ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.732.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 732/2020-768
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. M. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 5 To 346/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 144/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 2 T 144/2018, byl obviněný P. M. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019. Za to byl podle §345 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená M. S. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 podané v neprospěch obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 5 To 346/2019 , jímž podle §256 trestního řádu obě odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 11. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se nejdříve vyjádřil k jednotlivým argumentům odvolacího soudu a svým pohledem interpretoval jednotlivá tvrzení na pravou míru. Konkrétně zdůraznil, že původní částka v peněžence byla jiná, než uvedl odvolací soud, nebyla zaokrouhlena na celé tisíce. Dále namítl, že odvolací soud založil své hodnocení o pravdivosti tvrzení obviněného stran počtu kusů jednotlivých hodnot bankovek v peněžence na nesprávném pochopení textu jeho odvolání. Ani nalézací ani odvolací soud neumožnily obviněnému, aby svá tvrzení prokázal videonahrávkami, na nichž je patrné, že při domovní prohlídce měl již prázdné ruce. Tyto videonahrávky nemohl dříve předložit, neboť byly uloženy na harddiscích zabavených v rámci trestního řízení. Nyní ale nahrávkami disponuje. Podle jeho mínění odvolací soud také nesprávně interpretoval tvrzení, že mu měla být odebrána peněženka. Peněženka mu totiž nebyla vrácena, a proto ji nemohl policistům vrátit odpoledne. Kdyby od prvního dne tvrdil, že mu hotovost z peněženky odcizila policistka S., tak by mu to odvolací soud přičetl k tíži také a prezentoval to jako pomstu. K odůvodnění odvolacího soudu, že obviněný nemohl být s vyšší mírou jistoty přesvědčen o tom, že peníze odcizila právě policistka S., uvedl, že tento soud pominul, že obviněný od počátku řízení uváděl, proč je o tom přesvědčen. Šlo totiž o jedinou osobu, která podle něj byla s peněženkou sama, a to ještě před tím, než byl sepsán protokol o jejím obsahu. Blíže ve svém dovolání popsal fakta, ze kterých toto dovodil. Dále uvedl, že své úvahy provedl až ve vazbě, když si přehrával zpětně v paměti celý den a zamýšlel se nad tím, co se s peněženkou celou dobu dělo. Na svých závěrech obviněný neshledal nic překvapivého a označil je za logické. Konstatoval, že mobil a notebook, které policistka S. vydala společnosti Č., byly jiné než ty, které mu společnost poskytla. Posoudil to jako úmysl policistky zbavit se důkazů. Ničím z toho se odvolací soud nezabýval a bez důkazní opory uvedl, že obviněný věděl, že jeho obvinění je smyšlené a je vedeno snahou o pomstu. Také se vyjádřil, že skutek, který je mu kladen za vinu, nemůže být posouzen jako trestný čin s ohledem na to, že jde o standardní trestní oznámení. Obviněný ho podal v úmyslu zajistit vyšetření celé věci, což opakovaně a přesvědčivě vysvětloval. Nelze stíhat osobu za to, že má podezření, které je založeno na objektivních skutečnostech.
Z uvedených důvodů obviněný žádal dovolací soud, aby vyhověl jeho dovolání a usnesení odvolacího soudu ve smyslu §265k trestního řádu zrušil, stejně jako předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně, jakožto vadné řízení předcházející, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Obviněný vyjádřil souhlas s rozhodnutím soudu v neveřejném zasedání. V dalším se obviněný odkázal na trestní spis a svá předchozí vyjádření v řízeních před soudy obou stupňů.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně uvedla, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Z provedených důkazů přitom podle jejího názoru bylo zjištěno, že i kdyby se manipulace s peněženkou inkriminovaného dne odehrály tak, jak obviněný tvrdil, pak přitom, co mu bylo známo, nemohl s jistotou ani s reálně vyšším stupněm pravděpodobnosti tvrdit, že mu peníze odcizila právě policistka S. Chybějící peníze mohli odcizit policisté, kterým peněženku vydal. Do příslušných listin pak záměrně uvedl nižší částku, jelikož sám uvedl, že peníze nepřepočítával a údaje policistů o výši přebírané sumy v peněžence nekontroloval. Dále státní zástupkyně uvedla, že obviněnému šlo evidentně o to, aby v důsledku jeho nařčení byla policistka znevěrohodněna a podrobena šetření ze strany orgánu specializovaného na objasňování trestné činnosti policistů se všemi nepříjemnostmi a riziky, které jsou s tím spojeny. Následně konstatovala, že námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně. Jeho závěry označila za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Pokud přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Podle mínění státní zástupkyně se obviněný v dovolací argumentaci výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými, respektive komentoval rozsah dovolání a soudům vytýkal jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudu podle jejího mínění jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Obviněný se svými námitkami domáhal odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládal provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozoval odchylné skutkové okolnosti, k nímž směroval své námitky. Takto pojaté výhrady nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovovaly žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Námitky obviněného označila za nedůvodné a uvedla, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrhovaným způsobem.
Obviněný poté zaslal Nejvyššímu soudu doplnění svého dovolání, ve kterém se zabýval neprovedeným důkazem videozáznamem. Konkrétně uvedl, že na záznamu z kamer v jeho obydlí bylo zachyceno, že ráno 16. 9. 2015 v 7:37 hod. opouští dům s notebookem, mobilním telefonem a peněženkou s doklady v ruce. Následně na záznamech byla zachycena prohlídka bytu v 8:36 hod., kde obviněný již žádnou z těchto věcí neměl. Měl pouze protokol o zadržení těchto věcí. V souvislosti s tím považoval za zarážející, že tento zřejmý důkaz nepravdivosti výpovědi policistů soud prvního stupně odmítl provést a odvolací soud jeho postup potvrdil. K textu připojil obrázky vytvořené ze záznamů a uvedl, že potvrzují jeho popis situace a vyvracejí verzi prezentovanou policistkou S. a jejími kolegy. Neprovedení navržených důkazů videozáznamem označil za zásadní pochybení soudů obou stupňů, neboť se záznamem nemohli být konfrontováni policisté při jejich výsleších.
Obviněný P. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný ve svém dovolání opakoval obhajobu, kterou již uplatňoval před nalézacím soudem i ve svém odvolání. Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazu, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že částka v peněžence byla jiná než uvedl odvolací soud, že částka nebyla zaokrouhlena na celé tisíce, že soudy neumožnily obviněnému prokázat jeho tvrzení videonahrávkami, na nichž bylo patrné, že při domovní prohlídce neměl notebook, mobilní telefon ani peněženku s doklady, což mělo dokazovat nepravdivost výpovědí policistů nebo že kdyby od prvního dne tvrdil, že mu hotovost z peněženky odcizila policistka S., tak by mu to odvolací soud přičetl k tíži a prezentoval to jako pomstu nebo že peníze odcizila policistka S., jelikož jako jediná byla s peněženkou sama ještě před tím, než byl sepsán protokol o jejím obsahu, a že k tomuto přesvědčení dospěl až ve vazbě, když se zamýšlel nad průběhem dne. Dále šlo o námitky, že mobil a notebook, které policistka S. vydala společnosti Č., byly jiné než ty, které mu společnost poskytla, a že to udělala záměrně, aby se tak zbavila důkazů. Všechny tyto jeho námitky byly skutkového charakteru nebo jimi obviněný hodnotil provedené důkazy a domáhal se jejich odlišného způsobu hodnocení. Provedené důkazy tedy pouze vykládal jinak než soudy nižších stupňů a z tohoto odlišného posouzení vyvozoval odchylné skutkové okolnosti. Takto pojaté výhrady nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, ale namítal jimi nesprávný skutkový základ výroku o vině. Z tohoto důvodu nelze jeho námitky považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Nutno dodat, že uvedenými námitkami se náležitě zabýval nalézací i odvolací soud a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi řádně oba soudy vypořádaly. Pokud přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, není povinností Nejvyššího soudu znovu přezkoumávat důvodnost námitek uplatněných již v řízení o řádném opravném prostředku.
Nejvyšší soud dodává, že na základě provedených důkazů bylo zjištěno, že i kdyby se manipulace s peněženkou v inkriminovaný den odehrály tak, jak obviněný tvrdil, pak při skutečnostech, které mu byly známy, nemohl s jistotou ani s reálně vyšším stupněm pravděpodobnosti tvrdit, že mu peníze odcizila právě policistka S. Chybějící peníze mohli teoreticky odcizit policisté, kterým peněženku vydal a v příslušných listinách mohla být uvedena nepřesná částka, jelikož sám, jak ostatně uvedl, si peníze nepřepočítával a údaje policistů o výši přebírané sumy v peněžence taktéž nekontroloval. Toto však Nejvyšší soud uvádí pouze proto, aby bylo zřejmé, že obviněný vědomě na podkladě objektivních zjištění nemohl mít jistotu v tom, že jím nepravdivě nařknutá policistka jako jediná mohla hypoteticky peníze vzít. Nutno ovšem zdůraznit, že obviněný je stran své argumentace absolutně nevěrohodným ve světle skutkových zjištění i svých vlastních výpovědí (viz např. jeho tvrzení, že po dobu cca 1 roku neměl ve věznici možnost opatřit si papír a tužku).
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu