jednání obviněného ustanovení o nutné obraně podle §29 trestního zákoníku. Pro posouzení zavinění lze odkázat na body 14 až 16 rozsudku odvolacího soudu, který se touto otázkou vyčerpávajícím způsobem zabýval. Vzhledem ke skutkovým okolnostem nebyly na místě ani úvahy o možném časovém či intenzivním excesu z mezí nutné obrany. Závěry soudů je možné označit za správné, byť s výhradou, že zavinění obviněného ve vztahu ke smrti poškozeného nebylo ve formě nevědomé nedbalosti, ale ve formě nedbalosti vědomé.
Obviněný dále ve své dovolací argumentaci namítal absenci aplikace §58 trestního zákoníku odvolacím soudem a uložení nespravedlivě tvrdého trestu, který je v rozporu s účelem trestu. Také namítl, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvostupňového, neposuzoval osobnost obviněného. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že obviněný ve svém dovolání výslovně neodkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h ) trestního řádu, jehož prostřednictvím lze vznášet námitky týkající se uloženého trestu. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konkrétní námitky obviněného stran toho, že mu byl uložen nespravedlivě vysoký trest a nebylo odvolacím soudem uplatněno ustanovení §58 trestního zákoníku, se míjejí se zákonnými dovolacími důvody. Byly splněny zákonné předpoklady pro uložení trestu odnětí svobody v délce osmi let. V rámci dovolání nelze soudům vytýkat, že neužily ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Nelze s úspěchem namítat ani nepřiměřenost uloženého trestu, kterou zásadně nelze v dovolání zpochybňovat.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto takto o dovolání obviněného, nebylo již nutné rozhodovat o odložení nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu