ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.612.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 612/2020-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání, které podal obviněný L. S. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 10 To 114/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 3/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 5 T 3/2019, byl obviněný L. S. uznán vinným pod bodem 1. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, pod bodem 2. byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) trestního zákoníku. Za to byl podle §175 odst. 3 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného a manželky obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 10 To 114/2019 , jímž podle §256 trestního řádu obě odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 2. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ve svém dovolání namítl, že nepokládal žádné nože na parapet, nevyhrožoval poškozené zabitím, ani jí neznemožňoval odchod z bytu. Poškozená ho pravidelně navštěvovala a po celou dobu jejich vztahu měli určité vztahové problémy, které ovšem nikdy nevyvrcholily k záměrnému fyzickému napadení. Situace mezi nimi se vyhrotila, až když poškozená nevracela obviněnému finanční prostředky, které jí půjčil. Tvrzení poškozené, že byla jím napadena, označil za nepravdivé a uvedl, že to nebylo ničím dalším prokázáno kromě její výpovědi. Vlastní psychický stav poškozené byl do jisté míry ovlivněn jejím insolvenčním řízením. Obviněný navrhl revizi znaleckých posudků, neboť poškozená netrpěla posttraumatickou stresovou poruchou. Podle jeho mínění nalézací soud pochybil, jelikož v průběhu řízení se neprokázaly okolnosti případu, ani nebylo prokázáno, že by byly naplněny skutkové podstaty podle §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, ani podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) trestního zákoníku. Obviněný namítl, že se nejednalo o dlouhodobé pronásledování a ublížení na zdraví. Připustil, že mezi ním a poškozenou byly určité konflikty, ty však nedospěly do takového stadia, aby je bylo možné hodnotit jako trestnou činnost. Namítl, že odvolací soud opomněl posuzovat účelovost tvrzení poškozené, která evidentně využila psychických problémů, které obviněný měl. Soudy chybně hodnotily zdravotní stav poškozené, zvláště ve vztahu k posttraumatické stresové poruše. Obviněný namítl, že se v průběhu řízení nepodařilo prokázat skutky uvedené v rozsudku nalézacího soudu. Dále vznesl námitku, že odvolací soud nesprávně vycházel pouze ze skutečností realizovaných v přípravném řízení, aniž by je důkladně zkoumal. Rovněž se nezabýval otázkou skutečné viny a skutečných úmyslů. V důsledku nejednoznačného prokázání míry viny byla chybně posouzena i právní kvalifikace. Na podkladě tohoto chybného rozhodnutí došlo rovněž k pochybení ve výroku o trestu, který se i odvolacímu soudu zdál do jisté míry neúměrně přísný.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud shledal důvodnost podaného dovolání a jeho přípustnost podle §265a odst. 2 písm. g) a rozhodl, že důvody dovolání jsou dány ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 114/2019 ze dne 11. 2. 2020 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu projednání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně uvedla, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Jeho jednání přitom bylo prokázáno především výpovědí poškozené, jejíž věrohodnost byla potvrzena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Újma na zdraví spočívající v posttraumatické stresové poruše byla prokázána znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. U těchto znaleckých posudků nevznikly pochyby v průběhu trestního řízení ohledně jejich správnosti. K námitce vypracování revizních znaleckých posudků státní zástupkyně uvedla, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně nevyplývají takové pochybnosti, které by vedly k nutnosti přibrání znalců k vypracování revizních posudků. Dále zdůraznila, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jeho účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí. Shledala, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně. Jeho závěry označila za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Bez výhrad na něj odkázala. Blíže pak uvedla, že pokud přezkumné řízení v druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Vyzdvihla také, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými, komentoval rozsah dovolání a soudům vytýkal jako nesprávný způsob, jimiž hodnotily provedené důkazy. K tomu uvedla, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného trestního práva. Obviněný se svými námitkami pouze domáhal odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů. Takto pojaté výhrady však nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, ale proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Na konci svého vyjádření státní zástupkyně konstatovala, že výhrady uplatněné obviněným není možné mít za důvodné, a proto se domnívá, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soudu shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným, než navrhovaným způsobem.
Obviněný L. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Plzni netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný ve svém dovolání opakoval obhajobu, kterou již uplatňoval před nalézacím soudem i ve svém odvolání. Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazu, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že nepokládal nože na parapet, že poškozené nevyhrožoval zabitím ani jí jinak neznemožňoval odchod z bytu, že ho ona sama pravidelně navštěvovala, že měli vztahové problémy, ale ty nikdy nevyvrcholily k záměrnému fyzickému napadení a ani je nebylo možné hodnotit jako trestnou činnost, že se situace vyhrotila až když mu poškozená nevracela finanční prostředky, že její tvrzení o napadení bylo nepravdivé, že psychický stav poškozené byl ovlivněn jejím insolvenčním řízením, že měla být provedena revize znaleckých posudků, protože poškozená netrpěla posttraumatickou stresovou poruchou, že odvolací soud opomněl posuzovat účelovost tvrzení poškozené, která navíc využila psychických problémů obviněného. Dále namítl, že se v průběhu řízení nepodařilo prokázat skutky uvedené v rozsudku nalézacího soudu, nebo že odvolací soud nesprávně vycházel pouze ze skutečností realizovaných v přípravném řízení, aniž by je důkladně zkoumal, a ani se nezabýval otázkou skutečných úmyslů. Taktéž namítl, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty podle §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, ani podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) trestního zákoníku. Všechny tyto jeho námitky byly skutkového charakteru nebo jimi obviněný hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se navíc soudy obou stupňů náležitě zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Skutkové závěry nalézacího soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezený skutek je správně zastřešen příslušnými ustanoveními hmotného trestního práva.
Nejvyšší soud pouze dodává, že jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozené, jejíž věrohodnost byla potvrzena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Újma na zdraví spočívající v posttraumatické stresové poruše pak byla prokázána znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. U těchto znaleckých posudků nevznikly pochyby o jejich správnosti. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního ani druhého stupně navíc nevyplynuly pochybnosti, které by vedly k nutnosti vypracování revizních posudků.
Obviněný dále namítl, že na podkladě chybného rozhodnutí došlo k pochybení i ve výroku o trestu, který označil za neúměrně přísný. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že obviněný ve svém dovolání výslovně neodkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h ) trestního řádu, jehož prostřednictvím lze vznášet námitky týkající se uloženého trestu. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obecně vznesenou námitku obviněného nelze považovat za opodstatněnou, jelikož byly splněny zákonné předpoklady pro uložení úhrnného trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku i podmínky pro zařazení do věznice s ostrahou. V rámci dovolání nelze s úspěchem namítat nepřiměřenost uloženého trestu, kterou zásadně nelze v dovolání zpochybňovat. Ovšem nutno poznamenat, že taková námitka nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu