ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.751.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 751/2020-459
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. G. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 6 To 599/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 84/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 7 T 84/2019 , byl obviněný J. G. uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl podle §210 odst. 1 trestního zákoníku a §67 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu dvě stě denních sazeb v částce čtyři sta korun českých, tedy celkem osmdesát tisíc korun českých. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená ČSOB Pojišťovna, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 6 To 599/2019 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 2. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že ve věci nebyla zachována totožnost skutku, kdy na něj byla podána obžaloba pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Tím došlo k porušení §2 odst. 8 trestního řádu, §220 trestního řádu a §176 odst. 2 trestního řádu. Dále obviněný namítl, že bylo chybně interpretováno jeho vyjádření v rámci komunikace s pojišťovnou, kdy odpověděl, že vozidlo před nehodou nebylo poškozeno, ačkoliv bylo vozidlo předmětem pojistné události ze dne 17. 6. 2013. Obviněný trvá na tom, že na otázku odpověděl pravdivě, jelikož vozidlo před nehodou nevykazovalo známky nějakého poškození. Vozidlo bylo pravidelně opravováno a procházelo diagnostikou v autorizovaném servisu Mercedes – Benz, jak vyplývá z faktur o opravách. Případné přetrvávající poškození z nehody v roce 2013 by muselo být tímto způsobem zjištěno. Na tomto základě se domnívá, že nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu pojistného podvodu, která vyžaduje úmyslné zavinění. K jeho tíži nelze přičítat, že orgány činné v trestním řízení nezajistily dokumentaci předchozích dopravních nehod. Rovněž na rozsahu nahlášených škod neměl obviněný žádný podíl, neboť ten vycházel z vyjádření autorizovaného servisu a technika pojišťovny. Pochybení soudů spatřuje obviněný také v tom, že nebyla aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, když k vypořádání vztahů mezi ním a pojišťovnou zcela postačují prostředky občanskoprávní.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 6 To 599/2019-424, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 10. 2019, č. j. 7 T 84/2019-379, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu – podstatná část textu dovolání je shodná, dílem i doslovně, s textem předchozího odvolání. Ohledně totožnosti skutku vycházely soudy podle státního zástupce shodně s naukou ze zásady, že k zachování totožnosti skutku postačuje alespoň částečná totožnost jednání nebo následku. Nejvyšší soud navíc již opakovaně judikoval, že porušení totožnosti skutku je procesní námitkou, která žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Ohledně výhrad obviněného proti skutkovým zjištěním státní zástupce uvedl, že právně relevantně by bylo možno argumentovat toliko námitkou extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Dovolatel však předkládá jen alternativní skutkové zjištění, aniž by uvedl, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné. K otázce zásady subsidiarity trestní represe považuje státní zástupce za podstatné, že předmětný skutek se svou závažností nijak nevymykal jiným obdobným trestným činům dané právní kvalifikace, k čemž odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný J. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Mostě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Veškeré dovolací výhrady uplatnil obviněný již v předchozím řízení, a to jak v řízení před nalézacím soudem, tak v rámci řádného opravného prostředku. Oba soudy se s námitkami obviněného zevrubně vypořádaly, přičemž jejich argumentaci i dovozeným závěrům lze přisvědčit a v podrobnostech lze na příslušné pasáže jejich rozhodnutí odkázat.
14. Obviněný předně namítl porušení zásady totožnosti skutku, což dovozuje ze skutečnosti, že na něj byla podána obžaloba pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Předmětná námitka dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňuje. Zmíněný pojem je totiž institutem trestního práva procesního (§220 trestního řádu), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně uplatnit nejen prostřednictvím deklarovaného dovolací důvodu, ale ani prostřednictvím jiného dovolací důvodu uvedeného v §265b trestního řádu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 21/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ve věcech sp. zn. 8 Tdo 587/2012, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, sp. zn. 6 Tdo 1265/2014, sp. zn. 7 Tdo 1588/2014, sp. zn. 8 Tdo 187/2015, sp. zn. 6 Tdo 231/2016, aj.). Pouze výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017). O takový případ se v dané věci nejedná.
15. Nad rámec své přezkumné povinnosti k tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i jak již bylo naznačeno, v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání a následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014).
16. V projednávané věci jsou z hlediska popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 12. 2017, podané obžalobě a odsuzujícím rozsudku obsaženy identické údaje týkající se jednání obviněného, podle kterých při dopravní nehodě ze dne 7. 9. 2015 nemohlo dojít k poškození části vozidla zn. Mercedes Benz v takovém rozsahu, jak bylo obviněným deklarováno a tím tak nemohly být poškozeny součástky na tomto vozidle v hodnotě 145.191 Kč. To, že v popisu skutku v obžalobě na rozdíl od popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je navíc uvedeno, že „… vozidlo před nehodou nebylo poškozeno …“ nemůže ve své podstatě totožnost skutku změnit. Rozhodující je, že popis skutku musí obsahovat slovní vyjádření těch skutkových okolností, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Ze spisového materiálu je navíc zřejmé, že v přípravném řízení státní zástupce podle §174 odst. 2 písm. d) trestního řádu věc vrátil k doplnění vyšetřování a na základě tohoto pokynu pak byl vyžádán další důkaz v podobě emailové komunikace mezi obviněným a poškozenou pojišťovnou ČSOB a na takto nově opatřený důkaz pak bylo reagováno upřesněním skutku v podané obžalobě na rozdíl od popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání. Obviněnému proto nelze přisvědčit, že by ve věci nebyla zachována totožnost skutku.
17. Obviněný dále namítl, že nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu pojistného podvodu, která vyžaduje úmyslné zavinění. Taková výhrada se sice vztahuje k otázce právního posouzení skutku – naplnění obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, obviněný ji však opřel výhradně o argumentaci založenou na vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od skutkových zjištění učiněných soudy. Ve skutečnosti tak obviněný nebrojil proti právnímu posouzení skutku, nýbrž pouze nesouhlasil se skutkovými závěry soudů a snažil se prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů. Takovými výhradami však nemohl uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu naplnit. Nehledě na to nelze s obviněným souhlasit ani po věcné stránce. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že k poškození vozidla v rozsahu, v jakém se obviněný domáhal proplacení opravy po poškozené pojišťovně, nemohlo dojít při předmětné dopravní nehodě (viz závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví autoopravárenství, kdy znalec mimo jiné uzavřel, že by při střetu vozidla Mercedes Benz s vozidlem Citroen dne 7. 9. 2015 nemohlo dojít k poškozením spočívajícím v deformaci výztuhy předního nárazníku, krytu motoru, snímače radaru mrtvého úhlu, řídící jednotky Distronicu a kompresoru pérování). Naopak minimálně deformace výztuhy předního nárazníku vozidla Mercedes Benz (přední příčník) je shodná s deformací z dopravní nehody ze dne 17. 6. 2013. K opravě vozidla Mercedes Benz po dopravní nehodě z roku 2013 tedy nedošlo v celém rozsahu, přičemž obviněný si byl hnutého předního nárazníku vědom, jak vyplývá z jeho hovoru s pracovníkem České pojišťovny z 9. 7. 2013. Obviněný tedy nepochybně uvedl nepravdivé informace při jednání s pojišťovnou při řešení předmětné pojistné události a jeho cílem bylo získat další pojistné plnění za poškození téhož vozidla z roku 2013. Na tom nemohou nic změnit ani obviněným opakovaně předkládané listinné důkazy týkající se oprav vozidla, neboť se jednalo o doklady k běžné servisní kontrole v autorizovaném servisu a v žádném případě nešlo o opravu těch poškození, které jsou předmětem nyní projednávané věci. Nejen skutkové závěry soudů, ale rovněž právní posouzení skutku včetně naplnění subjektivní stránky trestného činu lze proto považovat za přiléhavé.
18. Pokud obviněný dále namítal porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, pak se sice jedná o námitku obecně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, v konkrétním případě však nemohla být úspěšná. K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
19. V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky přečinu pojistného podvodu podle §210 trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu, úmyslná forma zavinění a zištná pohnutka činu zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Uplatnění principu ultima ratio sice přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde by některé znaky mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti a kde by ochrana konkrétního právního statku byla lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu, na druhou stranu tento princip nelze vykládat tak, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku či závazkových vztahů. V projednávané věci by mimotrestní způsob řešení neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného jak samotnému poškozenému, tak ani společnosti jako celku. Přehlédnout nelze totiž ani to, že se v případě obviněného nejednalo o mimořádné vybočení z jeho řádného způsobu života, o čemž svědčí několik záznamů z opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob, přičemž jedno odsouzení není spojeno s účinkem zahlazení.
20. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 12. 8. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu