ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.546.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 546/2020-16699
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovoláních, která podali obvinění M. F. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, Z. G. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Ostrava, H. V., dříve L. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Ostrava, a K. B. M. , nar. XY, Polská republika, občan Polské republiky, bytem XY, XY, Polská republika, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 2 To 95/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. F., Z. G., H. V. a K. B. M. odmítají.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 49 T 6/2018 , byli uznáni vinnými obviněný M. F. v bodech II. 1) – 2) ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, obviněný Z. G. v bodě II. 1) ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, obviněná H. V. v bodě I. ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku a v bodech II. 1) – 2) ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a obviněný K. B. M. v bodě I. ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku a v bodech II. 1) – 2) ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku.
2. Za to byl obviněný M. F. podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 trestního zákoníku a §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byly obviněnému uloženy tresty propadnutí věci, a to konkrétně věcí specifikovaných v rozsudku. Obviněný Z. G. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byly obviněnému uloženy tresty propadnutí věci, a to konkrétně věcí specifikovaných v rozsudku. Obviněná H. V. byla podle §240 odst. 3 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí věci, a to konkrétně věcí specifikovaných v rozsudku. Obviněný K. B. M. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 trestního zákoníku a §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byly obviněnému uloženy tresty propadnutí věci, a to konkrétně věcí specifikovaných v rozsudku.
3. Tímtéž rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných Ch. G., M. V. a právnické osoby H., IČ: XY, se sídlem XY, XY.
4. O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 2 To 95/2019 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 12. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
5. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění M. F., Z. G., H. V. a K. B. M.
6. Obviněný M. F. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný uvedl, že se nedopustil jednání, pro které byl odsouzen. Z provedeného dokazování podle jeho názoru vyplývá, že prováděl zcela legální činnost, práce jménem společnosti G. T. jeho kamaráda P. P. Podle pokynů jednatele společnosti E. pana K. B. M. prováděl přečerpávání tekutiny z cisternového návěsu do pevných stacionárních nádrží, příp. IBC kontejnerů, a kontejnery nakládal na návěs pro odběratele společnosti E. O tom, kam naložené kamiony odjedou a o místu vykládky nerozhodoval on. Pokud vyplňoval doklad ke zboží, bylo to podle informací pana M. Obviněný zdůraznil, že neví, kde bylo dopravované zboží fakticky vyloženo, nezajímalo ho to a ani mu nepříslušelo o tom rozhodovat. Podle obviněného existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ohledně jednotlivých přeprav, kdy absentují přesvědčivé důkazy, zda vůbec a jaké množství IBC kontejnerů bylo na území ČR dopraveno a co se s kontejnery dále dělo. Odvolací soud v této otázce podle obviněného postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť nevěděl o tom, že olej v IBC kontejnerech nebude doručen konečnému odběrateli uvedenému v jednotlivých CMR listech. Opak nebyl provedenými důkazy jednoznačně prokázán. Obviněný dále uvedl, že spoluobviněné Z. G., H. L. a M. V. vůbec nezná. Neřídil sklad v XY, pouze tam pracoval společně s P. P. a P. K. Podle výpovědi Ch. G. byl šéfem pan M., který všechno vedl, nakupoval zboží a staral se o to, kde bude mazací olej složen. Poukázal také na výpověď svědka R. A. C., podle kterého společnost H. nedodala společnosti E. za jeho jednatelství žádné minerální oleje. Obviněný dále namítl nesprávnost rozhodnutí o uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 2 trestního zákoníku. Žádné z věcí či jiných majetkových hodnot, o jejichž propadnutí soud rozhodl, nejsou v jeho vlastnictví, a proto neměl být trest ukládán.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2019, č. j. 2 To 95/2019-16277, zrušil a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Obviněný Z. G. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Ve vztahu k vadnému právnímu posouzení obviněný namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že by se jakkoliv aktivně podílel na organizaci přepravy nafty, byl ve spojení s ostatními obviněnými, cokoliv za naftu platil nebo z přepravy jakkoliv těžil. V areálu v XY pouze dohlížel na vykládku a uskladnění IBC kontejnerů. Obviněný se domnívá, že se nemohl dopustit trestného činu zkrácení daně, jelikož nebyl osobou, která byla povinna odvést spotřební daň ani daň z přidané hodnoty. Jelikož nebyl poplatníkem žádné daně, nemohl daň zkrátit. Obviněný nesouhlasí s právním posouzením, že se měl jednání dopustit ve značném rozsahu, jelikož z provedeného dokazování není možné nepochybně a najisto postavit, kolik nafty skutečně bylo do areálu přivezeno. Soud vycházel podle obviněného pouze z domněnek a hypotéz. Za nesprávný považuje obviněný také závěr soudu, že jednal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Obviněný ve skutečnosti vůbec nevěděl, jaký je původ nafty, a nikdo z obviněných a jejich spolupracovníků ho nezná. Obviněný dále namítl, že druh trestu a jeho výše je nepřiměřená a v rozporu s obecnými ústavními principy právního státu. K tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1152/17, sp. zn. III. ÚS 2523/10, sp. zn. IV. ÚS 227/05 a sp. zn. II. ÚS 415/14.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k trestního řádu napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2019, č. j. 2 To 95/2019-16277, zrušil a podle §265l trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Obviněná H. V. podala prostřednictvím svých obhájců dvě dovolání, v nichž uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná namítla, že v průběhu trestního řízení nedošlo k objasnění základních skutečností a otázek pro vznik daňové povinnosti z pohledu hmotného práva. Nebylo zcela vyjasněno, jakým způsobem měla být aplikována příslušná daňová pravidla, zda a komu přesně zákon ukládal ty povinnosti, jejichž údajným porušením mělo ke zkrácení daní dojít, zda a jakým přesně způsobem vůbec mohlo dojít ke zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty ve smyslu ponechání si částek, které měly být jako daň odvedeny státu. Soudy při výpočtu výše zkrácené daně z přidané hodnoty nevzaly v úvahu specifické požadavky zákona o dani z přidané hodnoty na tvorbu základu daně z přidané hodnoty, a to zahrnutí spotřební daně, náklady za skladování, náklady na přepravu, poplatky zaplacené z důvodu dovozu zboží, další vedlejší výdaje, zda došlo k převodu vlastnického práva v souvislosti s dodáním zboží, přijatá plnění od kupujících, zjištění, zda skutečně došlo k uskutečnění zdanitelného plnění v tuzemsku konečnému spotřebiteli. Podle obviněné nebylo prokázáno, že by bylo uskutečněno zdanitelné plnění v tuzemsku a že by společnosti H. vznikla daňová povinnost k dani z přidané hodnoty. Z hlediska spotřební daně vycházely soudy nesprávně z cen a litrů realizovaných ještě před uvedením do volného daňového oběhu, přestože daň se vypočte jako součin základu daně a sazby daně stanovené pro příslušný vybraný výrobek při prodeji a nikoliv při nákupu. Soudy rovněž opomenuly uvést, v jakém režimu vybrané výrobky byly dopravovány z jiného členského státu na daňové území České republiky a v jakém režimu v okamžiku jejich uvedení do volného oběhu se nacházely, tedy zda zboží bylo dopravováno v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně nebo v režimu osvobozeného od spotřební daně. Tedy opomenuly, v jakém místě a čase došlo k uvedení do volného daňového oběhu a jakému subjektu vznikla povinnost se registrovat jako plátce spotřební daně. Společnosti H. povinnost daň přiznat a zaplatit podle obviněné nevznikla, neboť není subjektem, který je oprávněn uvádět minerální oleje do volného oběhu v daňovém území České republiky. Povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň nevznikla ani z důvodu, že nedošlo k propuštění minerálního oleje ke spotřebě ani k jeho faktické distribuci konečným odběratelům, a nedošlo ani ke změně účelu použití minerálního oleje ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních. Samotné zatřídění mazacího oleje výrobního označení PT-99 mezi minerální oleje s KN 2710 19 99 nebylo soudy jakkoliv zdůvodněno. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu obviněná namítla, že na tvrzených únicích se aktivně nepodílela, mechanismus prokazatelně neznala a nemohla jej ani při svých dosavadních nulových zkušenostech s řízením obchodní společnosti odhalit. Nebyla srozuměna s tím, že společnost E. krátí spotřební daň. S ohledem na skutková zjištění je podle obviněné také zřejmé, že nevěděla, že je zapojena do nějaké organizované skupiny působící ve více státech, zvlášť za situace, když přišla do kontaktu pouze s obviněným M., který vypověděl, že obviněná věděla pouze to, že zboží jede do Rakouska. K naplnění znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou ve více státech nedošlo proto, že vytýkaná trestná činnost měla být obviněnými páchána pouze na území České republiky, když byla dokonána nikoliv nakládáním, dovozem či uvedením minerálních olejů do volného oběhu na území České republiky jako paliva pro pohon motorů, ale nesplněním daňové povinnosti ke spotřební dani a dani z přidané hodnoty vůči správci daně.
11. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 2 To 95/2019, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 49 T 6/2018, podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a současně podle §265l odst. 4 trestního řádu rozhodl tak, že se obviněná nebere do vazby.
12. Obviněný K. B. M. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Text jeho dovolání je z převážené části obsahově shodný s textem dovolání obviněné H. V. Nad rámec uvedené dovolací argumentace obviněný namítl, že existují nesrovnalosti ohledně toho, v jakém objemu došlo k uskutečněnému zdanitelnému plnění, když například u dovozu ze dne 19. 7. 2017 bylo v rámci sledování orgány činnými v trestním řízení při vykládce napočítáno 20 kusů IBC kontejnerů, avšak ve výrokové části napadených rozhodnutí soudů je obviněným kladeno za vinu dovezení 26 kusů kontejnerů. Soudy rovněž nezohlednily, že z rakouského skladiště odebírali minerální oleje i jiní odběratelé, kamiony s italskou poznávací značkou, a tedy nakoupený minerální olej byl prokazatelně v nezjištěném objemu dodán mimo daňové území České republiky. Obviněný dále namítl, že mu nelze klást k tíži neuhrazené daňové povinnosti, u kterých ještě v době zadržení neuplynula lhůta k jejich vykázání a zaplacení. Soudy při výpočtu zkrácené daně zahrnuly i množství minerálních olejů, které se v době zásahu celní správy nacházelo ve skladu v Rakousku, a o jeho dodání na daňové území České republiky s následným uvedením do volného daňového oběhu se nikdo nepokusil. Obviněný poukázal i na skutečnost, že v souběžných celních a obdobných řízeních byl za osobu povinnou k odvedení spotřební daně určen přepravce pan V. V. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu obviněný namítl, že se na žádném uvedení minerálních olejů do volného daňového oběhu na území České republiky nepodílel. Minerální oleje prodal v Rakousku, dále s nimi nenakládal a nebyl jejich držitelem ani vlastníkem. Žádná spojitost mezi ním a dovozem minerálních olejů do České republiky nebyla prokázána. V popisu skutků také absentuje popis naplnění znaků organizované skupiny působící ve více státech.
13. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 2 To 95/2019, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 49 T 6/2018, podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a současně podle §265l odst. 4 trestního řádu rozhodl tak, že se obviněný nebere do vazby.
14. Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovoláním uvedla, že podaná dovolání obviněných způsobem svého odůvodnění konvenují obsahovému naplnění jimi uplatněných dovolacích důvodů jen z části. Pouze na zpochybnění skutkových zjištění soudů spočívají námitky obviněného Z. G., podle kterých nebylo prokázáno, že by se jakkoliv aktivně podílel na organizaci přepravy nafty, že by byl v jakémkoliv spojení s ostatními obviněnými, že by cokoliv za naftu komukoliv platil či z přepravy nafty jakkoliv těžil, a dále že z provedeného dokazování není možno na jisto postavit, kolik nafty bylo do areálu v obci XY skutečně přivezeno a i kdyby měl postavení poplatníka daně, tak by jeho daňovou povinnost nebylo možno vyčíslit. Skutkově argumentoval také dovolatel M. F., který setrval na své dosavadní obhajobě a zdůraznil, že se přisouzeného jednání nedopustil. Existenci extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé odůvodnil obviněný M. F. pouze prostřednictvím svého vlastního hodnotícího úsudku, že soudy nahradily nedostatek potřebného důkazního podkladu prokazované skutečnosti skutkovým závěrem na bázi předpokladů a spekulací. O takovou situaci se však v posuzované věci podle státní zástupkyně nejednalo. Soud prvního stupně si v uvedeném směru vytvořil dostatečný skutkový podklad podle pravidel §2 odst. 5 trestního řádu a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s předepsaným postupem podle §2 odst. 6 trestního řádu. Otázka množství minerálních olejů, dovezených zpětně na daňové území ČR, byla prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Shodnou námitku, založenou na zpochybnění téže skutkové okolnosti, vztahující se k uvedenému kvalifikačnímu momentu ve smyslu §240 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, uplatnili i dovolatelé Z. G. a K. B. M. Jmenovaní dovolatelé v poukazovaných částech použité dovolací argumentace uplatnili pouze skutkové námitky, a pohybují se tak zjevně mimo meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
15. K námitkám obviněných K. B. M. a H. V., podle kterých nebylo zcela vyjasněno, jakým způsobem měla být aplikována příslušná daňová pravidla, státní zástupkyně poukázala na modus operandi přisouzené daňové trestné činnosti, který spočíval na dovozu minerálních olejů bez daňového zatížení od dodavatelských společností z Polské republiky a Španělského království s jejich deklarovaným vývozem do jiné členské země EU, ačkoliv ve skutečnosti byla jejich přeprava ukončena na daňovém území ČR a jako motorová nafta nebo nafta pro výrobu tepla byly uvedeny do volného oběhu. Nalézací soud za použití §9 odst. 1 trestního řádu a na podkladě příslušných ustanovení jak zákona o spotřebních daních, tak i zákona o dani z přidané hodnoty uvedl, jakým způsobem postupoval, vycházejíc ze zjištěného množství přepravovaných minerálních olejů, jejich ceny, ze které v daňové sazbě 21 % vypočetl DPH, když následně stanovil spotřební daň v zákonné sazbě každé objemové jednotky přepravované komodity a z takto vypočtené spotřební daně dopočetl DPH z části ceny, připadající na spotřební daň. Uvedený způsob výpočtu daňového úniku u obou zkoumaných typů daní pak zohlednil ve smyslu odpovídající části popisu příslušných skutkových vět výroku o vině a dospěl tak ke správnému závěru o podílu jednotlivých obviněných na způsobeném a z části hrozícím daňovém úniku. Z uvozující věty výroku o vině podle státní zástupkyně vyplývá, že podmínky vzniku daňové povinnosti u obou daní nastaly na daňovém území českého státu. S ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 6 Afs 48/2015, státní zástupkyně uvedla, že je bez právního významu i odkaz obviněných na čl. 7 Směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. 12. 2008, jelikož unijní právní úprava se vztahuje k časově předcházející fázi obchodování se zbožím zatíženým spotřební daní a tedy na situace, kdy ještě nevznikla povinnost tuto daň přiznat a zaplatit a kdy za účelem zabránění riziku daňových úniků zakotvila pro toto období obchodního styku režim podmíněného osvobození od daně.
16. K další námitce obviněných, že soudy při určení rozsahu zkrácené daně z přidané hodnoty nevzaly v úvahu specifické požadavky ve smyslu §36 – §40 zákona o DPH, mající význam pro tvorbu základu daně, státní zástupkyně uvedla, že se o poukazované vedlejší výdaje ve smyslu §36 odst. 4 uvedeného zákona v posuzovaných případech nejednalo za stavu, že posloužily pouze k vytvoření podvodné fikce, za které by jim povinnost podle §45 odst. 3 písm. d) zákona o spotřební dani a v této návaznosti pak i povinnost podle §21 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty nevznikla. Nebyla-li na podkladě přisouzeného podvodného modu operandi v případech, které dospěly do stadia dokonání trestného činu, žádná z těchto daňových povinností přiznána a uhrazena, pak nebylo možno považovat neuhrazenou spotřební daň za zohlednitelné plnění ve smyslu §36 odst. 1 uvedeného zákona. Pokud obvinění namítali, že u části zboží se o jeho dodání do volného daňového oběhu na daňové území ČR nikdo nepokusil, státní zástupkyně zdůraznila, že v dokonání trestného činu, probíhajícího ve zcela shodném modelovém režimu jeho uskutečnění jako v případech ad I. a II. 1) výroku o vině a tím i bezprostředně směřujícím ke způsobení daňového úniku, zabránil zásah orgánů rakouské celní správy.
17. K výhradám týkajícím se otázky úmyslného zavinění, které uplatnili obvinění M. F., K. B. M. a H. V., státní zástupkyně uvedla, že z provedeného dokazování vyplynulo povědomí každého z obviněných ve vztahu k pravé podstatě trestné činnosti. Všichni obvinění věděli, že k faktickým dodávkám této komodity na území jiného členského státu EU – Rakouské republiky, konkrétně pak pro příjemce E. nedochází, ale že je v rozporu s daňovými a účetními doklady společnosti H. distribuována ještě na daňovém území ČR se změněným určením jejího použití jako motorová nafta, aniž by byla přiznána a zaplacena spotřební daň, jakož i daň přidané hodnoty. Na jednání obviněných bylo třeba nahlížet jako na součást celého řetězu na sebe navazujících a vzájemně souvisejících činností směřujících k dovozu minerálního oleje a následně jeho rozprodeji jako motorové nafty a to tak, aby dovážený minerální olej (motorová nafta) nebyl zdaněn.
18. K otázce naplnění kvalifikačního znaku ve smyslu §240 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku státní zástupkyně uvedla, že obvinění jednali za podmínek §23 trestního zákoníku jako spolupachatelé aniž by tak bylo rozhodné místo, ve kterém se každý z nich na uvedené trestné součinnosti podílel, kdy za podmínek §17 písm. b) trestního zákoníku s ohledem na povahu svého zapojení do předmětných obchodů s dovezenými minerálními oleji ze států EU mohli a měli vědět, že uskutečněný distribuční řetězec vykazoval zřetelnou povahu mezinárodního přesahu jak na jeho počátku, tak i na konci.
19. Žádnému dovolacímu důvodu podle státní zástupkyně neodpovídají námitky obviněného Z. G., podle kterých je výše uloženého trestu nepřiměřeně přísná. Ve vztahu k výhradám M. F. k rozsahu trestu propadnutí věci státní zástupkyně uvedla, že s odkazem na jednoznačné svědectví vlastníka areálu v rakouském XY F. G. není pochyb právě o jeho vlastnictví ve vztahu k různým prostředkům užitým či určeným k páchání trestné činnosti, jež byly předmětem trestu propadnutí věci.
20. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněných Z. G., M. F., H. L., nyní V., a K. B. M. rozhodl tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná.
21. Na státní zástupkyni reagoval svojí replikou obviněný K. B. M . K jejím jednotlivým vyjádřením vedl, že režim dovozu je režim podléhající daňovým předpisům a nelze je uskutečnit z Polské republiky a Španělského království do ČR, neboť jsou to území osvobozená od cla a z tohoto důvodu je tvrzení státní zástupkyně o dovozu minerálních olejů bez daňového zatížení fakticky v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, upravující daňovou problematiku na spotřebních daních a dani z přidané hodnoty. Státní zástupkyně ani obecné soudy zatím neoznačily fiktivní účetní a daňové doklady, resp. v napadených rozhodnutích tyto fiktivní účetní a daňové doklady specifikovány (označeny) nejsou a státní zástupkyně pouze tvrdí něco, k čemu nebylo doposud provedeno dokazování. Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení nedoložily doklady ve smyslu daňové materiální pravdy, tak tvrzení státní zástupkyně nemá oporu a je třeba připomenout, že jakékoliv krácení daně, resp. daňový podvod musí být zjištěn z fakticky reálných dokladů a nelze to z dokladů, které jsou označovány jako fiktivní účetní doklady a fiktivní daňové doklady. Tvrzení státní zástupkyně, že z vypočtené spotřební daně soud dopočetl daň z přidané hodnoty, je v rozporu s pravidlem, že z daně vypočítávat jinou daň je striktně vyloučeno judikaturou Nejvyššího správního soudu a judikaturou Evropského soudního dvoru. Rovněž je třeba připomenout, že tak, jak uvádí státní zástupkyně ve svém vyjádření ohledně způsobu výpočtu výše DPH, tak takto obecné soudy nepostupovaly, neboť výši DPH vypočetly z nákupní ceny a DPH ze SPD nepočítaly vůbec. Obecné soudy stanovily tvrzené daňové povinnosti v souvislosti s režimem dovozu, ale daňové povinnosti měly být stanoveny v souvislosti s režimem výroba. Otázkou zůstává, jak může státní zástupkyně dovozovat, že spotřební daň nebyla přiznána a uhrazena, když obecné soudy doměřovaly daň, resp. stanovily zkrácenou daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty z fiktivních a účetních daňových dokladů. To potvrzuje jeho závěr o tom, že nebyl náležitě zjištěn sutkový stav věci, na základě, kterého byla následně stanovena, resp. vyčíslena zkrácená daňová povinnost na DPH a SPD. Závěrem obviněný uvedl, že ve věci nešlo o dovoz minerálních olejů, ale výrobu minerálních olejů, a tu orgány činné v trestním řízení neřešily, a proto je celá projednávaná věc postižena vadou od samého začátku. Podle obviněného proto podané dovolání obviněného naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a je opodstatněné.
22. Obvinění M. F., Z. G., H. V. i K. B. M. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterými byli obviněni uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
24. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
26. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
27. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Ostravě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
28. Obviněný M. F. své výhrady založil především na zpochybňování skutkových závěrů soudů. Pokud namítal, že prováděl zcela legální činnost, ať už se jednalo o přečerpávání tekutiny z cisterny do IBC kontejnerů a nakládání kontejnerů na kamiony či vyplňování dokladů ke zboží podle pokynů odběratele (obviněného M.), přičemž nevěděl, kam kamiony odjedou, ani kde bylo zboží fakticky vyloženo, nesměřovaly jeho námitky proti právnímu posouzení skutku, ale snažil se prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, který je odlišný od skutkových zjištění učiněných soudy. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Takové námitky deklarovanému důvodu dovolání neodpovídaly, a nemohly tudíž založit ani přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nad její rámec lze uvést, že podle závěrů soudů obviněný M. F. nejen obstaral a vybavil sklad v obci XY a účastnil se aktivně vykládek a nakládek minerálních olejů, ale rovněž sám vystavoval nepravdivé převozní doklady a úkoloval Ch. G., aby s naloženými kontejnery jel jako závozník na území České republiky, kde byly kontejnery distribuovány konečným zákazníkům, a rovněž s obviněným M. řešil platby od spotřebitelů na našem území a jejich upomínky. Je tedy zřejmé, že obviněný M. F. věděl, kam a kdy minerální olej z XY ve skutečnosti dorazil a že se jednalo o území České republiky. Stejně tak věděl, že olej bude dále distribuován ke spotřebitelů s určením pro pohon motorů. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že by existoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ohledně množství IBC kontejnerů dopravených na území České republiky. Jednotlivé dovozy minerálního oleje jsou podrobně popsány v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, přičemž závěry soudu jsou podepřeny konkrétními provedenými důkazy. Jedná se zejména o pořízené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, sledování podle §158d trestního řádu, výpisy z mýtného systému a rovněž o zajištěné skladové karty a obdobné doklady. Opodstatněná nemohla být ani svou podstatou hmotněprávní námitka, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Argumentace obviněného totiž byla založena na skutkovém tvrzení, že nevěděl o tom, že olej v IBC kontejnerech nebude doručen konečnému odběrateli uvedenému v jednotlivých CMR listech. Soudy však dospěly k opačnému závěru, tedy že obviněný všechny rozhodné okolnosti znal a chtěl porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, tedy zkrátit příslušné daně. Pokud jde o výhradu obviněného, že nebyly splněny podmínky pro uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 3 trestního zákoníku, vyšel soud především z výpovědi F. G., podle které de facto vše, co se nacházelo v XY náleželo obviněnému, přičemž peněžní prostředky zajištěné při domovní prohlídce v bydlišti obviněného považoval soud za bezprostřední výnos trestné činnosti. Tyto skutkové závěry soudu odpovídají provedeným důkazům a jejich hodnocení, jak je zachyceno v napadeném rozsudku nalézacího soudu.
29. V případě obviněného Z. G. neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. písm. g) trestního řádu výhrady, podle kterých nebylo prokázáno, že by se na trestné činnosti podílel. Takové skutkové námitky nemohou obstát, jelikož podle skutkových zjištění soudů se obviněný na trestné činnosti podílel tím, že zajistil skladovací prostory v obci XY, kde přebíral zásilky minerálních olejů v IBC kontejnerech, účastnil se jejich vykládek a osobně prováděl distribuci minerálních olejů konečným spotřebitelům pro pohon motorů. Stejně tak nelze s obviněným souhlasit, že z provedeného dokazování není možné nepochybně a najisto postavit, kolik nafty skutečně bylo do areálu v XY přivezeno. K tomu lze plně odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde byly jednotlivé případy zevrubně popsány. Pokud měl nalézací soud v tomto směru určité pochybnosti, provedl korekci množství minerálních olejů ve prospěch obviněných.
30. Za relevantní lze naopak považovat námitku tohoto obviněného, že se nemohl dopustit trestného činu zkrácení daně, jelikož nebyl osobou, která byla povinna odvést spotřební daň ani daň z přidané hodnoty. Jeho námitce nelze přisvědčit. Pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně, ale kdokoli – fyzická i právnická osoba, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě, popř. větší rozsah činil jejich součet (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/1968 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud obviněný dále rozporoval naplnění znaku spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, jelikož nevěděl, jaký je původ nafty, a nikdo z obviněných a jejich spolupracovníků ho nezná, lze opětovně odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (odst. 88.). Obviněný věděl, že minerální olej je používán k pohonu motorů, tedy fakticky jako nafta, a je proto zatížen spotřební daní a příp. i daní z přidané hodnoty. Věděl také, že tyto daně nejsou hrazeny, a to vzhledem k absenci příslušných dokladů jak při přebírání nákladu, tak při prodeji spotřebitelům. Obviněný znal také cenu distribuovaného minerálního oleje, jež byla nižší, než obvyklá cena motorového paliva. Neobstojí ani argument, že nikoho z obviněných neznal, když je zřejmé, že doprava minerálního oleje z XY do XY musela být dohodnuta předem, včetně dohody o zboží a jeho ceně. Obviněný konečně minerální olej přebíral od rakouského či polského řidiče slovenského kamionu vypraveného z Rakouska. Všechny tyto okolnosti postačují k závěru, že se obviněný fakticky zapojil do organizované skupiny působící ve více státech a aktivně se na její činnosti podílel.
31. Obviněná H. V. zaměřila své námitky zejména proti aplikaci souvisejících daňových pravidel, kdy rozsáhle odkazovala na jednotlivá ustanovení zákona o spotřebních daních a zákona o dani z přidané hodnoty. S jejími výhradami však nemůže dovolací soud souhlasit. Z argumentace obviněné je totiž patrné, že nepřijala odhalení skutečné trestné činnosti celé skupiny obviněných, nýbrž stále setrvává na své obhajobě, že prováděla pouze běžnou obchodní činnost.
32. Je třeba zdůraznit, že trestná činnost skupiny spočívala v podstatě v tom, že u skutku pod bodem I. obviněná H. V., obviněný K. B. M. a společnost H. se záměrem zkrátit český stát na spotřební dani z minerálních olejů a na dani z přidané hodnoty a sebe neoprávněně obohatit, nejprve jménem společnosti H., registrované jako plátce DPH a jako plátce spotřební daně z minerálních olejů pořídili minerální olej v celkovém objemu 25 340 kg v úmyslu jej dodat minimálně z části na daňové území České republiky jako motorovou naftu sloužící pro pohon motorových vozidel, pořízený olej dopravili do skladu společnosti H., kde jej přečerpali do IBC kontejnerů, opatřili fiktivními doklady, podle kterých se jednalo o zboží pro společnost E. s deklarovaným místem dodávky v Rakousku, a následně minerální olej bez vědomí správce daně dopravili do areálu společnosti M. Š., kde jej vyskladnili pro pohon motorů. Tedy pořídili od polského dodavatele minerální olej s KN 2710 19 99, tento na území České republiky uvedli do volného daňového oběhu a prodali pro pohon motorů, čímž společnosti H. v souladu s §46 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z minerálních olejů ve výši nejméně 286.452 Kč, a současně podle §21 odst. 1 a §108 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty vznikla povinnost společnosti H. přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty ve výši nejméně 82.390 Kč.
33. V případě skutku pod bodem II. postupovali obdobně s tím rozdílem, že do trestné činnosti byly zapojeny i další osoby [Ch. G., M. F., Z. G. a M. V. pod bodem 1), Ch. G., M. F. pod bodem 2)], minerální oleje byly pořízeny nejen v Polské republice, ale i ve Španělském království, a ze skladu společnosti H. byly skutečně dopraveny do skladu v Rakousku, odkud byly po přečerpání do IBC kontejnerů odvezeny zpět na daňové území České republiky do skladů v obci XY, v Olomouci a v XY, a následně vyskladněny a minerální olej prodán konečným spotřebitelům jako motorová nafta pro pohon motorů. Takto zkrátili spotřební daň z minerálních olejů a daň z přidané hodnoty ve výši nejméně 2.754.072 Kč (skutek II. 1.), resp. se pokusili zkrátit spotřební daň z minerálních olejů a daň z přidané hodnoty ve výši nejméně 123.263 Kč (skutek II. 2.).
34. Vzhledem k popsanému způsobu spáchání trestné činnosti nelze přisvědčit námitce obviněné, že soudy při výpočtu zkrácené daně z přidané hodnoty nevzaly v úvahu výši oprávněných nákladů, zejm. náklady za skladování, náklady na přepravu, poplatky zaplacené z důvodu dovozu zboží, apod. V dané věci se totiž jednalo o náklady, které vznikly pouze v důsledku obviněnými zvoleného způsobu zakrývání vlastní trestné činnosti. Celkový rozsah zkrácené daně přitom nelze snižovat o náklady vynaložené pachatelem na spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 45/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud obviněná namítla, že soudy nesprávně vycházely při výpočtu daně z přidané hodnoty z pořizovacích cen minerálního oleje, pak nalézací soud na str. 109 rozsudku vysvětlil, že takto postupoval fakticky ve prospěch obviněných, jelikož zjištěná pořizovací hodnota minerálního oleje byla nejmenší možnou hodnotou, za kterou ji obvinění prodali v České republice. Nelze souhlasit s obviněnou, že soud takto postupovat nemohl, protože nelze podrobovat zdanění hypotetické prodejní ceny. Na straně obviněné se jedná o nepochopení rozdílu mezi trestním a daňovým řízením. Trestní soud tímto způsobem pouze jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 trestního řádu posuzoval nejmenší možnou výši zkrácené daně jako okolnost významnou pro rozhodnutí o vině a trestu, nerozhodoval však o daňové povinnosti obviněných. Opodstatněná není ani námitka, že soudy opomenuly uvést, v jakém režimu byly minerální oleje dopravovány z jiného členského státu na daňové území České republiky. Unijní harmonizace spotřebních daní vychází z toho, že povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit zásadně vzniká až ve státě spotřeby zboží. Podmíněné osvobození od spotřební daně je zvláštní režim, jehož smyslem je odklad povinnosti přiznat nebo zjistit, vyměřit a zaplatit daň až do dne uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu. Podle výrokové části napadeného rozhodnutí vznikla v posuzované věci povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z minerálních olejů podle §46 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních, tedy použitím nebo prodejem minerálních olejů uvedených v §45 odst. 3 zákona o spotřebních daních pro pohon motorů. Obviněnou citovaná právní úprava podmíněného osvobození od spotřební daně se tak vztahuje k časově předcházející fázi obchodování se zbožím zatíženým spotřební daní, a nemá z hlediska trestněprávního posouzení věci žádný právní význam.
35. Obviněná dále zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ve své argumentaci se ovšem omezila na zdůraznění takových okolností (na daňových únicích se aktivně nepodílela, mechanismus prokazatelně neznala a nemohla jej ani při svých dosavadních nulových zkušenostech s řízením obchodní společnosti odhalit), které jsou v rozporu se skutkovými závěry soudů. Jedná se o opakovanou obhajobu obviněné, která byla vyvrácena již nalézacím soudem, kdy na příslušné pasáže odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 94 a 95 lze plně odkázat. Z vlastní výpovědi obviněné vyplývá, že byla tzv. bílým koněm, kterého řídí jiné osoby. Sama měla jisté pochybnosti o svém působení v rámci společnosti H. s nimiž se svěřila L. V. i pracovníkům celního úřadu. Skutečnost, že činnost společnosti je jen zástěrkou protiprávního jednání, které vede ve výsledku ke zkrácení daní, jí musela být zřejmá nejen z místního šetření celního či finančního úřadu, kdy se řešila otázka nekontaktnosti některých odběratelů, ale posléze ze zadržení minerálního oleje vypraveného společností podle popisu skutku pod bodem I. napadeného rozsudku, i z věci projednávané u cizozemského soudu, jak vyplynulo z materiálů zajištěných při domovní prohlídce v bydlišti obviněné. Místo toho, aby se jako jediná jednatelka obchodní společnosti snažila své pochybnosti rozptýlit a vyřešit, naopak v práci pokračovala a s fungováním firmy a s její činností se ztotožnila. Na tomto základě je posouzení jejího zavinění jako (minimálně) eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku zcela přiléhavé.
36. Subjektivní stránka trestného činu byla u obviněné naplněna i ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Vedle dosud uvedeného stačí zmínit, že obviněná působila jako jednatelka právnické osoby, kterou vlastnila bulharská obchodní společnost, jejímiž společníky byli polští státní občané, přičemž minerální oleje byly dováženy z Polska či Španělska, dále fakturovány bulharské obchodní společnosti, která jednala polským státní občanem, a byl deklarován převoz do Rakouska, ovšem minerální olej byl ve výsledku zajištěn celními orgány v České republice. Neobstojí ani námitka obviněné, že trestná činnost byla páchána pouze na území České republiky, jelikož byla dokonána nikoliv nakládáním, dovozem či uvedením minerálních olejů do volného oběhu na území České republiky jako paliva pro pohon motorů, ale nesplněním daňové povinnosti ke spotřební dani a dani z přidané hodnoty vůči správci daně. Pro naplnění předmětného kvalifikovaného znaku skutkové podstaty trestného činu není rozhodné, kde byl trestný čin dokonán, ale již to, že organizovaná skupina působila ve více státech. Obecně se jedná o závažnou okolnost, která zvyšuje společenskou škodlivost činu, neboť významným způsobem snižuje možnost odhalení takto páchané trestné činnosti.
37. Ve vztahu k námitkám obviněného K. B. M. lze především odkázat na to, co bylo shora uvedeno k námitkám obviněné H. V., jelikož formulace dovolací argumentace obou obviněných se v převážné míře doslovně shoduje. Ohledně skutkových výhrad obviněného týkajících se objemu minerálního oleje uvedeného do volného daňového oběhu na území České republiky platí obdobě to, co bylo uvedeno výše ke shodným námitkám obviněných M. F. a Z. G. Zbývající část dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho námitek uplatněných již v řádném opravném prostředku. Odvolací soud se s jeho výhradami vypořádal přiléhavě, a proto lze odkázat na příslušné pasáže jeho rozhodnutí (odst. 64 až 69). Z provedených důkazů podrobně rozebraných v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že obviněný věděl, kam a kdy minerální olej ve skutečnosti směřuje, že se jednalo o daňové území České republiky a že bude distribuován konečným zákazníkům s určením pro pohon motorů. Například jen zaznamenaná telefonická komunikace obviněného dokládá, že si telefonoval prakticky se všemi spoluobviněnými. S obviněným M. F. takto řešil mimo jiné návozy do „Opavy“. S dalšími nezjištěnými osobami řešil návozy do „Opavy“ a „k zemědělci do XY“, a probíral cenu za návoz 28 IBC kontejnerů do XY, kterou má neznámá osoba hradit. V hovoru se svědkem D. S. mluvil o „M., co má v Rakousku základnu“ a uváděl, že „ta nafta je jeho“, a řešil, zda byla ze strany jmenovaného již uhrazena. Tvrzení obviněného, že mezi ním a dovozem minerálních olejů do České republiky nebyla prokázána žádná spojitost, je proto zcela liché. Pokud jde o výhrady proti právnímu posouzení skutku, vystavěl je obviněný na odkazech na úpravu příslušných daňových předpisů. Jeho argumentace však vyznívá vnitřně rozporně. Na jedné straně soudům vytýká, že neoznačily žádné fiktivní účetní ani daňové doklady, na jejichž základě mělo ke zkrácení daní dojít, a nebylo v tomto směru doposud provedeno dokazování. Současně namítá, že orgány činné v trestním řízení dosud nedoložily doklady ve smyslu daňové materiální pravdy, nýbrž své závěry o daňovém podvodu opřely o fiktivní účetní a daňové doklady. Z obou napadených rozhodnutí přitom jednoznačně plyne, jakým způsobem byla trestná činnost obviněných, mající charakter zvláštního podvodného jednání, páchána. Je zřejmé, které činnosti obviněných, spočívající mimo jiné i ve vyhotovování k tomu potřebných dokladů, měly sloužit pouze k zastření skutečnosti a k vyvedení minerálního oleje mimo kontrolu a dosah českých daňových úřadů. Tyto činnosti zachycené v popisu skutků charakterizují podvodnou povahu jednání obviněných, přičemž při posouzení toho, jaká měla být při uvedení do daňového oběhu a prodeji minerálního oleje přiznána a zaplacena spotřební daň a daň z přidané hodnoty, vyšly soudy ze skutkových zjištění učiněných důsledně v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu.
38. Obviněný Z. G. dále uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu . Ten je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Právě způsobem nacházejícím se mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu obviněný argumentoval, když uváděl, že uložený trest považuje za nepřiměřený. Obviněný byl uznán vinným zločinem, na který trestní zákoník stanoví trestní sazbu od pěti do deseti let trestu odnětí svobody. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, tedy v rámci zákonem stanovené trestní sazby. Při rozhodování o druhu a výši trestu vzal soud v úvahu jak povahu a závažnost spáchaného činu, tak poměry obviněného včetně jeho dosavadního způsobu života a možnosti jeho nápravy. Trest ukládal soud při dolní hranici trestní sazby. V tomto směru proto nelze shledat žádné pochybení soudu. Nepříhodný je rovněž odkaz obviněného na judikaturu Ústavního soudu, neboť ta dopadá na případy, kdy samotný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti, aby mohly být uplatňovány prostředky trestního práva (zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio). O taký případ se však u činu obviněného nejedná, a obviněný ostatně v tomto směru ani neargumentoval.
39. Obviněný Z. G. rovněž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu , který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nemohlo být zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly důvodům dovolání odpovídat ani výhrady obviněného poukazující na §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
40. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu